Miharu x Itachi ^^

ÚVOD: hlavní postava je Miharu Takahashi
je to jounin s deštné okolo osmnácti let
dostala misi na nalezení bandy zlodějů a přitom prozkoumat i podezření o akatsuki
v sobě má zapečetěného démona-černého draka a její vesnice se to úspěšně snažila zatloukat až do chvíle než se objevili oni…

Sedím v nějaké zaplivané hospodě. Snažím se co nejméně se dotýkat skleniček, abych něco nechytla. Dostala jsem opět nějakou stupidní misi.

„Prý se tu potulují Akatsuki a když už jsem tu tak se mám i podívat na nějakej divnej klub. A kde ho mám jako najít, něco těžšího tam neměli?“

Dám si svoje dlouhé modré vlasy za ucho. Nechám nějaké peníze na stole. Když se zvedám zrovna přijdou nějací dva cizinci. Na sobě mají stejně dlouhý černý plášť jako já. Jeden z nich si nesl velký zabalený meč. Jdou rovnou za výčepním a na něco se ho ptají, on jen zakroutí hlavou. Ten s tím mečem se na mě otočí. Objeví se modrý žraločí ksicht a zazubí se na mě. Z jeho šklebu jde spíš strach, ale zajímá mě, co mu chtějí, tak dělám, že si prohlížím obraz, který visí na zdi. Po očku je sleduju. Vidím, že výčepní jen na černovlasého společníka a rybího ksichta vytřeští oči a začne okamžitě rychle mluvit.
„Sakra, neslyším co si říkají.“ pomyslím si. Něco mi říká abych rychle vypadla, tak se radši otočím a jdu směrem ke dveřím.

„Nobu Tadashi je jejich vůdce!“ zařve výčepní, když jsem skoro u dveří.
„Hm, to se mi bude hodit, to bude vůdce těch zlodějů po kterých jdu.“ Usměju se svému štěstí.

„Ale co po nich chtěli tam ti? Hm, vypadali dost silně.“ Přemýšlím o nich a jdu směrem do lesa.

No, zatím budu pozorovat ten noční bar a pak tam vlítnu v přestrojení.“ dokončím si svůj plán v hlavě a posadím se na strom s dobrým výhledem.

Po třech hodinách věčného civění na perverzní bar, jsem se dočkala partičky namachrovaných týpků s otravnýma kecama.

“Vypadá to, že přišel můj čas.“ natěšeně jsem se usmála. Svlékla jsem si kabát a hodila jsem ho na strom. Objevilo se krátké modré tričko z pod kterého mi vykukoval pupík a zbytek mi halila minisukně s černýma nadkolenkama.“ Ještě pár kunajů na druhý strom, vypadá to jako dobrá úniková cesta. Kdyby něco.“ připravila jsem si.

Vstoupím do baru.Okolo partičky kluků seděli polonahé holky.
“Hm, mezi nima se ztratím.“ Sedla jsem si k baru a objednala pití. Hned se ke mně přidal kluk s té partičky.
„Nazdar krásko.“ Zašklebí se na mě opileckým úsměvem. Využiju situace a objednám mu další pití na rozmluvení.
„A copak si ty zač, frajere?“ Zeptám se ho a sladce se na něj usměju.
„No, já jsem Kira a *škyt* dokonce jsem členem bandy hrdlořezů.“ Prohlásí hrdě.

„Fakt? Tý bandy! Tak to musíš být super ninja.“ Opět neodolatelný úsměv.

„Musím ho donutit, aby mi o té bandě řekl co nejvíc.“ Pomyslím si.
„Jo, to teda jsem.“ Prohlásí hrdě. „Jsem ten nejlepší hned po našem šéfovi.“ Ukáže na chlápka uprostřed gauče vzadu v baru s velkým černým hárem na hlavě a dvěma holkama na klíně. „Je fakt dobrej všechny akce dělá on.*škyt*. Bez něho se fakt nehnem *škyt*.Nikdo není silnější než mi dva *škyt* všichni sou jen saláti.“ Pak se skácel na bar.

„Ti chlapi už opravdu nic nevydržej.“ Pomyslím si a zvednu se od stolu. Schválně jdu okolo toho jejich šéfa. A po očku jsem se na něj koukla. Zabralo to.
„Hej děvče! Co kdyby sis sedla ke mně!“ Zařval na mě a vyhnal ty dvě coury. Usmála jsem se na něj a sedla si k němu. Vypadal odporně, ale musím to udělat. Mám málo informací. Chytil mě okolo ramen a přitáhl blíž. V tom přišli do baru ti dva cizinci.

„Co ti tu chtějí?“ Pomyslím si a snažím se trochu odstrčit toho úchyla, ale on byl neodbytný a taky dost opilý. Zajel mi rukou pod sukni a druhou začal vyhrnovat tričko.
„Hele přestaň!“ Snažila jsem se ho ze sebe setřást.
„Ale no tak puso.“ Tisknul se ke mně dál.
„Tak už toho mám po krk.“ Pomyslela jsem si a zabodla mu kunaj do ruky. Zavřískal dost nahlas, že to slyšel celý bar. Všichni jeho kumpáni se nahrnuli ke mně.

„A sakra!“ Zaklela jsem a vyskočila na stůl. Hledajíc únikovou cestu. Jeho gorily se na mě vrhli.
„Ta holka je určitě ten ninja z deštný!“ Zakřičel jeden z nich.

„To už o mě ví, hm podcenila jsem je.“ Řekla jsem si a pevně stiskla kunaj.
„Ale po druhé to neudělám.“ Odkopnu prvního, který si na mě troufne. Pak už je drtím, jak mi přijdou pod ruku. Ani nemusím moc plýtvat chakru, jak říkal Kira jsou to fakt saláti. Brzy se probojuju až ke dveřím a mizím ke své únikové cestě.

Rychle za sebou přibouchnu dveře.
„Tak tohle sem pěkně zvorala!“ Pomyslím si a běžím k lesu. Za mnou se podle zvuku objevují pronásledovatelé. Ale ozvou se i zvuky boje. Dokonce i výbuch z baru.
„Hm, vypadá to, že ti cizinci taky bojují.No co o nepřítele míň.“ Řeknu si v duchu a shodím na své pronásledovatele první past. Zabere to pouze na dva první. Zbylí jsou mi pořád za zadkem.
„Sakra.“ Ulevím si a rychle se přesunu do větví. Snažím se jim uniknout, ale na mýtině si to rozmyslím a hrdě se proti nim postavím.
„Jak chcete! Bude zábava, tak pojďte!“

Asi sedm žoldáků se na mě najednou vrhlo s kunajema v ruce. Ladně odolávám jejich útokům. Odrážím je kopy a údery pěstí. Jsou neodbytní, ale pár už jsem jich zkopala do bezvědomí. Jeden mě nenápadně obešel a nečekaně do mě vrazil kunaj. Všimnu si ho pozdějš a nestačím uhnout. Zasáhne mě do boku.
„Auu!!!“ Zavyju bolestí a skočím dál od nich abych se trochu zotavila. Naštvaně se na ně podívám.
„To jste neměli!" Zařvu na ně hystericky a vytáhnu zpod sukně dva kunaje. Dravě se na ně vrhnu. Snaží se uhýbat, ale útoky jsou na ně moc rychlé. Zanedlouho jsem celá potřísněná krví. Banditi se radši stáhli dál, aby si trochu vyléčili rány. Krev mi z boku rychle uniká.
„Zatraceně měla jsem se naučit to léčitelský jutsu.“ Zanadávám si. Rozvážu červenou mašli, s kterou mám svázané vlasy a převážu si tím bok. Postavím se a výhružně se na ně podívám.
„Tak co, už máte dost?“ Oni se na sebe podívají. Nejeví známky nadšení, že by se mnou chtěli bojovat. Radši se stahujou dozadu, když tu najednou se k nim přidá jejich vůdce.
„Hmm už to nevypadá tak dobře.“ Vytřeštim na něho oči.
„No dobře budu ze sebe muset ješťe něco vymáčknout.“ Podívám se na svoji ránu a připravim se na útok.
„Tu ránu na ruce ti oplatím.A ještě si s tebou pořádně užiju!" mlsně se na mě zašklebil. Chtělo se mi z něho zvracet.

„Hej, já jsem tvůj nepřítel!“ Ozvalo se za zloději. Tam stál. Černovlasý cizinec. V očích mu žhnul sharingan. Vytřeštím na něj oči.
„Co tu dělá?“ Pomyslím si. Vůdce se na něj otočí.
„Zase ty! Myslel jsem, že ti to bude sem trvat déle. Podcenil jsem tě, ale to podruhé neudělám.“ Prohlásil a postavil se do bojové pozice. Pak náhle ztuhl. Pronikavě zaječel a sesunul se k zemi. Nositel sharinganu se ani nepohnul.
„Genjutsu.“ Řeknu si v duchu.

Rána nevypadala tak hrozně, ale podle krve se zdálo,že kunaj zajel hluboko.Začíná se mi motat hlava.

„Sakra! Ztratila jsem moc krve. Potřebuju rychle vypadnout, abych se mohla ošetřit.“ Rozhodnu se a těžce vyskočím na větev. Snažím se rychle zmizet, ale po třetím skoku se mi moc zamotá hlava a já skončím na zemi. Nezkouším se ani zvednout už na to nemám sílu. Prostě tady umřu.

Pootevřu oči. Cítím, jak mě někdo nese v náručí. Nepoznávám ho. Vidím rozmazaně a ani na to nemám sílu. Ale jedno vím. Někdo mě zachránil.

Slyším vrzání podlahy. V boku mě nepříjemně pálí. Zjistím, že ležím pod dekou a jsem...nahá. Otevřu oči a rozhlédnu se po místnosti. Jsem v nějaké dřevěné chatrči, podle zápachu dlouho neobydlené. Mírně pootočím hlavu. Černovlasá postava se sklání nad kotlíkem pod nímž vesele plápolá plamínek ohně. Z kotlíku se line zápach bylinek.
„Bál jsem se, že už se neprobudíš.“ Ozval se cizinec a ani se neráčil otočit. Rychle jsem se zvedla a sáhla pro svůj kunaj na stehně. Po rychlém pohybu se dostavila obrovská bolest v boku a ještě horší než bolest bylo zjištění, že nejenom, že jsem úplně nahá, ale i bez kunajů. Zase si lehnu.

„Neměla by ses s takovým zraněním hýbat.“ Opět promluví svým povýšeneckým tonem, ale aspoň se konečně ke mně otočí.
„Kdo jsi a kde to jsem.“ Zeptám se ho a obezřetně si ho prohlížím.

„Jsi o pár kilometrů dál od baru těch zlodějů no a já. Já jsem Itachi. Uchiha Itachi.“ Představí se mi a podezřívavě se na mě dívá.
Vytřeštím na něj oči.
„Mám Akatsuki přímo pod nosem a nevšimnu si toho. Jsem tak blbá a ještě k tomu mě zachránil shinobi, který vyvraždil vlastní klan.“ V duchu se prokleju a zakroutím hlavou.
„To není možný.“ Vyklouzne mi na hlas.Itachi se jen pousměje.
„Nemusíš se mě bát, já ti neublížím.“
„Ale já se tě přeci nebojím.“ Ozvu se hrdě a podívám se na něho. Nezapomenu si povytáhnout deku o něco výš a pak si něco uvědomím.
„Ty si mě svlíknul!?“
Jeho sebejistý úsměv mu s tváře nezmizí.
„Jsi statečná nebo hloupá. A pokuď jde o to.“ Opět úsměv. „Neviděl jsem nic nového. Můžeš být ráda, že jsem tě ošetřil.“ Zase se sklonil ke kotlíku a začal míchat obsah.
„Ty,ty sprosťáku!“ Naštvaně po něm hodím polštář a při tom mě pěkně zapíchá v boku. Polštář pohotově chytí a pustí ho na zem. Chytnu se za bok.
„Říkal jsem ti, ať se nehýbeš.“ Řekl Itachi a přišel ke mně blíž.
„Můžu?“ Zeptal se a stáhl mi přikrývku, aby se mohl podívat na bok. Rychle jsem si zakryla své přednosti.
„Není to tak vážné, ale ztratila si mnoho krve, měla bys odpočívat a nepoužívat chakru.“ Pohrozil mi a vstal. Rychle jsem se zakryla dekou.
„Kam jdeš?“ Zeptala jsem se. Ani se neotočil a dál šel ke dveřím.
„Jdu si něco zařídit se svým partnerem. Jo a chci tě tu nejít až přijdu, nechtěj po mě, abych se s tebou zase dřel.“ Řekl a zavřel dveře.

„Pchá.To ví, že jo. Ti to budu ještě usnadňovat ne?“ Procedím naštvaně přes zaťaté zuby. Zase si lehnu a snažím se uklidnit.
„Ten arogantní idiot!“ Vyklouzne mi.

Když mě bok přestane pálit, opatrně vstanu.Ovinu okolo sebe deku a hledám své oblečení. Z ohýnku příjemně sálá teplo. Kdybych mohla hned bych si k němu sedla, ale práce volá. Po několika minutovém pobíhání po chatrči jsem jej našla pod postelí.
„No to mě taky mohlo napadnout.“ Hořce se pousměju a prohlížím červenou stuhu, která je nasycená krví.
„Musím ji vyprat.“ Zašklebím se nad tím zjištěním a pak si uvědomím, že jsem nenašla žádné svoje zbraně.
„Ten hnusák!“ Další nadávka mířená na mého zachránce.

Opatrně otevřu dveře. Vykouknu ven. Nikde nikdo. Vidím jen okolo sebe hluboký les. Na jeho okraji, kde stála i chatrč se pásly srnky.
„Vypadá to, že už tu dlouho nikdo nebydlí.“ Zavřu dveře a vkročím na verandu. Opřu se o zábradlí a nasaju čerství vzduch. Uslyším tekoucí vodu.
„Ach, ta stuha.“ Vzpomenu si a vydám se tím směrem.

Kousek od chatrče tekla malá říčka. Sehla jsem se k ní a namočila stuhu. Říčkou tekly malé pramínky červené barvy.
„Člen Akatsuki. Ještě k tomu vyvraždil vlastní klan a bůh ví, co ještě udělal a on mě zachrání.“ Přemýšlím, když drhnu stuhu o kámen.
„Ale proč? Určitě ví, že mě sem poslali i kvůli nim. Vlastně bych ho měla zabít. Ts, co se mnou chce udělat.“ Nejde mi do hlavy. Zase mě zapíchá v boku. Přestanu drhnout stuhu a položím ji na sluníčko uschnout. Posadím se na břeh a začnu si prohlížet svoji ránu.
„Hm, pečlivě mi ji obvázal i ošetřil. Asi by si zasloužil poděkovat a s tím zabitím si to rozmyslím dokud mi neprozradí, co má v úmyslu.“ Rozhodnu se a najednou zacítím něčí přítomnost. Otočím hlavu a za mnou stojí,Itachi.

Dívá se na mě pronikavým pohledem.
„Slyšel, co jsem říkala?“ Blesklo mi hlavou. Zvednu se a postavím se čelem k němu.
„Myslel jsem, že jsem ti řekl, abys zůstala uvnitř.“ Podívá se na mě ostře.
„Jo řekl.“ Klidně pronesu a zase se sehnu ke stuze, abych zjistila jestli už uschla. Itachi protočil oči v sloup.
„A proč si tam tedy nezůstala?“ Zeptal se.
Zasmála jsem se.
„Proč bych tě měla poslouchat.“ Řeknu stále otočená k němu zády.
„Proč!?“ Prohlásí Itachi a dojde ke mně blíž. „Protože nemáš na vybranou!“
Otočím se k němu.
„Hm, to si nemyslím.“ Podívám se na něho.
„Máš štěstí, že jsi zraněná.Jinak bych tě...“ Výhružně se na mě podíval.
„Neudělal bys mi ani škrábanec.“ Vykřiknu a dám si ruce v bok.
„Ty snad nevíš před kým stojíš!“ Pronese nevěřícně.
„Vím to moc dobře.Si jen obyčejný vrah!“
Upře na mě vražedný pohled.Přemáhá se, aby něco neudělal.
„Jen klid je to přece holka.“ Uklidňuje se a radši se podívá jinam. Já ho nepřestávám sledovat.
„Nechtěla jsi mi náhodou poděkovat za záchranu života?“ Změní téma Itachi.Trochu mě to vykolejí.
„Takže slyšel,co jsem říkala.“ Pomyslím si. Kouknu se jinam.
„Jo chtěla.Takže díky za všechno.“
Itachi se na mě nevěřícně podívá.
„Cože jenom díky, vždyť jsem kvůli tobě riskoval život.“ Podezřívavě sem se na něho koukla.
„Jo tak riskoval jo. Takže tě může zabít pár rádoby silných ninjů. Tebe proslulého Uchihu Itachiho.“
Itachi se pousměje.
„Tak a už tě mám vážně dost.“ Přijde ke mně blíž a přehodí si mě přes rameno.
„Radši tě odvedu zpátky takhle, aby si neměla chuť utíkat,Miharu.“ Otočí se na podpatku s vševědoucím výrazem.
„Jak zatraceně může znát mě jméno!“ Zavrčím v duchu a živě si představuju, jak jeho lebka praská pod úderem kamene.
„Ale jistě byl přece s jeho přítelíčkem, jak se jen jmenuje jeho parťák. Jo Kisame. Ano. Určitě o mě musel něco zjistit. Což znamená, že může vědět o mých schopností. Ku*va. Nemůžu je nechat, aby ze mě vysáli mého démona. Je sice protivný, ale je můj!“ Můj rozhovor se sama sebou skončil mým uvědoměním, že mojí pracně vypranou stužku nechal ležet u říčky.
„Hej ty, vševěde! Nechal si tam moji stuhu!“ Zařvala sem mu těsně u ucha a nemyslela na následky. Itachi sebou trhl a kouknul na mě jedním okem.
„A co má být. Já ji napotřebuju.“ Utrousil a trochu se mnou nadskočil, abych se mu lépe nesla. „Doufal jsem, že tě už se s tebou už nebudu muset tahat.“
To už mě opravdu rozpálil do ruda. Dovedla jsem mu odpustit, jeho povýšenecké chování, aroganci a že se mnou jedná jako s nějakou pitomou Nánou, natož že mě právě teď vleče jako pytel brambor, ale nechat někde povalovat moji milovanou stuhu, kterou jsem dostala od své matky za splnění chuuninské zkoušky jsem mu už nemínila prominout.
„Fajn, i když nemám žádné zbraně a jsem zraněná, tohohle budeš litovat.“ Slíbila jsem mu v duchu a přemýšlela jakou nejlepší pomstu bych měla zvolit. Jestli ukamenování nebo jen „prostou“ kastraci.
Dobře namířenou ránou do zátylku Itachi ztratil rovnováhu a já jsem mohla bez problémů sklouznout z jeho zad. Postavím se do výhružného postoje a sjíždím ho zlostným pohledem.
Itachi se jen postaví a drží se za zátylek. Taky na mě nezírá zrovna milujícím kukučem.
„Jsi příšerná a za tohle se mi zaplatíš.“ Potměšile se zazubí.
„Jo jasně, ale až si dojdu pro svou stuhu.“ Půjčím si jeho arogantní chování a otočím se zpět směrem k říčce. Rozhodným krokem se tam vydám. Ani neuběhla sekunda a Itachi rudý v obličeji se objevil přede mnou.
„Měl by ses uklidnit, není to dobré na srdce.“ Doporučím mu s okouzlujícím úsměvem a s elegancí projdu okolo něj. Chytí mě za zápěstí. Ne, že by se snažil být nějak něžný. Spíše naopak.
„Pust mě, to bolí!“ Procedím mezi zuby a zlostně na něj pohlédnu.
Itachi vypadal, že stačí ještě chvilka a z přemáhání, aby mě nezabil si prokouše vlastní zuby.
„To snad není důležité.“ Utrousí s hněvem v očích.
„Ale pro mě je to důležité!“ Zavrčím a vysmeknu se mu ze sevření.
„Zatracený chlap!“ S hlučnou chůzí se vrátím pro svou stuhu. Rychle ji chňapnu a obrátím se. Itachi za mnou stojí se založenýma rukama.
„Spokojená?“ Povytáhne obočí.
„Ne! Protože nevím, co ode mne chceš. Určitě si mě nezachránil jen tak, že jsem se ti líbila.“ S trpkostí v očích ho pozoruji. Itachi se podívá do země. Chvíli přemýšlel. Věděla jsem, že mi neřekne pravdu, ale přeci jen jsem si ho chtěla vyslechnout.
„Ne, nezachránil jsem tě pro tvoje krásný zelený oči.“ Podíval se na mě s podivným výrazem. „Dostali jsme rozkaz, abychom zkontrolovali jestli,jestli tě náhodou nepotřebujeme.“ Nakonec ze sebe dostal. Kývnu hlavou.
„Hm, a k čemu byste mě jako měli potřebovat?“ Podívala jsem se na něj zpytavě.
Itachi na mě upře svoje uhelně černé oči a změřil svůj pohled na mou stuhu.
„Proč je pro tebe tak důležité?“ Rychle změnil téma hovoru. Podívám se na stuhu, ale nenechám se jen tak odrazit.
„A proč ty mi neřekneš pravdu!“ Povytáhnu obočí. Itachi jen zakroutil hlavou.
„Mám hlad. Umíš vařit?“ Usmál se a vyšel směrem k chatrči.
Touto otázkou mě absolutně odzbrojil. Došli mi slova a to je opravdu zázrak. Jen si uvážu stuhu. Zavřu pootevřenou pusu a rozejdu se za ním. Ale jedno mi vrtá hlavou.
„Co jsem pro něho? No kuchařka rozhodně ne a tomu s velkou radostí sdělím.“

Otevřu dveře chatrče. Do nosu mě praští vůně bylinek a hned se mi na jazyk drala otázka.
„Na co tu kuchtíš ty bylinky?“ Zvědavost se nedala udržet. Můj věznitel mě shlédne pohledem říkajícím i osel má víc inteligence a pak si vydechne.
„Z čeho si myslíš, že mám tak krásnou pleť?“ Prohlásí ironicky.
„Aha takže jsou to léčivé bylinky na moji ránu.“ Trklo mě až příliš pozdě. Teď už si Itachi myslí, že mám mít jinou barvu vlasů. Ne, že by mě to tížilo. Vlastně mi bylo totálně fuk, co si o mě myslí. No možná tak úplně ne, ale aspoň mě podcení a jak se říká, to se nevyplácí.
Sednu si na svou postel.
„Aby bylo jasno, jako tvůj vězeň ti nebudu dělat služku. Takže se s nějakým vyvářením rozluč.“ Zkřížím si ruce na prsou. Itachi jen vykoukne zpoza kotlíku.
„Vězeň? Hm, zajímavé.“
„Proč, zajímavé.“
„No, protože vězeň nejsi. Zatím.“ Míchá stále obsah kotlíku.
„Co znamená to zatím?“ Povytáhnu obočí.
„Dokud se nevrátí můj společník.“ Šibalský úsměv a zvedne se od kotlíku.Přejde směrem k jedné skříňce a vytáhne kus obvazu.
„Čas na převaz.“ Oznámí. Namočí obvaz do bylin a chvíli ho tam louhuje. Přejdu k němu a vyhrnu si síťované tričko (Protože je normální tričko krátké nemusí být vytahováno) a pomalu si rozmotávám starý, trochu krví prosáklý obvaz. Objeví se asi dva palce dlouhá jizva, která se už pomalu začíná hojit. Itachi si ji zaujatě prohlíží.
„Dobře se hojí. Zítra už nejspíš nebudeš o žádném zranění vědět.“ demonstroval to přejetím palce okolo rány. Pod jeho dotykem jsem se trochu zachvěla. Itachi to bohužel zaregistroval a usmál se.
„Nejsi zvyklá na doteky mužů?“ Zeptá se potměšile. Vytřeštím na něj oči.
„Samozřejmě, že jsem!“ Ohradím se.
„Moc mi to nepřipadá.“ Něco se mu zablesklo v očích. „Že ty jsi ještě panna?“
Dost jsem sebou trhla až mi vypadl poslední kus obvazu z ruky. Nevěděla jsem, co dřív. Jestli ho mám nejdřív zmlátit nebo zabít. Rozhodla jsem se pro variantu vražení facky. Na Itachiově hezkém obličeji se objeví rudý flek v podobě mojí dlaně. Vezmu si od něj namočený obvaz a rychle si ho omotám kolem boků. Přehodím přes něj tričko a vstanu. Trochu se zarazím při pohledu na Itachiovu tvář. Čekám nenávistný pohled nebo pohrdaví, ale on se usmívá a dokonce se tváří vítězoslavně.
„Takže jsem se nemýlil. Promiň, ale myslel jsem, že holka jako ty no už dávno“ Culí se věznitel.
„Přestaň! Vůbec nic o mě nevíš. Jsi, jsi tak domýšlivý! Nejsem žádná děv*a, na který si zvyklý a s kterými se válíš!“ Rozkřiknu se na něj a namířím si to rovnou ke dveřím.
„Kam si myslíš, že jdeš!“ Ozve se za mnou.
„Říkal si, že nejsem tvůj vězeň tak. Děkuji za všechno a sbohem!“ Hlučně bouchnu dveřmi div, že se nerozsypou a rozběhnu se mírným tempem k lesu. Je mi jedno, že tam nechávám všechny své zbraně, ale s takovým člověkem už nezůstanu ani minutu! Až po chvíli si uvědomím, že mě jen tak jít nenechá, ale malá naděje pořád plápolá. Musím mu být protivná stejně jako on mě nebo ne?
Asi ne, protože se objevil opět přímo přede mnou.
„Už mám toho tvého utíkání plný zuby. Nebudu už za tebou běhat jako pes!“ Vyštěkl Itachi.
„A já mám zase plný zuby tebe! A klidně si mě mohl nechat jít. Cestu domů znám.“ Propíchávám ho obvyklým pohledem.
Věznitel s černými vlasy si povzdychne.
„Zvykni si, protože já tě nepustím. Od téhle chvíle jsi můj vězeň!“ V očích se mu něco začervená a než se zmůžu na odpověď spadnu nepřítomně na zem.

Když se probudím, už svítí měsíc. Sedím na zemi opřená o zeď. Hned přede mnou vesele plápolá ohýnek. Chci se zvednou, ale při té příležitosti velmi nemile zjistím, že ruce i nohy mám svázané. Porozhlédnu se po potemnělé místnosti. Na posteli slyším pravidelný dech.
„Tak, on mě svázal. Hodil na zem a sám si tady pohodlně chrupká na posteli? Parchant!“ Opřu si zoufale hlavu o stěnu a uklidňuji se. Přemýšlím, jak s této pekerní situace ven.
„Kunaje mi sebrali. Překousat ty provazy taky nepůjde. A vyvlíknout taky ne. Itachi nenechal nic náhodě. Mám jen jednu možnost. Od svého partnera se to přeci tak jako tak dozví, proto nemá cenu ho skrývat.

Ponořím se hluboko do svého nitra. Objevím se před velkou bránou s pečetí. Uvnitř leží obrovský černý drak se třemi ocasy. Znuděně si podpírá hlavu a počítá mříže. Upře na mě svůj pichlavý pohled.
„Ale copak? Zase potíže? No to se nedivým. Ještě dodnes nechápu proč mě dali zrovna tobě. Jsi přeci holka.“ Promluví přes mříže a začne si prohlížet drápy u jedné ruky.
„Ts, pořád to samý. Potřebuji jen trochu chakry.“ Sjedu ho kárným pohledem.
„A pročpak. Minule si mi přeci ráčila oznámit, že mě nepotřebuješ.“ Slaďoučce se usmívá a tím odhalí svoje hrozivé špičáky.
„Ano, to jsem řekla, ale to byla jiná situace. Teď. No vězní mě dost silný shinobi a jestli neutečeme, tak tebe ze mě vysají a fakt nevím, co s tebou udělají.“ Hodím prosebný kukuč.
„Hm a ty bys zemřela, že?“
Jen přikývnu. Drak se chvíli zamyslí, ale pak máchne obrovskou tlapou s drápy a ke mně probublá černá chakra.
„Děkuji!“ Ozvu se ještě a spěchám zase zpět.
Ozve se jen Věznitelovo oddychování. Upřu pohled na provazy a s pekelným soustředění je přeseknu proudem ohně. S rukama mám práce víc.Musím se všelijak točit, abych na ně bezpečně viděla, ale taky dávat pozor na spící Růženku. Při drobném nárazu o zeď mírně zachrápal a přetočil na druhý bok. Mohlo ho zbudit už jen bušení mého srdce. Konečně se dostanu do správného úhlu a přepálím pouta i na rukách. Pomalu a opatrně se zvednu a juknu se ještě na Itachiho. Něco se mi nezdá. Udělám krůček k němu a nahnu se, abych mu viděla do očí a v tom. Vystartuje z postele. Chytí mě za obě zápěstí a povalí na postel. Nezapomněl ani v tom sledu událostí zasáhnout mé chakrové body. Takže se nemůžu bránit ani démonkem.
V dost blbé situaci. V dost blbé pozici na Itachiho třeštím oči. Zmůžu se na pouhé:
„Nech mě být!“
Itachi na mě leží na vypadá to, že by neměl chuť ze mě slézt. Jen se zubí od ucha k uchu.
„Jsi můj zajatec a jako tvůj věznitel, tě rozhodně nenechám být. Vlastně si s tebou můžu dělat co budu chtít.“ Šibalský úsměv.
„To nemyslíš vážně.“ Hlasité polknutí a začnu se pod ním kroutit, abych se mu vysmekla.
„Být tebou tohle bych nedělal.“ Podívá se na mě slastně a já okamžitě přestanu.
Zadívá se mi pronikavě do očí. Jsme od sebe vzdáleni pouhých pár centimetrů a on směřuje pořád blíž až mě políbí. Krásně políbí.
„Cože jaký krásně, je to přeci nepřítel!“ Uvědomím si a jelikož mi pustil jednu ruku a hladil mě ní na tváři. Příjemně.

Nepřítel, vrah, nafoukanec; říkám si v duchu a vrazím mu ještě větší facku než před tím.
„Au, tohle je už druhá. Měla bys přestat ubližovat okolí.“ Drží si bolavé místo.
„Nemysli si, že se ti budu omlouvat.“ Pro jistotu se mu nedívám do očí.
„Takový luxus si nezasloužím.“ Zakoulí očima a pak se mi přiblíží k uchu a zašeptá:
„Neměla bys chuť na...polívku?“
Opět odzbrojující otázka, kterou jsem neočekávala, ale odpověď na ni se dostavila za nedlouho, když mi zakručelo v břiše. Itachi se usmál a konečně se ze mě zvedl. Přejde ke skříňce a vytáhne dvě misky. Pak do nich nalije polévku. Vstanu a jednu si od něj vezmu.
„Arigato.“ Poděkuji a počkám až se Itachi usadí na postel. Radši si sednu k ohni, co nejdál od něj. Věznitel se jen pousměje. Usrkávám z misky a pozoruji oheň.
„Zariskovala si vyvolat přede mnou démona, kdybych to už nevěděl docela bys mi nahrála.“ Prohlásil Itachi mezi sousty polévky.
„Když si to věděl, tak proč si mi nechával takovou volnost?“ Podívám se na něho.
Jen pokrčí rameny.
„Chtěl jsem vědět, co dokážeš.“
„Aha a tvého partnera si poslal pro informace nadarmo.“
„Ne, nikdy neškodí mít o nepříteli víc informací. Ty určitě neovládáš jen svého démona.“ Konstatuje Itachi a opět začne usrkávat ze své misky.
Nechám svou zlost vyprchat do prázdnoty.
„Teď není čas na tlachání, musím vymyslet nějaký plán. Nesmí to být nic průhledného, přeci jenom čelím ninjovi, který vyvraždil vlastní klan.“ Hodím očkem po té osobě.
„Vlastně tak ani nevypadá. Zajímalo by mě proč to udělal.
Nevypadá jako vrah. Vlastně se zdá celkem milý, až na ty jeho děsný žvásty. Ale co to povídám.“ Zakroutím hlavou, abych zahnala takové myšlenky.
„Ale stejnak by mě to zajímalo."
Itachi zjevně zachytil můj pohled, protože následovala otázka:
„Proč se na mne tak díváš?“
Sklopím rychle zrak ke své misce a usrknu poslední zbytek tekutiny v ní.
„Jen..ale nic.“ Neodvážím se položit mu takovou otázku. Itachi se zvedne a vezme mi moji prázdnou nádobu. Položí ji i se svojí na stůl u stěny a opět se ke mne otočí opřen o onen stůl.
„Tak už to řekni, když si to nakousla.Slibuji, že ti za to nic neudělám.“
„Chtěla...no...Chtěla jsem se zeptat.Proč si je zabil.Myslím tvůj klan.“ Neodvážím se na něj ani pohlédnout.
Itachi sklopí zrak. Ještě s nikým o tom nemluvil. Vlastně se ho na to ještě nikdo neptal. Kromě jeho mladšího bratra. Ale najednou si uvědomí, že to někomu už konečně potřebuje říct. Říct konečně pravdu.
„Gomen. Neměla jsem se na to ptát.“ Rychle ze sebe vysoukám.
„Ne, to je dobré. Povím ti, proč jsem je zabil.“ Itachi upře zrak do ohně a hluboce se nadechne.
„Po útoku na Listovou ocasatým démonem, hlavní představitelé Konohy podezřívali klan Uchihů, že za tím útokem stáli oni. A proto do jejich řad nasadili špeha. Dvojtého agenta. Po určitém čase a shromažďování informací se rozhodli, že asi nejlepším možným řešením je zbavit se celé hrozby. Tak zadali onomu agentovi, aby za ně udělal špinavou práci. Jak si jistě pochopila, tím agentem jsem byl já. Zadali mi zavraždit všechny. Do jednoho. Ženy, muže i děti. Ale nemohl jsem zabít svého mladšího bratra. Prostě nemohl.“ Po tváři se mu skutálí slza.
Jako přikovaná jsem naslouchala té hrůzné zpovědi. Při pohledu na něho mi může puknou srdce lítostí. V očích se mu zrcadlí bolest a utrpení. Rychle se zvednu a pohlédnu na něj. Chci ho nějak utěšit říct, jak je mi to líto, ale připadá mi, že ta slova jsou prázdná. Přejdu k němu a něžně ho obejmu. Cítím jeho ruce na mých zádech. Jeho hřejivý dech na svém krku a tlukot jeho srdce. Hlavou mi probleskne, že bych takhle mohla strávit věčnost. V jeho náručí se cítím jako doma.

Podívá se mi do očí. Přiblíží se ke mně a znovu mě vášnivě políbí, ale tentokrát se tomu poddám. Ruka mu klesá dolů, až zabloudí pod sukni. Moje ruce prozkoumávají jeho vypracovanou hruď a pomalu se zbavuji jeho aka pláště. On dělá totéž z mým tričkem. Už před ním stojím polonahá. Chvíli mě tak pozoruje a pak mě povalí na postel. Zbavíme se posledních částí přebytečného oblečení.

Po takové bláznivé noci se probudím na Itachiově hrudi. Nejdřív si myslím, že to byl jen sen, ale pak se zadívám na klidně spícího věznitele.
„Jak jsem to jen mohla udělat?“ zeptám se sama sebe. Uvědomím si, jak je mi v jeho náručí příjemně, jak krásná byla minulá noc a co bych za to dala kdyby se to mohlo zopakovat.
„Je to šílené.“ Zvednu se od něho a snažím se ho přelézt, aniž bych se ho dotkla, což není nic lehkého, když nedosáhnu nohou na zem.
Ovšem si nevšimnu, že mě Itachi už chvíli pozoruje. Rychle mě převalí na druhou stranu a culí se od ucha k uchu.
„Copak. Chtěla jsi mi někam utéct?“
Usměju se a vrazím mu polibek.
„Od tebe, nikdy.“

Na verandě se ozve vrzání dřeva. Obrovská postava rozrazí dveře. Chvíli se pozastaví nad tímto výjevem a pak se rozchechtá.
„Itachi, sice si říkal, že se oni postaráš, ale takhle. Příště budu mít zajatce já a ty půjdeš na výzvědy.“ Chechtá se žralok na celou chatrč a dívá se na mě úchylným pohledem.
„Doufám, že necháš si s ní užít i svého společníka? Jaká byla, co?“
Ve mně se hromadí zlost, kdybych neležela pod Itachim taky by žralok už nedýchal. Podívám se na Itachiho kukučem, jenž říká zabiješ ho ty nebo já. Jen se ze mě zvedne a obleče si kalhoty.
„Probereme to venku.“ Oznámí svému společníkovi a vyjde ven. Žralok ho následuje. Já je oba pronásleduju nabručeným pohledem…
„Co to mělo znamenat. Probereme to venku. Copak mi nevěří.“ Hrnou se mi otázky do hlavy.
„Jedině, že ten úchylnej rybí ksicht má pravdu a on si se mnou jen chtěl užít. Ale co ta zpoveď? Chtěl mě tím je zmátnout? Jen abych mu dala. Je toho opravdu schopný? Určitě je. Co by jinak dělal v Akatsuki.“ Na polštář mi steče slza.
„Ale co budu teď dělat? Počkám až ho vystřídá v posteli jeho společníček? To teda ne! Musím zmizet , když ne odvedou mě do jejich síla a tam ze mě vysajou mého dráčka! To nedopustím.“
Zvednu se a hledám své oblečení. Když se přisaju uchem ke stěně, za účelem načerpání informací, zjistím, že odešli o kus dál.
„Mám šanci utéct.“ Ještě se mrknu do Itachiho oblečení a seberu mu nějaké kunaje. Když se snažím vyskočit oknem, otevřou se dveře. Itachi akorát zahlédne, jak mizím v okně.
„Počkej!“ uslyším za sebou, ale nepřestávám běžet. Obličej mi smáčí slzy.
„Zradil mě!“

Po mém nejrychlejším sprintu přes větve stromů se vyčerpáním opřu o kmen. Těžce oddechuji.
„Musím. Musím jít. On mě jen tak lehce nenechá jít.“
I přes hrozné píchání v boku, se opět dám do běhu. Setřu si slzy, ale v tom ucítím nad hlavou proud chakry. Rychle uskočím. Včas na to, aby mě minul obrovský proud vody.
„Zatraceně. Dohnali mě tak brzy. Dám se opět do běhu a vyskočím z lesa na obrovskou louku, ze které na konci rostlo obří pohoří.
„Musím se dostat k tomu pohoří. Tam se jim můžu ztratit.“
Itachi s Kisamem se vyřítili z lesa. Kisame zase vyslal svůj vodní útok, opět jsem se tomu vyhla a postavila jsem se k nim čelem.
„Nedám se lacino. Ještě mám nějakou hrdost!“ Připravím se do bojové pozice. Kisame proti mně vystartuje, ale Itachi tam jen stojí a hledí na mě. Zavrtí hlavou.
„Kisame stůj!“ Zařve. Příliš pozdě Kisame už po mě máchá svým mečem. Zkušeně mu uhýbám a vykrývám ukořistěným kunajem. Snažím se dostat k jeho břichu, abych mu uštědřila ránu i nádechem drakovy síly. Jeho meč mi ubírá chakru. Vím, že to musím skončit co nejdřív. Kisame mě, ale překvapí nečekaným úderem a já spadnu na zem. Kunaj mi vypadne z ruky. Kisame na mě vítězoslavně zamíří mečem.
„Vlastně tě tak moc ani nepotřebujeme jinchuuriků máme dost, tak tě můžu klidně zabít.“
Zavřu strachem oči a připravuji se na bolest, ale ta nepřichází.
Itachi se už nemohl dívat, jak spolu bojujeme a nechtěl, aby mi něco stalo. Rozběhl se směrem k nám a skopl Kisameho právě v okamžiku, kdy mi chtěl zasadit konečnou smrtící ránu. Kisame odlétl o několik metrů dál a už se nezvedal.

Otevřu opatrně oči. Přede mnou klečí. Kdo jiný než Itachi. Můj zachránce a muž, kterého miluji.
„I-Itachi. Tys mě zachránil,“ Dívám se na něj zaraženě.
„Jo, už zase. Musíš být opatrnější.“ Na tváři se mu vlní ulehčený úsměv.
„Proč si to udělal?“
„Ty se ještě ptáš proč, protože tě miluju.“ Svoje vyznání ještě potvrdí polibkem.
„Ale vždyť tě za to zabijí.“ Strachuju se.
„Neboj se, řeknu mu, že ti přišli na pomoc nějací ninjové, že mi jeden proklouznul a dostal ho do bezvědomí a tys mi utekla.“ Řekne bezstarostně a pomůže mi se zvednout.
„Promiň, že jsem utekla, ale myslela jsem, že...“ Itachi mě umlčí prstem.
„Odpouštím ti.“
Vděčně ho obejmu. Itachi položí hlavu na mé rameno.
„Nechci tě už nikdy ztratit.“
„Neztratíš, vždycky budu tvoje, protože tě miluju.“ Vyznám se mu a ještě silněji se k němu přitisknu.
„Kéž by to byla pravda.“ Smutně prohlásí.
Nechápavě se na něho podívám.
„Musíš odejít. On se za chvíli probudí.“
„Pojď se mnou.“ Prosím ho se slzami v očích.
„To nejde. Nenechali by nás na pokoji. Já si tě najdu.“ Pohladí mě po vlasech a rozváže mi stuhu.
„Tohle si nechám. Slibuji, že ti to brzy vlastnoručně vrátím.“ Povzbudivě se na mě usměje a otře mi slzy.
„Teď už běž!“
Zavrtím odmítavě hlavou, ale pomalu couvám dozadu.
„Přijď brzy. Budu čekat!“ Rychle se otočím a běžím pryč. Pryč od své lásky.

Dva dny mi trvalo vrátit se do své vesnice. Všichni si už mysleli, že jsem mrtvá. Podala jsem zprávu o své misi našemu Kage a vrátila se domů.
Každý den jsem netrpělivě čekala u okna a vyhlížela ho. Po několika týdnech jsem zjistila, že i on mi nechal dárek. Plod naší lásky. Dítě. Z týdnů se staly měsíce. Z měsíců roky. Po nějakém čase jsem zjistila, že po útoku Listové na Akatsuki sídlo byli všichni jejich členové pobiti.
Ale jak jsem říkala i našemu synovi. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ!
Nepřestala jsem na něho nikdy čekat.