Ohnivá láska

Věnování

Tuhle jednorázovku bych chtěla věnovat Faith. Je to jeden ze dvou pokladů, kteřé jsem potkala. Nevím, jestli bych bez ní dokázala napsat některé FF... dost mi pomohla a nápadama, jak pokračovat. Moc ti za to děkuju Faith...

Pak jí chci ještě věnovat Vám všem, kteří sem zavítáte. Vždycky mě zahřeje u srdce, když objevím u některé FF komentář takže díky moc...

Sedím na posteli, rukama si držím kolena přitisknutá k hrudi. Hlavu mám sklopenou a slané kapky slz odpadají. Po celém těle cítím žár. Hustý tmavý dým zaplňuje můj pokoj.

Je tohle osud? Proč se nedokážu sama bránit, sama utéct? Mam tady uhořet? Asi ano. Jsem příliš závislá na Narutovi, přiznej si to. I když pořád tvrdíš, že je otravný, tak vždy to byl on, kdo mě chránil a ve všem podporoval. Věřil mi. Vždy jsem říkala, že nikomu a ničemu nerozumí, ale ve mně četl jak v otevřené knížce. Tolikrát jsem mu řekla ne, ale on se nevzdává. Kdyby tu byl, tak mě povzbuzuje a snaží se mi pomoct ven. Nemam na to tu sílu. Oheň je všude kolem mě. Potřebuju trošku sily a odvahy. Trošku naděje na dobrý konec.

„Hoří!“ slyším zvenčí.
„Běžte někdo pro hokage!“
„Snažte se dostat oheň pod kontrolu!“
„Je tam uvnitř někdo?!“
Hlasy se mísily s přibýváním dalších a dalších lidí, vykřikujících svá upozornění, nápady a objevy. Všechno se mi to slilo do jednoho hlučného šumu.
„Sakuro!“ v nekonečném hluku se slabě ozvalo.

Zdá se mi to?

Zvednu hlavu k oknu. Oči mám zrudlé pláčem a podrážděné od kouře. Dlouho jsem to nevydržela dívat se ven. Oheň vytvářel jasnou zář, která ještě více dráždila mé oči. Hlavu jsem sklopila zpět ke kolenům.
„Sakuro!!“ znovu se ozvalo zvenčí. Teď už se mi to asi vážně nezdá, ale kdo by to mohl být?
„Sakuro!!!“ křik sílil a nabýval na intenzitě.
„Prosím, Sakuro! Snaž se! Jdu ti na pomoc!“ Hlas byl tak blízko. Připadalo mi, jakoby osoba, která mluvila, stála vedle mě. Náhle něco prolétlo oknem. Pak se ozvalo hlasité křupnutí a spadl strop.

Zase si to nezvládla, Sakuro. Někdo kvůli tobě skočil do horoucího pekla, jen aby tě zachránil. Ani nevíš, kdo to je. Je mrtvej? Jsem mrtvá i já? Asi jo. Ale cítím teplo. Asi to budou stálé záchvěvy ohně, jak ještě opouštím své tělo. Zajímalo by mě, jestli to ta druhá osoba přežila a jestli ne, tak bych jí chtěla potkat a hluboce se jí omluvit. Ale ze všeho nejvíc bych se chtěla omluvit Narutovi…

Tok mých myšlenek byl zastaven.
„Sakuro, jsi v pořádku?“ někdo mě pevně drel a já cítila jeho teplo, ale zároveň chlad, nejspíš utíkal a vítr, který se tvořil, mě ochlazoval.
„Haló, aspoň něco řekni.“ něžný a starostlivý hlas stále naléhal.

Jsem naživu? On mě stihl zachránit?

Vítr pomalu ustal. Cítila jsem, jak neznámí zastavil. Pomalu jsem otevřela oči. Okamžitě se ztratily v pomněnkově modrých.
„Na- Naruto?“ s obtíží jsem řekla.
Usmál se na mě. Odkryl mi vlasy z tváře a pohladil mě po ní.
„Jsem rád, že jsi v pořádku.“
Zabořila jsem se do jeho náruče, jak nejvíc to šlo. Cítila jsem se v bezpečí. Hladil mě po vlasech. Po nějaké době jsem se odtáhla, pohlédla do narutových očí. Začínala jsem se v nich topit, ale zároveň jsem stále měla na dosah břeh.
„Už je ti líp?“ zeptal se hlasem plným citu a obav. Přikývla jsem. Nebyla jsem schopna slova. Nikdy v životě jsem si nevšimla, jak je krásný a… milý, citlivý a bůh ví co ještě. Jeho mi snad opravdu sneslo samo nebe. Náhle se ve mně něco zlomilo. Zavřela jsem oči, hned je zas otevřela. Políbila jsem ho. Byl zaskočen, ale po chvilce mi polibky začal vracet. Pevně mě držel. Objala jsem ho kolem krku. Nevnímala jsem nic jiného než jeho.

Miluji tě Naruto!