Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 8. - Deidaro, i ty jsi můj nejlepší kámoš!

Itachi nebyl schopen slova. Ta ženská byla snad ta nejkrásnější kočka, kterou kdy viděl. Oválný obličej s výraznýma očima modrýma jako pomněnky, malým nosem a jemnými rty v úsměvu byl orámovaný splývajícími blond vlasy s jasným leskem, dlouhými pod lopatky, které by ji i Deidara mohl závidět. Na hlavě se také velice vyjímala tenká světle růžová čelenka. Postava měla výrazné ženské křivky, pevná prsa, úzký pas a zaoblený zadeček. Oděná byla do bílorůžového trička na ramínka a červené minisukně, ve které krásně vynikly dlouhé štíhlé nohy končící v červených lodičkách na vysokém jehlovém podpatku.
„Ahoj, jsem Tsubaki, ty budeš jistě Itachi. Hitachi-kun se o tobě zmiňoval. Takže budeme hrát spolu, ano?“ Žena došla k Itachimu lehkým krokem a svůdně zamrkala, čímž zvýraznila své dlouhé řasy.
Itachi na ní jen dál bezeslova civěl.
Hitachi se pousmál. „Jo Tsubaki-chan. Jestli nejste proti, začal bych. Scény nejsou moc náročné, takže bychom mohli být hotoví celkem rychle.“
Tsubaki odpověděla, že není proti, a Itachi jen kývl, přičemž stále nemohl spustit oči z Tsubaki.

Mezitím na sídle vládl prozatímní klid. Hidan, Kakuzu a Kisame hráli karty, ovšem nikdo nehrál čistou hru.
Zetsu byl na hlídce a Deidara se někam ztratil.
Tobi se rozhodl tentokrát dopřát svému senpai trochu soukromí a využil jeho nepřítomnosti k dalšímu kroku v navázování kamarádství. Tiše se vplížil do Deidarova pokoje a začal vyměňovat v zamaskovaném přehrávači kazetu.
„Hm, snad ještě není brzo,“ přemítal, zatímco v jedné ruce držel kazetu „Tobi je tvůj nejlepší kámoš I“ a ve druhé „Tobi je tvůj nejlepší kámoš II“ Po pár vteřinách se rozhodl, že není moc brzo, a do přehrávače zastrčil kazetu s druhým dílem své speciální série.
Nakonec rychle zamaskoval úkryt přehrávače a vyplížil se pryč.

Uchiha přišel až na večer. Vypadal strašně unaveně, ale v očích měl nějakou zvláštní jiskru. Každý se postupně zeptal, jak to šlo, ale pořádnou odpověď z něj nevymámil nikdo. Akorát, že ještě pár dní to prý zabere a pak po rychlém vydání filmu prý bude výplata.
Kakuzu zatím navázal hovor s Kanibalem o protihořlavém roztoku na papír a Skrblík si ho velice vychvaloval.
Sezení se po chvíli rozplynulo.

Tobi čekal dlouho do noci, než si byl jistý Deidarovým spánkem. Když dálkově zapnul přehrávač, pomyslel si, „zajímalo by mě, kdy už konečně mě budete brát jako kámoše. Ale doufám, že brzo, senpai.“

Ráno zavládla dost ponurá nálada. Itachi si vzal snídani s sebou a odešel. Kisame umýval nádobí, Sasori cosi u sebe kutil a Kakuzu propočítával podíl akcií pro dnešní dodávku novému zákazníkovi. Městem už trochu putovali fámy o nějakých podvodnících s cennými papíry, ale na Akatsuki ještě kupodivu žádné bližší prošetřování nepřišlo. Deidara přišel do obýváku a vypadal skoro až nešťastně a zbědovaně. Když ho Zetsu oslovil, polekaně uskočil.
„Dneska taky zůstáváš doma?“
Dei zavrtěl hlavou. „Ne, můj stav mi nedovoluje zůstávat nadále zde. Víš, kvůli Tobimu,“ zašeptal, poté co se ujitil, že Tobi není v dohledu.
Zetsu se zamračil. „Tobi je hodnej kluk!“
Dei si odevzdaně povzdechl a šel si vzít něco na jídlo.

Blonďák došel do pizzerie a ostatní hned na něj vyvalili plno otázek, co že s ním je.
„To nic, jen mám takový blbý období,“ odpovídal trpělivě Deidara.
„Víš o tom, že dneska přijde šéf? Chce nám představit toho jeho zástupce, dokud bude pryč.“
Deidara odpověděl jen tichým „Aha, un,“ a šel se převléci do pracovního.
Dopoledne bylo celkem pohodové, mnoho zákazníků nebylo a Dei převážně seděl u jednoho stolku, popíjel čaj a koukal do neurčita.
A k jedenácté přišel majitel pizzerie i s novým člověkem. Personál ho šel přivítat a šéf se hned ujal slova.
„Jak již víte, rozhodl jsem se, že si vezmu delší dovolenou z rodinných důvodů. Po tu dobu bude na provoz pizzerie dohlížet Sani.“
Oslovený mladík se přátelsky usmál a řekl, že je rád, že má možnost pracovat s tak přívětivými lidmi.
Šéf se zasmál a dodal, „jsem také rád, že to zde mohu předat do spolehlivých rukou. Víte lidičky, známe se už od dětství a jsme nejlepší kámoši, jací mohou existovat.“
„Nejlepší kámoši!“ Zpozorněl Deidara, který doteď postával stranou a moc se do vítání nezapojoval. „Nejlepší kámoši! Nejlepší kámoš! To ne!“
Šéf se trochu zarazil nad blonďákovým jednáním. „Asi se cítí trochu odrstčeně,“ pomyslel si, a poté se na Deidaru co nejvřeleji usmál a řekl: „Ale Deidaro, neboj, také jsi můj nejlepší kámoš, všichni tady jste moji nejlepší kámoši.“
Dei si to ale vyložil trošku jinak. „JÁ NECHCI!“ vykřikl, „NECHCI! ŽÁDNÝ KÁMOŠ! NECHCI! UŽ ZNOVU NÉÉÉ! NE! NE!“
Bob se začal o svého přítele malinko bát. „Ale no tak Deidaro, klid! UKLIDNI SE!“
Ale to už blonďák držel svého šéfa za košili a třásl s ním. Ostatní se ho snažili od šéfa odrthnout, ale marně.
Pak šéfa, který už také se snažil protestovat, shodil na zem a začal ho mlátit. Poté si zkusil do ruky nabrat jíl, v čemž se ostatním naštěstí podařilo zabránit. Čím déle se s blonďákem všichni prali a zkoušeli ho všelijak uklidnit, tím více zjišťovali, že to nemá cenu. Podařilo se šéfa osvobodit a Deidaru přistlačil do křesílka. Deidara ještě více zuřil a vykřikoval, že žádné kámoše, natož nejlepší nechce a ať ho nechají být.
Šéf se tomu stále divil, až když se poradil s ostatními, uznal, že jiná cesta asi není.
Vzal telefon a zavolal svému známému, že by potřeboval jeho pomoc.