後ろの - ep.05 - Dám cokoliv

Stále dokola, útok, obrana, znovu útok.
Nepřemýšlela, do koho zrovna vráží kunai, jen se snažila ubránit své spolubojovníky.
Všimla si ale, že jeden Akatsuki na ni zásadně neútočí, přesněji Itachi.
Sama od sebe se proti němu vyřítila, snažila se nedívat do jeho rudých očí.
Zrovna teď opravdu nepotřebovala být hypnotizována Sharinganem.
Proč na mě neútočí? Vždyť jsem ho zabila! Neměl by se chtít pomstít?
Myšlenky jí vířily hlavou.
"No tak, Uchiho! Braň se přece! Zaútoč na mě! Dělej!" křičela jako smyslů zbavená a znovu se na něj vrhla.
"Jak si přeješ, ANBU!" ušklíbl se a popadl ji za vlasy.
"To je fakt promyšlenej útok," musela si rýpnout.
Beze slova ji odtáhl zpět do křoví.
Tam ji přinutil, aby se mu podívala do očí.
Pořád stejné, pomyslel si, ona je určitě Neko. Na nikoho jiného nepůsobí Sharingan...takhle. A navíc, ty její vlasy...

Stále zírala do Itachiho očí, přimrazená jejich sílou. Ten pohled na Sharingan, všechno jí vymazával z hlavy. Nenáviděla se za tu anomálii v jejím mozku, za to, co jí teď zrovna působilo hrozný problém.
"Neko...?" zašeptal znovu.
"Nesmíš o mě nikomu říci," odpověděla, neviděla důvod to před ním skrývat.
Nebo za to možná mohly jeho oči. Hloupý Sharingan!
"Neřeknu, slibuji." usmál se, "ale pokud mi něco splníš," šepot už nebyl skoro slyšet.
Itachiho ruka se natáhla po její masce. Instinktivně uhnula.
"Nesmíš..." zavrtěla hlavou.
"Jak chceš, tak se to dozvědí," pokrčil Uchiha rameny.
"Itaci, prosím...to už mě raději zabij..." šepot už nebyl skoro slyšet.
Dívka se pod maskou rozplakala, najednou, ani netušíc, proč vlastně.
Jeho zabolelo u srdce, když slyšel její pláč. Tichý, jak se ho snažila skrýt. Ublížit jí nechtěl, přeci jenom i po tom, co mu udělala, i po tom, co ho zabila, ji stále nosil v srdci.
"Neplač, má malá Neko," promluvil takovým hlasem, jaký si pamatovala z té doby, kdy si ještě myslela, že ho má ráda.
"Nechci ti ublížit, věř mi. Jen jsem chtěl vidět tvou tvář, víš?"
Tentokrát už nevzdorovala, možná za to mohly jeho rudé oči, ale nechala ho jemně sundat masku z jejího obličeje.

Jak moc si vychutnával ten okamžik. Nešlo to snad ani popsat. Byl tak šťastný, že znovu viděl její tvář, že mohl pohlédnout do těch zvláštních očí. Kašlal na to, že ho zabila, bylo mu jedno, že jsou teď nepřátelé. Věděl, že jí už nikdy neublíží, ať se stane cokoliv. Vypadala pořád tak krásně jako tenkrát...
"Tak mě vidíš, spokojenej?" promluvila chladně, až nepřirozeně...pro ni.
"Ne úplně," opáčil s klidem, "pokud víš, tak jsi mě zabila."
"Ale nepovídej!" na její tváři se objevil úšklebek.
"Tak bych se měl asi chtít pomstít, ne?" dál pokračoval v podivné rozmluvě.
"A jakpak se mi pomstíš? Už jsem dávno všechno ztratila," její hlas byl najednou znovu smutný a ve zvláštních očích se jí začaly zase lesknout slzy.
"On ale ještě není mrtvý, ne?" ušklíbl se.

Neko se až polekala, jak se najednou změnil. Ještě před chvílí říkal, jak by jí neublížil a teď? Chce zabít Nejiho jen proto, aby se pomstil.

I Itachiho udivilo, jak najednou zatoužil po pomstě. Jak chtěl najednou ublížit dívce, která v něm vzbuzovala ty zvláštní pocity.

Padla před ním na kolena. Byla odhodlána zaplatit jakoukoliv cenu, jen aby mu neublížil. Dala by cokoliv, a to se také rozhodla mu říci.
"Prosím...neubližuj mu. Dám...dám cokoliv..." pohlédla na něj smutným pohedem.
"Cokoliv?" opakoval to slovo a stále ji nepouštěl pohledem.
"Ano, dám cokoliv." ta věta byla pronesena tak tiše, že nebyla v okolní vřavě snad ani slyšet.
"Tak to už jsem se rozhodl, co chci. Nic víc ani míň než to a mladý Hyuuga bude v pořádku, stejně jako tvé tajemství zůstane zachováno." Bylo mu najednou opravdu fuk, co je jejím přáním, jejím snem, jestli jí ublíží, způsobí potíže nebo něco takového.
Upínal svoje myšlenky jen na to, že takhle ji bude moci dost často vídat.
"A co to bude?" otázala se.
Hlas se jí chvěl, jak se najednou bála. Ale rozhodla se, že nepoleví, bude chránit Nejiho, jak jen to je možné.
Udělá cokoliv, čeho bude schopna, pokud jemu zaručí klidný a snad i šťastný život.
I po tom, co předtím řekl u ohně. I přes jisté nutkání utéct za ním, říci mu že je tu pořád pro něj...
Věděla, že ta pohádka je nemožná. On zapomene, jednou určitě zapomene.
Odtrhla se od myšlenek a odhodlaně pohlédla Uchihovi do tváře.
Usmál se a pak pronesl jednou větu.
"Chci tebe."