Tichý bláznův smích 2/4; První stať

1/4; Začátek
2/4; První stať -

Prach je všude. Šedý, neviditelný a přece tak přítomný, prach, který se usazuje, i mezi chmýřitým peřím hus v polštářích. Je ho víc než lidí, je ho víc než ptáků, zvířat, hmyzu. Je ho nespočetně a i když tenhle prach nedýchá, vidí. Svýma neviditelnýma a přitom tak vidoucíma šedýma očima – vidí všechno.
Vězí mezi tím peřím hus, ve špinavě bílém povlaku, pod mužovou hlavou, která leží tiše – ale srdce toho muže bouchá jako tisíce chrámových zvonů.
Zvoní…
Srdce, které si přál odhodit, zvoní, rychle a splašeně.
Ani mozek, mužův mozek nevnímá. Jakoby ho někdo ponořil do tmavého láku, černého, ve kterém neexistují myšlenky. Otupený leží v Jeho hlavě, a právě proto On necítil, jak mu do nosu vniká drobný prach od husího peří.
Oči se od polštáře zvedly, zamrkaly. Černé oči člověčí.
A z ničeho nic kýchl. Nadskočil na posteli.
„No jasně,“ zamumlal On, zatímco se narovnal a palcem a ukazováčkem pravé ruky protíral kořen nosu. Ten hlas zněl ztlumeně, pohled se díval ztrápeně, ale On se stejně usmál, smutným úsměvem zoufalců.
„No jasně,“ zamumlal se smíchem.
Ramena nadskakovala, až se postel začala třást.
„Vždyť jsi mi vždycky říkávala, že mám strašný štěstí… To teda mám. Hehe. To teda jo… Horu štěstí. Nechceš nějaký půjčit, co?“
Rozhlédl se nalevo, rozhlédl se napravo a nenuceně se praštil do čela.
„Povídám si sám se sebou,“ zašeptal.
Sklopil teď už klidná ramena, jako voják po prohrané bitvě – všechny generálovy hvězdy klesnou k zemi, všechna jeho vyznamenání, tímhle jediným gestem.
„Povídám si,“ zašeptal znovu On. „Víš… Povídám si tady sám se sebou. A proč? Přijdu si jako blázen, kterej ztratil poslední špetku rozumu…“
Mužův pohled spočinul na své ruce, rozevírající se a svírající dlani, s popraskanou kůží pracujícího člověka.
„Říkal jsem ti, ať s tím přestaneš… Prý kunoichi. Budu jí, budu, říkalas mi kdysi. Nebylo to zrovna v době, kdy jsme se začali hádat? Tos pořád opakovala: Když můžeš bojovat ty, miláčku, můžu bojovat i já!“
Poslední větu vyslovil se strašným opovržením, se strašnou dávkou ironie. A znovu se zasmál, aniž by si uvědomil, že mu z očí už zase kanou slzy, které předtím tlumil polštářem z prachu a husího peří.
„Miláček… A kam jsme došli? Buď jsme se ignorovali, nebo jsme se hádali. Jedno lepší než druhý. Miláček…“
Ruka se rozevírá, všech pět prstů napjatých a lehce se třesoucích.
„Miláčku…“
A svírá.
„Proč?“
Rozevírá.
„Proč jsi… Co… Čeho sis myslela, že dosáhneš tím, že odejdeš?“ zakřičel potichu hlasem bez ironie, bez opovržení, jenom se steskem a pravdou, která tak strašně bolí. „Co sis… Nikdy… Nikdy jsem nechtěl, aby to došlo tam, kde to teď je… Kdybych uměl vrátit čas, nebo tak něco, kdybych prostě uměl změnit to, co se stalo, nikdy si tě nevzít, žít jako obyčejní milenci, potají, celej náš život, dva postižení láskou…“
Zarazil se, na okamžik.
„Milenci. To zní tak strašně básnicky.“ Zoufale zavrtěl hlavou. „Dva postižení láskou, no to zní ještě hůř… Ale stejně, prostě jsem tě měl rád. Víš?… Nevíš.“
Jeho pohled se zase rozhlížel; nalevo, napravo.
„Nevíš, protože tu nikde nejseš… Ale ta tvoje vůně,“ nasál trochu vzduchu, „ta tu visí furt… Neměl jsem si tě nikdy brát. Teď bys byla se mnou, a oba bychom byli doma…“
Cítí ji, tak proč tu není? Vážně nesedí vedle něho, bílá žena, s rudým, živým a žhnoucím srdcem, slepým nepřítomným pohledem… A němými rty?
Nedívá se teď na něj a přitom skrze něho?
A to její červeně zářící srdce prosvítající bílou kůží – bije nebo ne?
„Prachu, ty to vidíš, řekni: bije, nebo ne?!“
Klidně dělejme chyby – potřebujeme si dokázat, že jsme jenom lidé. Ale nesmíme zapomenout na to, že se za každou chybu draze platí. Třetí Zákon.

Hospodský potěšeně plácl do stolu a až si nevěřícně protřel oči, opřel se o blízkou zeď. Bylo tu pěkně hlasito. Jeho pohled klouzal po každém jednom stole lokálu; stůl číslo jedna, dva, tři, čtyři… Devět jich tu měli. A každý byl zaplněný – nějaké sice zčásti, přece jenom tu bylo pár židlí prázdných, ale povětšinou to vypadalo, že dneska trhnou rekord. A ještě s těmi padesáti jeny –
„Sakra, to je dneska krásně!“ usmál se hrubým hlasem. Potěšeně si prohrábl knír. Jejich předpokládání vyšla – když o trochu zlevní saké, vydělají daleko víc, než předtím.
„Tak ale šupej, copak šestka už deset minut nečeká na to, až jim tohle doneseš?“ vyjela na něho obtloustlá Hospodská, zatímco rozlévala další saké a pokládala ho na tácy.
„Šestka čeká?“
„Jo, už celejch deset minut!“ Přistrčila mu ten správný tác.
„No jo, no jo,“ zavrčel popuzeně. „Nesnáším, má milá, když mě takhle napomínáš… Nezapomínej, že já jsem tady šéf! A ne ty… Ženský ještě ničemu nešéfujou, to by to dopadlo…“
„No jasně, jasně, nekecej a běž už!“ Hospodská se nenechala zastrašit.
Trošku se jí lekl, s mírným odfrknutím chytil tác do obou rukou a hbitě odběhl.
„Prej že nešéfujou… Prej že by to dopadlo! To se hošánek mýlí, jako slimejš na suchý trávě! Sakra jo,“ zasmála se potichu a uhladila si vlasy, protože se jí pár rudých pramenů uvolnilo z drdolu.
A už se vracel, s úsměvem a prázdným tácem.
Plácl ji a zavrněl:
„No jo… Tak už se nehádejme. Mír? Co, holubičko…“
„Stejně ti těch padesát jenů nedám, snažíš se zbytečně,“ usmála se a cvrnkla mu do velkého nosu. „Ale kdyby něco bylo večer…“
„Nebudou peníze, nebude ani… To. Večer,“ urazil se a prohrábl si rezavý knír. „Jseš nadrženější než ráno, ženská jedna.“
„Večer se blíží, hodiny se plíží, miláčku,“ zasmála se. Ale vzápětí ztichla. „Co tenhle zase chce?“
Ukázala někam dozadu, až se její manžel musel pracně otočit.
„Zase čumí do oken?“ zavrčel a nervózně si prohrábl knír. Do okna vedle dveří hleděly dvě staré, hladové oči, čelo na skle, zadýchaném. „Fakt nemám sílu ho pořád vyhazovat… Dneska už je to potřetí!“
„Tak ho nechej,“ obrátila oči v sloup Hospodská, „však ono to Otrhánka přestane bavit – čumět na žrádlo, když má hlad… A teď šup, tohle saké k pětce. A tyhle polívky k sedmičce. A makej, nebo nám nezaplatí.“
„Nikam nepůjdete!“
„Dobře, já- cože?“ zarazil se Hospodský najednou. „Co to – “
„Nikam nepůjdete a pěkně mi všechno vysvětlíte!“ zaznělo od schodů. Přehnaně nahlas, pár hostů se začalo otáčet…
„Co se děje pane?“ usmál se Hospodský falešně na muže s trochu rozcuchanými vlasy a unaveným pohledem. Od schodů mířil přímo k nim. A mířil nekompromisně, rychle.
Hospodský se natočil ke své ženě a přiložil si ruku k puse.
„Co to je za magora? A proč řve?“ zašeptal a hospodská pokrčila rameny.
„Nevím co mu hráblo, ale tohle je ten manžílek tý černovlásky, co se ti tak líbila.“
„Ale dej s tím už pokoj…“
Otočil se směrem k příchozímu – manžílkovi jejich bývalé umývačky nádobí. Byl už skoro u nich.
„Copak se děje, pane?“ usmál se znovu a prohrábl si knír. „Nelíbí se vám něco?“
„Vy se mi nelíbíte!“ Host na ně ukázal, až Hospodská vypískla. „To vy! Vaše lži… Vaše intriky!“
„Co prosím?“ pokrčil obočí Hospodský a než odběhla, potichu zašeptal své ženě:
„Odemkni zadní místnost, ať to hosti neslyší.“
„Vaše lži…“ začal muž. Nejbližší stoly měly pěkné divadlo, ale hospodský si nechtěl nechat zkazit pověst. Jeho silná ruka do muže jednou strčila, až vpadl do otevřených dveří jakési komory za pultem.
„Co to,“ vydechl host a narovnal se. Hospodský a hospodská tu stáli také; ona rychle zamkla dveře a on do něho zabodl svůj pohled.
Tichá malá místnost, prázdno; na podlahách nic, na zdech nic – jenom velké ušmudlané okno.
„O co vám jde?“ zabručel Hospodský. Už se neusmíval, jenom si prohraboval knír, „chcete nás snad zničit?!“
„Lháři… Vaše žena je všema mastma mazaná a vy určitě taky!“ zakřičel host.
Hospodská znovu vypískla, zatímco v rukou nervózně tiskla klíče.
„To si vyprošuju, sprosťáku!“
„Řekla jste mi… Že je mrtvá! Ale ona žije… Jenom o peníze vám šlo, co? Jenom o peníze! Říct hostům smutnej příběh, aby vám dali všechno, co u sebe mají, v náhlým pohnutí, co?! Lháři! Zlodějové! Kolikrát předtím už jste to udělali, co?!“
„Tak to stačí,“ zapištěla hostinská popuzeně.
„Nestačí! Řeknete mi hned, co se stalo a kde je moje žena!“
Host křičel tak hlasitě, až se Hospodský nervózně podíval za sebe. Snad to těmihle dřevěnými dveřmi nejde slyšet až mezi strávníky…
„Taková sprosťárna! Vy nejenom, že nemáte ani špetku úcty, ale ještě k tomu jste blázen!“ zaječela Hospodská. „Vypadněte! Hospodský, vyhoď ho, ať už ho víckrát nevidíme! Přitom předtím vypadal tak sympaticky…“
A host se potichu zasmál, ještě než ho vyhnali.
„No jasně, zatloukáte…“

Někdy závisí na jednom jediném okamžiku, ve kterém potkáte někoho, kdo vám může změnit život. Možná si to ani neuvědomíte, projdete kolem něho bez povšimnutí a – ta jedna jediná šance bude zničená. Ale možná, že s tím člověkem začnete mluvit. Víte… Prostě jenom tak. O tom, jaké je počasí, o tom, jak se má… A aniž se nadějete, zjistíte, že jste tu chvíli nepropásli. Ale, je tu také možnost, že vy onu osobu minete bez povšimnutí, ale ona začne mluvit na vás; sama, bez vyzvání. Odmítnete ji?
Při svědectví prachu, neodmítnu, říkáte si určitě.
Ale co by kdyby?
On ji neodmítl. Protože –
„Já nevím, jestli…“
„Chtějí vidět svoji ženu? Tak jdou se mnou, je to jednoduché.“
Protože chtěl vidět svoji ženu.
„Víte, kde je? Vážně?“
„Ano. Věří mi. Já to vím a můžu jim pomoct.“
A kvůli tomu, že – jak všichni víme – zoufalý člověk udělá cokoli pro jakoukoli naději, On s tím neznámým staříkem šel.
Teď stojí před jakýmisi dveřmi, oba se na sebe dívají a čekají, až jeden nebo druhý začne mluvit.
Možná to je jenom čisté bláznovství, bavit se s cizími lidmi, ale… Není risk náhodou zisk?
„No… Já pořád nevím, jestli,“ odvážil se On. Ale stařík zvedl ruku a zavrtěl hlavou.
„Oni se nebojí. Neotravují.“
„Já nemyslel, jestli otravuju, ale jestli… Chápete, cizí člověk – “
„Jestli by cizí člověk neměl právo najít svou ztracenou ženu?“ dokončil za něho stařík větu.
A On jenom zamrkal.
„Poslyšte,“ začal, „jak… Jak jste u tý hospody věděl, že ten, koho vykopli, hledá svoji ženu a že… Že ji znáte? Zrovna ji?“
„Měla černé vlasy a šedé oči?“ zeptal se stařík.
V téhle chodbě byla tma. Už jednou klepali, ale nikdo zatím neotvíral – musejí počkat.
Žádná okna a i ta tma byla špinavá. A kam to vůbec jdou?
„Měla,“ přikývl On. A dál radši mlčel; alespoň prozatím.
Stařík ale mlčet nehodlal.
„Popíšou mi, co viděli.“
„Co viděli?“ zamrkal muž.
„Co viděli, když vyšli nahoru do jejího pokoje.“
„Jak víte-?“ Má ale cenu ptát se? „No… Když jsem tam seděl…“ Najednou, jako kdyby si něco uvědomil, zavrtěl hlavou. „To je jedno. Prostě… Prostě jsem nic neviděl.“
„Oni viděli a oni povědí,“ přikývl stařík a ještě jednou, potichu, zaklepal na dveře, za kterými se vůbec nic neozývalo. „Oni ať si nemyslí, že já jim nevěřím a že oni blázen. Oni ne.“
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptal se On.
„Ke mně domů, ale oni nemění téma.“
„No jistě…“
„Co oni viděli?“ Stařík neztrácel trpělivost, pořád mluvil pomalu, klidně. A díky tomu tónu hlasu On věděl, že se může klidně svěřit. Stejně, jako mu něco říkalo, že s tímhle mužem klidně může jít dál – stejně nemá co ztratit.
„No… Já… Seděl jsem na posteli a – Ona najednou seděla vedle mě. Chápete… Prostě seděla. Ale ne, že by tam seděla… Jakoby tam nebyla. Dívala se skrze mě a byla strašně bílá – úplně jako duch! Ale přitom… Vonělo to tam po ní a –“
„A?“
„A, víte, jak měla tu bílou kůži, něco přes ni prosvítalo… Strašně viditelně. Rudě to svítilo… Její srdce. Bilo. Prostě bilo, bum bum, bum bum,“ střídavě otevíral a zavíral dlaně, jako kdyby chtěl předvést, jak takové srdce bije. „Prostě… Ona někde žije! Já to… Nevím jak, ale…“
Stařík mlčel. Jenom se díval na ty zavřené dveře a mlčel. A On se cítil, jako kdyby se mu stalo něco velice trapného, kámen v břiše, zatajený dech. Proč stařík neodpovídá? To to vážně znělo jako bláznova výpověď?
Pořád nic. Možná bude nejlepší změnit téma…
„Kam to teda jdeme?“ zeptal se.
Stařík se odvrátil ode dveří a podíval se mu přímo do očí.
„Ke mně domů, na to už jste se ale ptali. Moji spolubydlící jim poradí.“
„Ehm… A… A jak se vůbec jmenují? A co dělají? A… Jak se jmenujete vy?“
Pocit trapnosti plodí mnoho zvídavých otázek, kterými se dá jednoduše odbočit od tématu.
„Ti dva… Popravdě, nebavím se s nimi tolik, abych znal jejich zaměstnání,“ přikývl stařík, „ale ti jedni jsou vdova a říkají jim Herečka. Ti druzí… O těch nevím skoro nic. Ale prý se jmenují Blázen.“
„Aha… A… A vy?“
„Mě říkají Otrhánek, pane. Prostě Otrhánek. A oni?“
Najednou někdo z druhé strany zatlačil na kliku a dveře se začaly otevírat.
Zoufalý člověk udělá cokoli pro jakoukoli naději.Dokonce takové věci, které by ho mohly uvrhnout v ještě větší beznaděj, pokud je tu alespoň malá vidina pomoci. Čtvrtý Zákon. Často zneužívaný.

***
Nejsem si úplně jistá, jestli Slováci vědí, co je to slimejš... Slimák. Takovej ten šnek bez domečku na zádech... xD
Tak... Abych pravdu řekla, tahle FF mě strašně baví... A těším se na ten příští díl, na paní Herečku a pana Blázna...
Ráda experimentuju... :)
Pokračování: 3/4; Druhá stať