Konec přijde... IX. - Závěr

Itachi nečekal. Najednou prostě zmizel a objevil se před Sasukem. Jednou rukou odtrhl tu jeho z krku Sakury a honem Sakuru uchopil kolem pasu. Druhá sevřela Sasukemu zápěstí na ruce, jež držela zbraň. Jakmile držel Sakuru dostatečně pevně zase zmizel a objevil se o několik metrů dál. Nyní ji již držel pevně v náručí. Byla při smyslech. Vnímala všechno co se stalo. Ale opožděně. Točila se jí hlava. Chtělo se jí spát. Jen silou vůle zůstávala při vědomí.
Sasuke to i přesto, že měl zaktivovaný Sharingan, nestihl všechno postřehnout. Jeho bratr byl příliš rychlý. Rychlejší než Naruto tenkrát v rokli. Zase jednou to nechápal. Proč ho Itachi alespoň nezranil, když mohl. Proč místo toho vzal tu bezvýznamnou holku do bezpečí? Potřásl hlavou a uchopil katanu oběma rukama. Zadíval se Itachimu zpříma do očí. Když spatřil jejich výraz, tak se mu oči rozšířili strachem a překvapením.

Sakuro. Proč? Proč jsem tady? Proč jsem tě nedonutil to vzdát? Proč chceš tak mermomocí zemřít? Proč?... Kvůli nim. Říkáš jen, že chceš pomstít Naruta. Ale to není pravda. Ty ho nedokážeš zabít. Ty ho chceš přimět, aby se vrátil. Nedokážeš to. Nenávist dává sílu k činu. Potom padneš vyčerpáním. Ale jakmile se rozhodneš konat, tak máš obrovskou moc. Takovou, které ty nedokážeš vzdorovat. Musela bys také ze srdce nenávidět. Ale to ty nedokážeš. Na to jsi příliš křehká. Sakura… Abych tě zachránil. Tak nenávidět musím já.

Sasuke netušil co se děje. Když Itachi zvedl hlavu od Sakuřina obličeje, tak v jeho oči plály krvavou červení Sharinganu. Ale Itachi v nich cítil mnohem víc. Silnou nenávist. Možná silnější než jeho. I Itachi o ní věděl. Cítil jak se v něm vzedmula vlna energie. Cítil, že má dost síly, aby Sasukeho zabil. Přesto, i když si to nepřiznával věděl, že to byl Sasuke koho se kdysi rozhodl zachránit. Pohled se mu stočil k dívce, kterou držel v náručí a kterou miloval. Dívala se na něj polovědomýma očima. Koutku měla v mírném úsměvu. Neviděla v Itachiho očích nenávist. Itachi se k ní sklonil a políbil ji na čelo. Potom jí položil do trávy. Dělal kvůli ženě, kterou miluje.

Co se to děje? Jeho oči. Co se to s nimi stalo? Takhle se nedíval, ani když jsme naposledy bojovali. Když jsem se ho pokoušel zabít? Proč mě nenávidí kvůli ní? Co ona pro něj znamená? Je to jen bezvýznamná holka. Ano bezvýznamná holka. A jestli kvůli ní chceš zemřít nii-san, tak ti to s radostí dopřeju. Stejně už jsi měl být dávno mrtvý. Tak co. Kvůli „Zvadlé Sakuře“ se svět snad nezhroutí. I když možná, že tvůj ano. Proč bys mě pak, tak strašně nenáviděl? Jsi zamilovaný hlupák. A proto zemřeš!

„Nechat se zabít kvůli holce. Jsi blázen!“ Vykřikl Sasuke a pohled mu ztvrdl.
„Nechat se zabít kvůli pomstě. Oba jsme blázni. Ale já jsem, alespoň šťastný blázen. A za to mi to stojí.“ Oplatil mu to Itachi.
„Šťastný? Tak to máš štěstí, protože tak zemřeš.“ Sasuke povytáhl obočí.
„Ano v to doufám. Ale nebude to dnes.“ Přikývl.
„To se ještě uvidí!“ Okolo Sasukeho se znovu začali ovíjet blesky.
„Ano uvidí.“ Povzdechl si Itachi a okolo něj se roztančil oheň.

Oba dva zůstali stát na místě. Ovšem jejich chakra proměněná na běsnící živli se střetla přesně uprostřed mezi nimi. Nevyhrával ani rozzuřený blesk ani lačný oheň. Síly byli vyrovnané. Ani jeden z nich se nepokoušel použít genjutsu. Chtěli se prát. Chtěli se bít. Vyhrát měla síla. Otázkou, ale zůstávalo čí síla? Síla pomsty nebo síla lásky smíšené s nenávistí?
Blesky zmizeli a oheň se vypařil. Sasuke tasil katanu a Itachi dlouhou tenkou dýku. Kroužili. Pomalé pohyby. Oba dva věděli, že mají jen jeden úder. Buď trefí nebo zemřou. V jeden jediný okamžik se střetli. Z obou zbraní kapala krev. Sasuke zasyčel bolestí a stiskl si pravý bok. Honem k němu přiskočila Karin. Itachi padl na kolena. Chvilku se díval před sebe. Potom padl do prachu. Zaváhal. Byl to jeho milovaný bratr.

„Itachi…“ Šepot, který se nesl dál než by měl.

Sakura ležela na zemi, tam kam jí Itachi položil. Nezbývala jí energie na to, aby vstala a šla za ním. Věděla, že on už se nezvedne. Už jí nepomůže. Zároveň věděla, že vydaná na milost Sasukemu a jeho přátelům. Tušila, že zemře. Že zemře brzy. Jen nevěděla, jak zemře. Nechtěla brečet. Ale stavidla přetekla. Všechno co v sobě dusila od smrti Naruta vyteklo ven. Nehýbala se. Oči měla přivřené. A z pod víček se linuly slzy. Plakala potichu. A s každou další slzou jí bylo lépe. Stejně věděla, že zemře. Tak proč ne teď a tady? Proč ne s ním?

Je vážně mrtvý? Vážně jsem ho zabil? Bylo to vážně tak jednoduché? To snad není ani možné. Vyhrál jsem. Teď už je určitě mrtvý. Zabil jsem ho. Pomstil jsem se mu. Konečně. Je mrtvý. Tak dlouho, tak dlouho a teď je mrtvý. Konečně je mrtvý. A Sakura? Ta. Co by mohla ještě udělat. Čeká na ránu z milosti. Čeká na smrt. Jsem vítěz. Vítěz. A teď už jí jenom zabiju. Zabiju jí a vyhrál jsem.

Sasuke se vytrhl Karin a zvedl se na nohy. Pomalu se dobelhal k místu, kde ležela polomrtvá Sakura. Když uslyšela kroky, tak zvedla oči. Už neplakala. Sasuke jí chvilku sledoval. Nebyla to ta Sakura, kterou kdysi znal. Ani ta, která s ním ještě před chvílí bojovala. Byla smířená. Smířená se vším co přijde. Smrt pro ní byla vykoupením. Nemělo pro ní cenu zůstávat tady a dál žít. Sasuke se ušklíbl. Uchopil pevně svou zbraň a zasadil ránu.

„Jdeme.“ Prohodil ke zbytku své skupinky.
„Proč jsi…“ Nechápala Karin.
„Jednou to pochopíš.“ Usmál se Sasuke a ohlédl se k ležícímu tělu.

Sakura najednou ucítila palčivou bolest u spánku. Instinktivně si k tomu místu přiložila ruku a začala jej hojit. Potom se posadila a protřepala si hlavu. Chvilku se dívala okolo sebe a snažila se pochopit co se to děje. Proč není mrtvá? A potom jí to došlo. Došlo jí to, když viděla před sebou mrtvé Itachiho těla. Sklonila se nad ním a odejmula ho. Co na tom, že je už mrtvý. Potom se postavila a pomalu vyrazila pryč. U statečku zahlédla vlající krví nasáklý cár látky.

„Nenávidím tě… Sasuke Uchiho. Nenávidím!“