Alive!

info: Fanfictionáři to nemají vůbec lehké. Každý z nich by měl pamatovat na to, že jeho příběh může žít vlastním životem...

Povídka

Jsou dny, kdy se vám chce pískat si na prsty a skákat metr vysoko. Ale existují i takové, v nichž vaše myšlenky prolétávají pásmem stránek ze slovníku sprostých slov či lexikonu neodpustitelných kleteb a máte chuť vykašlat se na všechno a na všechny. V takových chvílích je nejlepší zbaštit celou tabulku čokolády, odpařit negativní auru relaxační koupelí nebo vzbudit obyvatele domu pořádně hlasitou hudbou.
No jo, kéž by to bylo tak snadné! Bylo by… ale to byste museli žít na liduprázdné planetě. A tak někteří lidé ventilují své emoce, názory a připomínky psaním…

Zas to byl mizerný den, ostatně jako každý druhý. Jenže tentokrát se ani Múze nechtělo spolupracovat. Tedy, přesněji řečeno, Múzákovi. Má múza je totiž rodu mužského, příšerně urážlivá a ráda přichází s nevhodnými a vražednickými scénáři. Však přijde její čas a nechám ji řádit naplno, má to už dávno slíbené. Ale dost už o něm, když mi stejně nechce pomáhat.

Příběh, to je něco zvláštního a křehkého. Nezáleží na tom, jak si ho naplánujete, do kolika detailů ho promyslíte, protože on si žije vlastním životem, a když to nejméně čekáte, podrazí vám nohy a nechá spadnout na zadek. Takže… zkusme se smířit s tím, že námi vymyšlené postavy (a co se týče fanfiction, tak i ty vypůjčené) jsou živější, než kdokoli tuší a nám nezbývá, než je do svého života přijmout a… nezbláznit se.

Psaní nejde, mozkové závity jeden po druhém praskají a já marně hledám nějakou duševní vzpruhu. Hm… a co takhle něco dobrého k jídlu? Ale fuj, ovládej se, vždyť ty slintáš jako nějakej pes! Máš prostě hlad a ten je třeba ukojit. Vyrážím po schodech dolů a za chvíli už si nožem loupám brambory. Mňam, to bude bašta!

Na stole zůstal ležet otevřený sešítek. Ze zcela nepochopitelných důvodů v něm zeje díra, z níž prosvítá slabounká záře. Definovala bych ji asi takto: velký kus modrého blankytu obtočený sytě fialovou stuhou se záblesky žlutých a oranžových paprsků. A uvnitř toho drobného sešítku se skrýval… život.

Vysoký černovlasý mládenec nejistě pozoroval modrou oblohu. Ještě před chvílí se po ní míhalo cosi ostrého a nazelenalého, pokud to mohl soudit z tak velké vzdálenosti.
„Co tě tak zaujalo, Itachi?“ zajímal se muž vypadající napůl jako ryba, ale jehož dolní polovina byla prokazatelně mužská.
„Nebe bylo před chviličkou divně zatažené,“ prohlásil Uchiha zamyšleně.
Druhý ninja se zachvěl. Věděl, na co jeho parťák myslí.
„Víš určitě, že to není…“
„K zemi, Itachi!“
Žralok strhl Uchihu stranou. Něco propálilo do země díru těsně vedle nich.
„Džuzna,“ okomentoval to Hidan a podíval se do ní. Musel si zakrýt oči, protože záře z ní vycházející ho málem oslepila. Zetsu zamlaskal, až všichni nadskočili. Itachi se jen divil tomu, jak rychle se tu sešli. Chyběl jen Pein a Konan.
„Myslíte, že je to „tamto“?“ ztišil hlas Kakuzu.
„Jako ta ďoura, co do ní vlez Šéfík a vrátil se celý od slizu?“ zachechtal se Hidan, který nemohl zapomenout na Vůdcův znechucený výraz, když se přiznával, že se nevědomky vymáchal v něčí toaletě.
„Jo, Konan ho pak drhla asi tři dny,“ zapištěl Deidara, a vzápětí schytal od bělovlasého facku za to, že si zase hraje na ducha.
„A vy tam chcete jít?“ zeptal se Kakuzu poněkud přiškrceným hlasem.
Itachi se zatvářil nekompromisně. „Jestli tam někdo půjde, tak jedině já! Je to příliš nebezpečný!“
„Tobi chce taky!“ zapištěl mužíček a mával rukou ve vzduchu tak prudce, že si ji div neurazil o nejbližší strom.
„To se radši zapíchnu, než bych tam šel s tebou!“ Černovlasý protočil oči v sloup.
„To je nuda, dělals to včera,“ zaryl si Deidara, a vzápětí už musel vytahovat z břicha Itachiho katanu.
„Stokrát ti řikám, abys tohle nedělal! Umřít nemůžu, ale bolest cítím, jasný?“ Blonďáček se k němu obrátil zády.
„No jo, dyť my jsme nesmrtelný!“ zachechtal se Hidan a mrštil kosu po Tobim. „A ty si, prcku, nech na takovýhle výpravy zajít chuť!“ adresoval Tobimu.
„Já to řeknu!“ vztekal se oranžový ninja.
„Na tohle už slyší jedině Madara!“ odsekl nesmrtelný.
„Volal mě někdo?“
„Ne, ten tu ještě chyběl!“ zamračil se Zetsu a pohlédl do Madarovy bledé tváře.
„Aha, chápu, zas si ze mě utahujete,“ prohlásil znechuceně a odporoučel se.
„Jdeme, bude sranda!“ uchechtl se Hidan.
„Řekl jsem, že půjdu sám!“ zařval Itachi.
„A máš zbraň?“
„Vždy po ruce,“ odtušil a zabubnoval prsty na ostří katany, kterou měl na zádech.
„Tak si jdi, my tě nepotřebujem!“ Deidara se pořád ještě zlobil.
„Stejně je to divný,“ mudroval Kisame. „Vy byste měli být už dávno po smrti, ale pořád tu stojíte, jako kdyby se nic takovýho nestalo.“ Pohlédl k obloze. „Moc by mě zajímalo, kdo že nám to dává život,“ zabručel.
„Tak od Šéfa víme jedině to, že za to může velký pan Záchod,“ zabublal Hidan a plácl žraloka po zádech.
„Ale… vy si z toho děláte zase jenom srandu!“ zaprotestoval rybí muž. „Jenže někdo tam nahoře se o nás stará… Naše jména jsou nesmrtelná. Někomu zkrátka stojíme za to, aby náš mrzký život plný plenění, vražd a dalších radovánek nechal plynout.“
„Už těch řečí bylo dost. Mějte se!“ zamračil se Itachi a skočil do díry.

Uchiha strnul. Zůstal v podřepu posedávat na stole ve tvaru písmene L. Přikrčil se. Nechtěl vzbudit pozornost. V příští chvíli však dostal pořádnou herdu do zad a slétl ze stolu na podlahu, až to zadunělo. To už se ze sešítkového „portálu“ hrnuli další ninjové. Hidan, Kakuzu, Zetsu, Deidara a nakonec… Tobi.
„Neřekl jsem vám snad dost jasně, že za mnou nemáte lézt?“ Itachi stejně věděl, že připomínat jim něco takového nemá absolutně žádný smysl. „Aspoň nehlučte!“ zasyčel, zvedl se z podlahy a kradl se podél stěn.
Ostatní naskákali na postel. Deidara nahlédl do vedlejšího pokoje, kde seděl mladík s obrovskými sluchátky na uších a cosi si čmáral. Vzhlédl od práce, malinko zaklonil hlavu, ušklíbl se a pak pokračoval dál, jako by na podobné návštěvy byl zvyklý odjakživa. Blonďáček zatáhl šoupací dveře a pohled mu padl na obrovské kulovité zrcadlo. „Wow!“ Bylo to to jediné, co ze sebe dostal.
Itachi skončil na balkóně a teď hleděl dolů, přidržuje se zábradlí. Hidan zkoumal přívěsky na skříni. „Ani jeden, co by se líbil Jashinovi.“ Pokrčil rameny a znovu je prohrábl.
„Had!“ Kakuzu zíral na plyšového plaza.
„Sralbotko, to je hračka!“
„Já se nebál, Hidane, já konstatoval.“
„Co že si? Koso… konco… kruciš.“
„Konstatoval,“ zopakoval mu maskovaný. „To znamená říkat na rovinu.“
„Já vím, co to znamená!“ durdil se bělovlasý. „Akorát jsem se divil, cos to zas vypustil z tý svý nevymáchaný…“
„A nevadí vám, že tu řvete jak na lesy?“ snažil se je zklidnit Itachi, který už se vrátil.
Zetsu byl zaujatý pokojovou rostlinou. „Dobré odpoledne, madam, co děláte dneska v noci?“
Tobi neustále vykřikoval: „Moje! Moje! Moje!“ a sápal se po knížkách. V Leonydině pokoji zavládla anarchie.

Vracela jsem se po schodech nahoru nic netušíc. Odsunula jsem jednou rukou dveře, poté zůstala překvapeně zírat a přitom upustila talíř. Byl však zachycen slizkými, ale pevnými, zelenými úponky. Chvíli jsme na sebe se Zetsuem zírali.
„Padáme!“ zařval Hidan a chytl Kakuzu za plášť, ale pak ho pustil a zdrhnul sám.
Itachi pohotově hodil na koberec sešítek, jehož objem se zvětšil a začala jím opět prosvítat známá záře. Uchiha skočil dovnitř šipku. Kanibal stáhl úponky zpátky k sobě, otevřel pusu plnou ostrých zubů a mé jídlo zmizelo v nenávratnu.
„Moje večeře! Ty prevíte!“ zaječela jsem a hledala něco, co bych po něm mohla hodit a přitom nic nerozbila.
Zetsu odložil talíř způsobně na stůl a už byl taky v trapu. „Sluší mi to?“ vyptával se Deidara stojící před zrcadlem, než byl Kakuzou shozen do barevné díry a ninja ho ihned následoval.
„Moje! Moje! Moje!“ jásal Tobi a nesl si kořist… tuším, že nový díl ságy Stmívání. Jeden pohled do strany a vznikla jednoduchá rovnice: Tobi + florbalka = výprask. Popadla jsem hůl a jala se mužíčka honit po pokoji. Byl tak zmatený, že se stále nedokázal trefit do díry.
„Padej!“ Schytal pořádnou ránu do zadní části těla, zapištěl, upustil knihu a propadl se do prostoru zvaného nekonečno. „A už se nevracejte!“

Akatsuki hleděli na vycházející hvězdy. Ze všech tekl pot a Tobi si ještě pořád třel namlácený zadek. „Tak tam nahoru už mě nikdo nedostane!“ prohlásil Itachi a zamířil k sídlu. Ninjové souhlasně pokývali hlavou, sbalili zbraně a rozběhli se vstříc svým teplým lůžkům, která už jim otevírala laskavou náruč.