Teenager z klanu Karashi 2. Ahoj brácho...

Vystoupili jsme a hned nám řekli, kam máme jít. Tak jsme si tam museli vyslechnout strááášně dlouhý vyprávění o předávání nových dovedností dalším generacím. Blablabla...
Jak tam tak kecal, všimla jsem si jednoho kluka. To by bylo normální, díky těm očím mám obrovský zorný pole a ještě nikdy se nestlo, že bych přehlídla sexy kluka v mým věku, ale tenhle mi silně připomínal...MĚ! Ano, ano byl úplně bílej s černýma, dlouhýma vlasama, ostrejma zubama, černejma očima, prostě přesně jako já! Uviděl mě a zamával mi Kankurovsmým stylem. Potom ke mně přišel a podal mi ruku.
„Ahoj, jsem z klanu Karashi. Jsem vaším bratrem, pokud se jmenujete Hiromi,“ řekl a políbil mi ruku. Byl o hlavu vetší než já a byl moc krásnej, ale řeč: Květomluva. Šmarjá, proč tak hezkej kluk musí mluvit jak kniha?! Počkat, vždyť je to můj bratr! Oh, mami, ty jedna povětrná huso...

Uf, konečně vybaleno. Můj brácha mě pozval k sobě domů, že tu můžu v době zkoušky bydlet. Hned jsem sebou vzala celý tým i písečňáky. Normálně by jsme bydleli v prostorách vyhrazených pro soutěžící, ale zkouška se posune o tři dny z důvodu ohrožení vesnice nějakou teroristickou organizací. Jashinžel, když nám říkali jakou, zrovna jsem zamilovaně civěla na Gaaru, takže se budu muset přeptat Asumy. Ale to počká, teď si půjdu prohlédnout celý ten dům a pozdravit mého krásného idola s rudými vlasy.

Tak jsem se tu chěla porozhlídnout, ale schody do druhýho patra jsou zamčený. Tady v přízemí je deset pokojů, veliká kuchyň, jídelna a obývák. A jedna koupelna, což je sice málo pro tolik lidí, ale za to je tam velká výřivka, sauna atd. Zajímalo by mě, kde na to brácha vzal, vůbec má velikej barák, spíš jako hotel, ale zdá se, že tu bydlí sám. Divný... Ale je opravdu milej a slušnej, gentleman – sen každý holky, mimo mě, protože jsme příbuzný a teď zrovna myslím jen na Gaaru. Je opravdu nejlepší, snad úplně ze všech kluků, co jsem kdy viděla! Jo, dokonce se mi líbí víc, než ten kluk z Kriminálky Konoha. I když, možná, kdyby se obarvil na blond... Ale ne, Gaara vede!
Možná, že už zítra budeme oficiálně pár!
Dneska bude slavnostní zahájení zkoušek. Jsou sice odložené, ale Tsuchikage už zaplatil DJ-e takže, už dnes mám možnost ukázat mu, co ve mně je!

Co si vezmu na sebe? Co si vezmu na sebe?! Co si, sakra, vezmu na sebe?!!! Jashin, mám sebou jen jeden kufr oblečení! Jen dvě sukně, pět triček, dvě tílka, jeden korzet, dvoje kalhoty, spodní prádlo, troje punčocháče, čtyři páry ponožek, dvoje plavky, jeden kabát, dvě čepice a jedny gumáky, které mi vnutila máma. V těch, ale asi fakt nepůjdu...
Byla jsem příliš zabrána do toho, že jsem si „vybalovala“(čti: házela všechny věci z kufru kolem sebe), takže jsem si nevšimla bráchy, který stál za mnou. Když jsem se konečně otočila, byl už napůl zaházený oblečením. Sundal si z hlavy moje kalhotky a opatrně je hodil na zem. Politoval mě a vzal mě k sobě do pokoje, kde měl jednu skříň plnou naprosto luxusních šatů. Nevím, na co má dámské šaty, ale nebudu po tom pátrat. Raději půjdu pátrat po nějákých, co by mi byly. XD

Už jsem si vybrala! Našla jsem jedny šaty, jsou moc krásný. Takový skoro plesový. Sice se v nich moc nenadechnu, ale sou pěkný a dělají mi velký prsa! Brácha říká, že mi moc sluší. Napadlo mě se ho zeptat jak se jmenuje, ale zamluvil to počasím. Když jsem znala předpověď na dva tejdny dopředu, řekl mi, že už bych měla jít, nebo to nestihnu, tak jsem šla. On ne, prej už nemusí a radši uklidí dům. Potom odešel na půdu a už jsem ho tenhle večer neviděla.

Už jsme na tom večírku a je to tady pěkný. Jsem tu s Temari a je tady i ta-teda ten kluk z vlaku jménem Haku (Ano, všimla jsem si, že se to rýmuje.) Gaara se drží dál s Kankurem a ten už toho dost vypil.

Temari najednou začala křičet a ukazovat směrem na Hakua:
„To je on. Ahhh... Je táák klásnej!“ začala ječet.
„Tenhle? Jo je hezkej ale seš si tím jistá?“ nevěřícne jsem se za ním dívala.
„Jasně! Podívej na ty vlasy! Jak je má svázaný...“ opírala se o mě.
„Jo, má moc hezký vlasy.“ přitakala jsem.
„A ta postava!“ pokračovala.
„Hmm... taková moc ehh... nemužská.“ odvětila jsem.
„Pff... co ty víš o postavě správnýho muže. Možná že je trošku amm... ale zase je tak chytrej!“ Rozplývala se tam snad půl hodiny. Mezitím jsem sledovala kluka, kterej si k Hakuovi přisednul. Byl mi povědomej... Ahá, to je přece kluk, kterej je normálně v Týmu Asuma! Jojo, ale co tu dělá, vždyť on už je Chunninem... Hm, teď jde k nám, tak uvidíme.

Jakmile k nám přišel, a pozdravil, Temari se na něj vrhla a začala ho líbat! Ahá, takže o něm mluvila celou dobu, to mi spadl kámen ze srdce...
Uff, takže on má 200 IQ? Jo, jasně a já jsem asi „krásný urostlý Tuřín“! Haku si začal nervozně kousat nethy a červenat se. Taky mi trochu zrůžověly vlasy, i mě bylo trapný, na ně při tom zírat. Skoro spadli ze židle, jak do toho byli zabraný. A hodí se k sobě, moc jim to spolu sluší...
„Hele, kdybych šla za družičku, můžu si vzít černý šaty?“ zeptala jsem se Hakua.
„A jak se říká klukovi, kterej jde za družičku? Družičák?“ odpověděl mi otázkou.
Jen jsem pokrčila rameny a nabídla se, že mu zajdu pro punč. Jak jsem přecházela místností, vyhlížela jsem Gaaru. Hmm... asi byl na záchodě, tak jsem šla ke stolu s jídlem. Už jsem brala za mísu punče, když do ní spadla Kankurova hlava. Nehýbal se, jen bublal.
Potom přišel ON... byl tak krásnej, až to nebylo možný. Chtěl vytáhnout Kankura, ale jak mě uviděl, zčervenal, moje vlasy se podobaly těm jeho a očka začala vrňet. Najednou se za Gaarou oběvila Temari: „Chjo... všechno musím udělat sama,“ řekla a strčila ho na mě. Ach... to je teda něco když Vám mezi prsa nalehne Kluk Vašich snů. Na chvíli jsem mu dokonce odpustila že je o hlavu menší než já. Odtáhnul se a zrudnul, vypadali jsme jako otrávené jablko a Sněhurka(to jsem jako já). Tak jsme na sebe zírali dokud z Punče nepřestaly vycházet bublinky. Potom jsme museli jeho pitomého bratra zachránit od utonutí, což absolutně zkazilo atmosféru.

Celý večer jsem vcelku jen protancovala, o tom nejde vyprávět. Gaara mi pošlapal nohy, Temari se svým culíkatým přítelem se cicmali jak jeleni v Říjnu, Kankura spolknul desetikorunu, Haku mi ukradl řasenku, prostě večer jak má být. A teď jdu spát, doufám že se mi bude zdát něco o tom jak (CENZUROVÁNO, DÍKY JASHIN)...

Pozdě v noci mě vzbudil velmi povědomý zvuk z vedlejšího pokoje a než jsem si v mozku srovnala, co se děje, otevřely se dveře. Ospale jsem mžourala na postavu, která vtrhla dovnitř a rozsvítila. Byl to Kankuro v Pyžamových dupačkách, které se od těch normálních lišily tím, že byly světle modré se žlutými hvězdičkami a místo znaku na prsou na nich byl úchylný obrázek ospalého měsíčku s noční čepicí. Na každém oušku měl jednu světélkující neonovou bambulku a v ruce něco, co jsem identifikovala jako násadu od smetáku.
„Co tu chceš?“ zeptala sjem se rozespale.
„Promiň, tohle je jediný pokoj, který je vedle nich,“ snažil se překřičet rachot vycházející zpoza vedlejíší zdi. Stoupnul si na mojí postel a začal tím bydlem bušit o stěnu s výkřiky: „Buďte tam zticha, jsou tu i jiný lidi a ti chtějí spát!“ Usnula jsem dřív, než se konečně ztišili, aspoň jsem propásla jeho debilní vítězný výraz.

Ráno mě probudil zvuk zapínající se kamery. Podívala jsem se k oknu, na kterém byl přísroj postaven, příjemně mě překvapilo, že nemíří do pokoje, ale z pokoje ven na zahradu. Vstala jsem, abych se podívala, co natáčí. Viděla jsem však jen pošťáka na kole, který hodil ke dveřím noviny a jednu starou bábu se psem, která vyšla z domu naproti. Kamera se zase vypnula. Zřejmě byla časově nastavená. Oblékla jsem se a šla dolů na snídani. Gaara už tam seděl, tak jsem si sedla vedle něho, i když tam předtím seděla Ino, kterou jsem musela praštit do hlavy granátovým jablkem, aby uhnula. Naproti mně Kankura zběsile zíral na krabici od cereálií, kterou držel vzhůru nohama, takže si je sypal do klína. Tím se potvrdila moje hypotéza, že neumí číst. Z misky, která ležela před ním na stole přetékal pomerančový džus, smíchaný s ovesnou kaší, kterou zřejmě ráno připravil můj bratr. Za chvíli ten tupec naštvaně krabici odhodil, všimla jsem si že na zadní straně je dětské bludište, kde se můj potencionální zeť snažil dovést Medvídka k medu, Jashinžel, podle neohrabaných tahů propiskou se zřejmě nedostal dál jak k první slepé uličce.

Teprve když ho Temari upozornila, že džus už teče i na její KoNohviny, jsem si všimla že sedí u stolu s námi. Byla nenamalovaná, rozcuchaná a v oranžové noční košily s nápijsem I Suna už vůbec nepřipomínala tu divokou krásnou Kunoichi, která mě naučila za ty dva dny čtyři nová sprostá slova. Shikamaru, sedící vedle ní také nevypadal zrovna čile. Vedle nich seděla ještě zhrzená Ino s velkou boulí na hlavě, kterou si zamačkávala lžící a Chouji, který chroupal smažený Tuřín, zrejmě je od té Báby s K.U.T. Dobře zásobený. Na konci stolu si naši Senseiové cosi špitali a chichotali se jako malé holky. Jediný, kdo chyběl, byl můj Onii-chan.
„A kde je vlastně brácha?“ zeptala jsem se.
„Šel pro med do jednoty,“ odpověděl mi Chouji s plnou pusou Tuřínu a začal se pitomě smát.
„Alespoň někdo má na med štěstí,“ zamumlal smutně Kankura, v ruce další krabici s tím samým rébusem. Zklameně jsem si povzdechla.
„Je na půdě,“ slitoval se nade mnou Shikamaru a lokl si čaje z hrnku s jelenem. U stolu panovala pochmurná nálada, všichni byli buďto moc unavení, zabraní do jídla, nebo pitomí na to, aby se mnou komunikovali. S nadějí jsem se obrátila na Gaaru, ten byl ale zase tak rudý, že nebylo poznat kde končí obličej a kde začínají vlasy a šťoural se vidličkou ve volském oku.
Vstala jsem od stolu a šla se podívat, jestli alespoň s bráchou nebude nějaká řeč.

Vydala jsem směr půda, ale schody do druhého patra byly pořád zamčené.
„Brácho,“ zakřičela jsem, ale nic se neozývalo. Všimla jsem si vedlějších schůdků, které předtím stály ve stínu, takže jsem je nepostřehla. Jen jsem pokrčila rameny a vydala se po nich nahoru. Dveře na půdu jsem našla skoro hned, žádné jiné tam nebyly. Otevřela jsem a chtěla jsem vstoupit dovnitř, když tu na mě brácha zaječel:
„Né, nešlapej na to!“
Lekla jsem se a spadla pozadu na podlahu. Podívala jsem se na zem, na které bylo plno tahů křídou. Vypadalo to pěkně, tak jsem se hned zeptala, k čemu to je. Bratr mě ale odbyl a poslal dolů. Naštvaně jsem mu vyhověla.