A dost!

„Hele, koukejte na to, ona snad přesně ví, že se bavíme o ní?“ podivil se pěkně nahlas Kiba.

„Baf! – Baf! --- Wauuuuu“ přizvukoval mu odhodlaně a pěkně nahlas Akamaru.

„Přesně, Akamaru, to je ono,“ ozval se znovu střapatý mladík a pravou rukou pohladil svého chlupatého druha. „Ovšem teď už buď tak moc hodný a neštěkej nebo sem vletí Hinata a všechny nás srovná na jednu hromadu.“

„Hm, jeden by řekl, že se některé věci nikdy nezmění, ale také nedědí,“ hloubal poklidným, ale rozvážným hlasem Shino, „Jenže jak tak na to koukám, tak je to přesně naopak. Ta malá bude celý tatínek. Ve všem!“

„Tak to se mám teda na co těšit,“ ozval se pro změnu Shikamaru, který až doposud stál stranou. „Vzpomínáte si na to, jaký byl Naruto na akademii student?“

Přestože položil naprosto nevinnou a nezáludnou otázku, vyvolala neskutečnou bouři smíchu. Všichni, kdož byli v tu chvíli v místnosti, si naprosto živě pamatovali, jak Naruto deptal Iruku-senseie se svými nezapomenutelnými studijními úspěchy. No, a pokud malá skutečně bude ve svém studiu spíše po otci nežli po mamince, tak si mohl být Shikamaru stoprocentně jist, že se nudit rozhodně nebude. Jako poslední akvizice učitelského sboru ninjovské akademie v Konoze to neměl rozhodně lehké. Navíc ho Tsunade-sama nešetřila ani pokud šlo o mise. On si ovšem nestěžoval. Měl rád pestrost a z duše nenáviděl nudu. Přeci jen jeho vysoce inteligentní mysl potřebovala dostatečným způsobem zaměstnávat a výchova dětí byla všechno možné, jen ne nuda a stereotyp.

„Tak si myslím, že s takovou budu brzo šedivý dědek,“ dodal ještě ledabyle a pak se konečně pohnul z místa.

Pomalým a rozvážným krokem došel k postýlce odkud na ně několikatýdenní prtě poulilo svá výrazná modrá očka, která byla víc než jasným důkazem, kdo je jeho otec. Nikdo jiný v celé vesnici totiž takové oči mít prostě nemohl. Uslintanou pusinkou se na ně od ucha k uchu usmívala a otáčela hlavičkou z jedné strany na druhou, podle toho kdo z nich zrovna promluvil. Chudinka to dělala tak často, že z té námahy měla své černé vlásky celé propocené. Shikamaru došel až k ní, ruce stále založené v kapsách kalhot, naklonil se nad postýlkou tak, aby na něho malá dost dobře viděla, a opět promluvil.

„Tak co mrňousi, uděláš ze mě předčasně starce?“ pronesl opatrně, aby dítě nepolekal příliš silným hlasem.

Malá se na něj soustředěně zadívala a pak najednou zmlkla. Po chvilce se jí zvedl pravý koutek a mírně se zvlnil do rádoby škodolibého výrazu. Vzápětí ovšem nakrabatila obočí a pusinka se jí stočila tak, že připomínala svým tvarem obrácený rohlík.

„A kruci, je zle,“ pronesl rychle Kiba. „Vsaďte se, že začne brečet.“

Na potvrzení jeho slov ani nemuseli dlouho čekat. Malé se pouze slabě zachvěla bradička, zacukal jí sotva neznatelně horní ret a v příštím okamžiku se pěkně nahlas rozeřvala. Hlavičkou otáčela z jedné strany na druhou a z pevně semknutých víček očí ji po chvilce vytryskly maličké slzičky.

Shino se vyjeveně podíval na ostatní: „Co jsme jí udělali?“

„Nikdo z vás nic neudělal,“ ozvala se ode dveří Hinata. „To je jedna z možností tzv. „zlaté trojky“, nejspíš.“

„Čehože to?“ ozvalo se téměř sborově.

„Hm, vidím, že nikdo z vás neví, co takové dítě může trápit,“ pronesla pouze Hinata a došla k postýlce.

„Náhodou, já to vím, ale mlčel sem,“ ozval se opět Shikamaru a pak na potvrzení svých slov rychle doplnil. „Buďto má hlad, nebo chce přebalit anebo chce pochovat. Popřípadě by ji ještě mohly trápit prdíky. Toť vše nebo snad ne?“

Hinata se po něm překvapeně ohlédla, ale pak si uvědomila, že hodně pomáhal hlídat Asumovou dítě. Aspoň někdo z této bandy ví něco o dětech, napadlo ji ještě. Pak se sklonila nad postýlkou a jala se rozbalit malou z peřinky. Za pár okamžiků ji už zvedala do náruče. Mrně si právě snažilo nacpat pravou pěstičku skoro celou do pusinky a jako zázrakem zmlklo. Koukalo kolem sebe uslzenýma očkama a s nešťastným výrazem ve tváři těkalo pohledem z jednoho na druhého. Hinata ji položila na nedaleký pultík a jala se jí sundávat oblečení, aby zjistila jestli náhodou nepotřebuje čistou plínku. Její domněnky se vzápětí potvrdily.

„Bingo!“ zvolala s úsměvem. „Varianta B byla správně – tedy že potřebuje přebalit.“ Dodala pouze a odložila stranou znečištěnou plínku.

„Ježiši kriste, to snad ani nemůže být pravda,“ podivil se nahlas Shino, který jí právě koukal z pravé strany přes rameno. „Kde to mohla nabrat? Copak toho tolik sní, aby vyprodukovala něco takového a v takovém množství?“

Kiba naproti tomu neříkal naprosto nic a místo toho notně zezelenal. Přeci jen na jeho citlivý nos toho bylo moc a pouze nahlas zasténal: „Proboha, Hinato, to jsi mě nemohla upozornit předem.“

Mrně se ovšem jeho výrazného hlasu leklo a začalo opět plakat. Ke všemu se pěkně divoce svíjelo, takže Hinata měla co dělat, aby jej udržela v relativním klidu a mohla ho přebalit a znovu obléci. Jakmile to zvládla, vzala malou do náruče a pohladila ji volnou rukou po hlavičce. Pak zvedla oči a svůj pohled zabodla směrem k těm třem osobám, které tu až doposud lelkovali.

„A dost!“ zavelela pěkně výrazným hlasem, ale ne zase moc ostrým, aby nepolekala dítě ve svém náručí. „Pokud čistou náhodou nechce některý z vás tří hlídat malou a nějak ji zabavit, tak se pěkně rychle sbalte a zmizte mi z dohledu. Pouze tu rozumujete a nic neděláte. Já naproti tomu už toho začínám mít plné zuby. Navíc jsem za posledních pár dní moc nenaspala, takže jsem pěkně unavená a podrážděná.“

Víc toho ani nemusela říkat. Všichni tři vlastně čtyři i s Akamaruem vypadli jako by jim za patami hořelo. Nikomu z nich se nechtělo přemýšlet nad tím, jak zaměstnat a zabavit malého kojence.

Když tak Hinata koukala, jak jí pěkně svižně všichni ukazují záda, pomyslela se jen něco o silnější polovičce lidstva. Nepříteli by dost možná bývalo stačilo vysadit do ninja vesnic mraky malých dětí a bylo by po bojích. Nikdo z oněch velkých a pověstných válečníků by nevěděl co má dělat. Kunoichi z vesnic by naopak nevěděli co dřív a podle toho by to nejspíš i dopadlo. No, děkuju pěkně, ještě že to nikoho zatím nenapadlo, zadumala si pro sebe Hinata. Pak se podívala dolů na dceru ve svém náručí a bezděky se usmála.

„Tak pojď maličká, půjdeme se podívat za tatínkem,“ zašvitořila jemným hláskem.

Poté se i s malou v náručí obrátila a vyšla ven ze dveří pokoje a vydala se směrem odkud se ozýval hluk a rachot. Nebyl to žádný boj nebo tak něco, to jen Naruto zase trénoval s Konohamaruem, ostatně jako častokrát poslední dobou. Bylo tak akorát na čase aby si dali chlapci pauzu, uvědomila si Hin.

„A dost!“ zavelela rázně jakmile vešla do tréninkové místnosti. „Tady máš dceru, Naruto, takže pro dnešek konec legrace a věnuj se jí taky trochu.“

Pak mu malou jednoduše nacpala do náruče, obdařila zářivým úsměvem zírajícího Konohamaura a prostě se obrátila a odešla.