Dcera Jashinova - 3. kapitola - Pelíšek

Hidan nechal holčičku zatím ležet v polštářích a začal se rozhlížet. Otáčel se ale tak rychle, že mu z kapsy vypadla lejstra, která měl donést Šéfovi. „Hernajs!“ zaklel, klekl si a rychle sbíral, co málem poztrácel. Holčička zvědavě vykukovala zpod peřinky a její zvídavá očka chtěla spatřit všecičko. Co chvíli se hihňala. Hidan vzhlédl od práce. „Teda, škvrně, fakt bych rád věděl, kdo tě tam pohodil.“ Nedokázala mu dát odpověď, popravdě ji od ní ani nečekal.

Kakuzu se šoural sídlem, ale oku bdělého Vůdce neunikl. „Skvělé, dorazili jste včas. Kde jsou ty papíry?“
„Má je Hidan,“ zabručel maskovaný.
„A kdy mi je hodláte předat?“
„Určitě je donese ještě dneska.“ Peinovi se dostalo stejně bručivé odpovědi, a než se vzmohl na protest, byl už ninja-zombie v další chodbě.

Nesmrtelnému nedělalo starosti, že by byl odhalen. Momentálně ho zajímala jediná věc – kde bude to mrně spát a hlavně v čem. Přemýšlel, div si celou hlavu neprodrbal, a i když řešení nakonec našel, stejně se mu moc nezdálo.

Loutkář byl vzbuzen hlasitými zvuky, které se ozývaly z pokoje, který už se skoro nepoužíval. Znělo to, jako když někdo stlouká dřevo. Pátravě se podíval na kliku a pak za ni vzal. Přehlédl, co se děje v pokoji a malinko se zamračil. „Snažíš se dělat bednu? Teď?“ Nechápal. Co viděl, totiž skutečně připomínalo dřevěnou krabici bez víka, na několika místech křivou.
Bělovlasý přejížděl prsty po okrajích, a co chvíli tahal třísky. „Není nad dobrou bednu,“ uchechtl se a otočil.
„Nebude to znít ode mě nejspíš překvapivě, ale… kde jsi vzal to dřevo?“ tázal se Sasori.
„V tvý kůlně,“ prohlásil Hidan, jako by se nechumelilo. Loutkář to přešel mlčením. „No co! Bylo to na tý hromadě s nápisem: Připraveno k použití!“
„A to tě třeba nenapadlo, že jsem to měl připravený pro sebe?“
„Hm, možná… ne, vopravdu ne.“ Hidan se na něho šklebil. Sasori zavrčel něco ošklivého a raději odešel, protože dohadovat se s tímhle nesmrtelným individuem nemělo vůbec cenu.

Bělovlasý dokončil práci a podíval se do nejtmavšího rohu, kam před chvíli umístil svůj velký kufr, v němž bylo dostatek prostoru pro všechny jeho krámy, a teď mu dokonce posloužil jako přepravní. Nechal ho pootevřený. Uvnitř spala drobounká bělovlasá holčička v povijanu.
„No, to zírám! Nadělal jsem tu takovýho kraválu a ta spí jak zabitá!“ Opatrně ji přenesl do „krabice“, která měla být původně kolébkou, znovu se na ni usmál a pyšně prohlásil: „Tak, holka, už i ty máš svůj pelech!“

Znovu se přinutil přemýšlet. Bylo mu jasné, že dřív nebo později na to někdo z Akatsuki přijde. Ale… víc chlapů dokáže víc skrýt… Napadla ho jediná možnost… zajde za Deidarou.

Blonďáček se mračil a pokukoval po spokojeně spící holčičce. „Hele, a víš to, že máš sakra velkej problém, že jo?“ ujišťoval se ninja a znovu se podíval do pelíšku.
„Nejsem úplně natvrdlej, Deidaro!“ odsekl Hidan vztekle.
„Hm,“ jeho společník se zamyslel. „Bude to docela fuška, to ti říkám! Ale… nechat toho prcka venku zmrznout by bylo taky pěkně hnusný. Tak fajn! Můžeš se mnou počítat!“