Liam a prokletí Sharinganu 010: Píseň osudu.

Seděla na podlaze, po tváři jí stékal pramínek krve. Po těle měla modřiny, které se nechtěli léčit. A ona věděla, že až se vrátí zpátky, vše zmizí. Jen ta vnitřní bolest bude znovu a znovu nárůstat, dokud ji nezlomí a ona... Nezemře.
„Jak se ti tu líbí, sestřičko?“ nenáviděný hlas se opět ozval. Strach jí svíral srdce a ona brečela. „Asi moc ne, viď?“ Samolibý výraz v jeho tváři ji děsil. To nemohl být on, její bratr. Tohle nebyl ten Sasuke.
„Proč?“ zašeptala. „Proč to zatraceně děláš?“ chtěla křičet, ale nemohla. Pojistil se, aby nemohla křičet.
„Stále jsi to nepochopila?“ Šel k ní blíž a ona se sunula ke zdi, nechtěla tam být, chtěla zpátky. „Mohl bych tě pustit, ale ty víš, že to neudělám...“ zavrtěl hlavou. Co se s ním mohlo stát? Netušila, že slyší její myšlenky, že ví, jak jí to trápí, jak jí to bolí...
„Chceš vědět, co se stalo?“ zavrčel. Z jeho hlasu čišela nenávist a ohromná zloba, která chtěla vytrysknout ven. „Chci abys poznala, co jsem prožívál, když jsem viděl tebe a Itachiho zabíjet naši matku...“ Liam sklonila hlavu.Cítila pocit viny, která byla oprávněná.
„Nechápeš to? Pořád jsi to nepochopil?“ prudce zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Pokud je to takhle, tak mě radši zabij!“ zavřela oči a čekala, co řekne, nebo co udělá...Po chvíli otevřela oči a nebyla v té strašlivé kobce, ale u sebe v pokoji. Itachi seděl u okna a když slyšel šramot na posteli, tak se otočil.
„Liam, už jsi vzhůru?“ usmál se. Přikývla a posadila se na posteli.
„Kolik je hodin, tedy... Kdy jsem šla spát a kolik je hodin?“ Itachi se na ní zmateně díval. Nechápal, proč jí to zajímá.
„Řeknu ti to takhle, spala jsi asi osm hodin.“ pokýval hlavou. Liam se tvářila zamyšleně. Osm hodin tady a tam? Týden... „Stalo se ti něco?“ Zahleděl se jí do očí.
„Ne nic,“ zalhala okamžitě. „Nic se nestalo, všechno je v pořádku...“ zamumlala. Itachi nad tím zavrtěl hlavou.
„Řeknu Peinovi, že nemůžeš plnit mise. A žádné odmlouvání,“ Liam si povzdechla a pokrčila rameny. „Budeš dneska ležet a jestli zjistím, že jsi nutila Peina, aby ti dal nějakou misi, tak si mě nepřej!“ pohrozil jí a vyšel z pokoje. Zavřeli se dveře a Liam začala hlasitě nadávat na Itachiho, potom se všechen vztek přesunul na Deidaru, který jakožto její přítel měl být s ní, ale nakonec nadávala sama sobě, že je taková hysterka.
„Liam?“ ozvalo se za dveřmi. Nadzvedla hlavu. „Jsi tam?“
„Jo jsem,“ přiznala neochotně. „Chtěl jsi něco?“
„Hm, promluvit si...“ zahuhlal. „Dlouho jsem s tebou nemluvil,“ Kdyby věděl, jak moc velkou pravdu má. Vždyť ona je o týden života napřed. Týden, který se v realitě ani nestal. Prochází něčím o čem nikdo nesmí vědět.
„Deidaro, prosím...“ zašeptala. „Chci být sama, chápeš?“ Zpoza dveří se ozvalo povzdechnutí a kroky pryč. Z hluboka se nadechla a začala si zpívat písničku, kterou vždy slyšela od své matky, jako ponaučení. Ta píseň zněla asi takto:

Když dozpívala první sloku, tak se jí z očí spustily slzy.Vzpomínka na matku ji stále bolela a ona se cítila jako ta dívka z písničky, která jí zněla hlavou.
„Liam-chan?“ ozvalo se za ní.
„Hidane, všem celý den říkám, že chci být sama, ale můžeš tu zůstat,“ usmála se na něj. Čekal to, že ho vyhodí...
„Slyšel jsem, jak zpíváš, co to bylo?“ Liam se zamračila, doufala totiž, že ji nikdo neslyšel, ale opak byl pravdou.
„Balada o dívce a bolesti,“ usmála se. „Tu písničku mě naučila máma,“ bolestně ji bodlo u srdce.
„Řekneš mi, jak zní celá?“ Přikývla.

Hidan se na ni udiveně díval. Taková písnička a její matka jí zpívala, tak malému dítěti. Co jí to jen napadlo?
„Krásná písnička, ale moc smutná. O čem myslíš, že správně je?“ Nechápavě se na něj dívala. Že by snad něco tušil?
„O mě?“ zamračila se. Nikdy ji nikomu nezpívala, nikdy nikomu neřekla svůj osud. „Matka mi řekla, že je o mě. Nebylo náhodou, že zrovna já jsem získala Mangekyou Sharingan... Jsem dítě osudu? Myslím, že tak to říkala... Nikdy jsem tomu nevěřila...Spíš jsem nechtěla věřit tomu, že v té písničce je vepsán můj osud.“
„To je hrozné!“ prohlásil Hidan. „Osud nebude zpečetěn?“ zamyslel se a potom se na ni udiveně podíval.
„Ano,“ přikývla. „Znamená to, že budu ničit vše kolem sebe...Dokud nezemřu, nebo mě někdo nezabije... A při mém štěstí to bude to druhé,“
„Ale to nesmí!“ vrtěl hlavou. „Kdo by tě chtěl zabít?“
„O pár lidech bych věděla, co o pár...Celé vesnice mě chtějí dostat a v čele můj vlastní bratr...Uchiha Sasuke-san.“ ušklíbla se.
„Budeme tě chránit, ano?“ zavrtěla hlavou.
„Osud nelze změnit, osud je daný každému člověku, prosím Hidane. Nikomu to neříkej...A teď, chci být sama.“ Pochopil. Zvedl se a přešel ke dveřím.
„Osud smíme změnit jen my sami, pokud to chceme....“