Splněná přání 7. (Deidara, Třetí třetina)

„Tak jsem jí řekl: ''Jdi do háje ty krávo!'' a ona fakt šla!“ řekl Deidara a párkrát se krátce zasmál. Bastet párkrát přikývla a usmála se. Ostatní kočky u stolu se na sebe podiveně otáčely.
„Víte, když jsem tam ležel mezi těma polštářema, napadlo mě: Co se mnou chcete dělat? Chápu, že jste si mě sem vzali, protože mám kočičí ouška a ocásek...“
„Staneš se Naším králem. Jsme Vaše budoucí manželka,“ řekla Bastet. Deidara vyprsknul mlíko na svého naprotisedícího a vyděšeně se podíval do Bastetiných zelených očí.
„C-cože?!“ křikl a celý sál zmlknul. Bastet vzala ubrousek a utřela Deidarovi pusu od mlíka.
„Nebojte se, Pane Deidaro, budeme spolu, navždy...“ řekla tiše a přiblížila tvář k Deidarovi v jasném úmyslu polibku. Deidara vyskočil ze židle a vzal nohy na ramena. Cestou schodil pár koček z vyžších vrstev z jejich sametových židlí a rychle běžel k východu. Neotáčel se, nepřemýšlel, běžel, otevřel dveře a... málem spadl. Pevně se držel římsy a koukal si přez rameno stejně tak, jako před pár dny na střeše Akatsuki rezidence. Ale tam si jen zlomil ruku, jestli spadne teď... vyškrábal se na horu a pevně se chytil kamenného chrliče. Nevěděl si rady, bylo mu do breku, a tak brečel. Jakmile pár jeho slz dopadlo na kámen, usítil Deidara pohyb... kámen... se hýbal.
„Kdo si?“ zeptal se kamenný chrlič hýkavým hlasem. Deidara nebyl schopen slova, i když to zkrátka chápal. Je v božím schromáždišti, tady je možné všechno. Překonal strach.
„Jsem Deidara a nechci se stát Kočičím králem!“ řekl. Chrlič se rozesmál.
„Tak to jsme na tom stejně! Až na to, že ty ještě nejsi kamenný! Chachacha!“ rozesmál se. Potom ukázal na římsu naproti.
„A támhle... támhle buedeš stát ty! S těžkýmy břemeny a čekat na cizí slzy soucitu!“ zařval smýchy chrlič a odrazil svoje kamenné tělo od římsy. Rozpřáhl mramorová křídla a byl v tahu.
„Dík za útěchu...“ pomyslel si Deidara. Potom zvedl oči k římse naproti. Byla blízko! Vstal a pevně sevřel pěsti... přikrčil se a...
„Hop!“ křikl a pevně se chytil kamene. Vyšplhal nahoru a dvěřmi honem pryč!

„To bude dobrý, Konan,“ utěšoval Pein Konan cestou v Kakuzově autě, které vyhrál v tombole před padesáti lety. Zetsu, Kisame a Itachi seděli v kufru, Tobi na střeše, Pein na zadním sedadle spolu s Konan, Kakuzu řídil a Hidan na místě spolujezdce mu do toho kecal. V tom Kakuzu zastavil.
„Někdo musí pěšky, tohle auto není na takovou záťež stavěný!“
„Jo! Mějte ohledy na favorita! Vždyť to ani není auto, spíš plechovka!“ křikl Hidan z okýnka. Všichni se na něho otočili...
Za chvíli se Hidan naštvaně coural do Akatsuki rezidence a kopal do všeho, co mu přišlo do cesty...

Deidara běžel ulicí a vyhýbal se obrovským Bohům a Polobohům. Když zrovna prošel pod nohama Svingy, zamyslel se ve běhu, co by měl asi udělat? Málem na něj šlápl Ra a jen tak tak se vyhnul Thorovu obrovskému kladivu. Když tam takhle manévroval, všimlo si ho něco, co vídáte ve svých nočních můrách... v tom po Deidarovy vyskočilo jakési podivné zvíře a jen velmi těsně ho minulo! Černý drak s rudýma očima nenávistně vrčel a připravoval se k dalšímu skoku... Deidara si vzpoměl...

„Predataci jsou Jashinovi důležití pomocníci. Hltají duše těch, kteří Jashina zapověděli a hlídají, aby se do domova bohů nedostali smrtelníci. Mají dračí tělo a v černých očích rudý Jashinův znak. Nejí, nespí, nedýchají, neposlouchají nikoho jiného něž Jashina. Nemají žádnou kostru ani maso, mají jen pružné ale pevné pláty ze kterých jsou stavění. Mají na týlu třetí oko, Oko Jashinovo a tak můžou působit i jako špehové. Neplés se jim do cesty! Když vás mají jako cíl, je po vás!“

Rychle se rozběhl a snažil se ztratit mezi houfy dalších Bohů. Ale jakmile se jednomu konečně ztratil, skočil po něm další. Deidara ho odkopl a rychle odběhl do malé temné uličky... ehh... abyste rozuměli, Bozi a Polobozi na vyšší úrovni si sami přizpůsobí okolí, aby mohli projít kde chtějí. A tahle ulička vznikla jen náhodou... ale zpět, rychle vběhl dovnitř. Jashinžel byla ulička slepá a její zdi byly vysoko. Deidara se namáčkl na zeď a čekal smrt, všichni tři Predataci se pomalu blížili, vrčeli a slyntali dychtivostí, jak budou z jeho těla rvát maso...
„Hej! Vy pitomí černí jezevčíci s kuřecíma nohama! Podte si pro mě!“ ozvalo se za nimy. Otočili se a spatřili červenovlasého ducha. Deidara jen nevjeřícně koukal a potom se rozesmál.
„Sasori-dana! Já... já... nevím co mám říct!“ křikl Deidara. Všichni Predataci se otočili a skočili po Sasorim. Ten velkou rychlostí uhnul a vyrazil pryč s Predataky v patách. Deidara se opatrně kouknul přez roh za třemi černými draky, co zmizely v prachu. V tom ho cosi chytilo za rameno. Trhnutím se otočil.
„Sasori? Ale vždyť-“ chtěl říct, ale Sasori mu prstem zavřel pusu.
„Tiše, Deidí, můžou se vrátit,“ řekl a mile se usmál. V tom si Deidara všiml, že Sasori pomalu mizí.
„Sasori-dana! Vy se rozplíváte!“ křikl Deidara. Sasori pokýval hlavou.
„A za chvíli se rozplynu úplně, stane se ze mě jen myslící energie. Ale neboj, slibuju, že tě ochráním.“ Deidarovi se oči zaleskly slzami. Po takových letech, kdy svojí tajnou lásku stratil, jí znovu našel a teď se má zase vytratit? Sasori se usmál a napůl rozplynutou rukou mu slzy utřel.
„Vypadáš roztomile s kočičíma ušima. Ochráním tě, přísahám...“ řekl a... zmizel. Už tu nebyl, rozplynul se jako ranní mlha... Deidara si klekl na místo, kde ještě před chvílí Sasori seděl a utěšoval ho a začal beznadějně brečet. Když v tom uslyšel u pravého ouška bzučení.
„Deidaro! Nebreč a radši pojď pryč!“ řekl hlas a Deidara se rozzářil.
„Sasori?!“ otočil se a uchem do něčeho narazil.
„ÁáÁáÁáÁ!“ ozvalo se a cosi velkého jako Luma se rozpláclo na zdi. Didara se podíval líp a spatřil malinkého Sasoriho s vílími křidélky rychle kmitajícími na jeho zádech. Sasori si prohlídl rukávy.
„Mno, kdybyh měl víc chakry, dopadlo by to líp,“ řekl a oprášil se. Když ze sebe smetl prach, začal trošku svítit.
„Tak Deidaro, jsem teď tvůj patron,“ řekl pišně a posadil se Deidarovy do blonďatých vlasů. Deidara nehápavě zamručel.
„Jako patron. V příštím životě buď reinkarnuješ, zůstaneš v nebi nebo se z tebe stane duch a následně Čtvrtibůh. Mezi Bohy jsem v té nejnižší úrovni, ale jsem celkem dost silný a-“
„Jaktože si zrovna můj patron?“ utnul ho Deidara. Sasroi se začervenal.
„Víš, když se staneš Patronem, tak jde o to, na co si myslel jako poslední věc před smrtí...“ řekl a prsty uděal ''Hinatino gesto''. Deidara se usmál.
„Sasori... taky tě m-... mám rád,“ řekl Deidara a sklopil oči. Chvíli bylo ticho, potom se Sasori zvedl a chytil Deidaru za ušní boltec.
„Musíme jít, za chvíli se i z tebe stane energie, nejsi Nadbytost. Musíme najít bránu...“

Mezitím Hidan naštvaně zabouchl dveře do svého pokoje... mno dobře, moc se tomu nedalo říkat dveře. Bylo to vlastně asi deset procent dřevo a to ostatní byly hřebíky. Vypadal tak všechen jeho nábytek. Často ho používal jako terč svých cvičných útoků a bylo to poznat. Zrovna si vybíjel vztek na nočním stolku, když za sebou uslyšel šustnutí. Trhnutím se otočil a spatřil stříbřitého draka s cigaretou v tlamě. Drak mu foukl kouř do obličeje a podal mu tlapu.
„Ahoj, Hidane. Jsem Shormita,“ představil se slušně. Hidan chvíli vyjeveně koukal a potom se ho pokusil přetáhnout kosou. Shormita, jinak se lidí štítící, chytil Hidana a ruku a kosumu vyrazil.
„Hidánku, Hidánku... jako vždy v pohotovosti, to se mi na tobě líbí, ale nemám rád tvojí výbušnost. Já jsem Polobůch,“ řekl Shormita mile. Hidanovi zazářili oči.
„Ty si Šerrý Predatak?!“ vykřikl Hidan. Shormita si vytáhl z ucha černé peříčko.
„Mno jo, ale neříkej mi tak, nemám to rád.“ Hidan si klekl na zem.
„Jashin,“ vydechl unešeně. Shormita se usmál.
„Jo, přesně ten,“ řekl Shormita a zvedl Hidana do vzduchu. Chvíli si ho prohlížel.
„Já ti nevym, co na tobě Lord V. Jashin vidí... nejsi nejsilnější, nejehezčí, nejlepší... ale to ostatně já taky ne a má mě rád,“ řekl a zase ho položil na zem.
„A teď k věci: Chci slyšet tvoje přání.“ Hidan se zamyslel.
„Chtěl bych... chtěl bych se setkat s Jashinem a poznat ho...“
„Ha! Shorashi mi dluží cigára! Tak pojď, poletíme za ním,“ řekl Shormita popadl Hidana za plášť a rozletěl se s ním směr Jashinova kancelář.

Mezitím se Jashin ve svojí kanceláři snažil vytvořit novou galaxii. Usilovně se soustředil s rukama nataženýma nad obrazovkou, dával dohromady velkou sílu a měnil jí v hmotu. V tom dovnitř vtrhl Shormita s Hidanem na zádech.
„Nemám čas...“ řekl Jashin ospale. Nebyl zlý pořád, ale tolik miliónů let bez spánku se (kupodivu) projeví. Hidan jen koukal s otevřenou pusou. Shormita se sklonil až k zemi.
„Promiňte V. Lorde, ale váše obědnávka byla přivezena,“ řekl Shormita a zachechtal se.
„A dali jste mi pořádnou porci sýra a ančoviček?“ usmál se Lord V. Jashin, otočil se na židli a nechal Galaxii jejímu osudu. Shormita vzal Hidana za ramena.
„Bez obav! Víc ančoviček ani sýra přidati nelze!“ a strčil Hidana před Jashina. Ten se koukal na Boha třikrát většího než sebe a nemohl uvěřit vlastním očím. Bůh, jehož jméno se ve čtyřech tak bál jen vyslovit, až se v posteli každou noc počůrával, seděl před ním na velké počítačové židli a mile se smál. Hidan nebyl schopen slova, naprosto nevěděl, co má říct.
„Mno tak, Hidane! Nestůj tam a přidej se k nám!“ vyzval ho Shormita. Hidan se párkrát nuceně zasmál.
„Asi má trému...“ podotkl Lord V. Jashin, „provedeme ho tu.“ Shormita na souhlas vztičil palec a Jashin vypnul Svět. Všechny ukazatele radikálně klesly a zůstali na naprosté normě, my tomu říkáme prostě nuda. Potom vstal, protáhl se a otevřel dveře ven. Hidan si zakryl oči před světlem, které prosvítilo ponurnou kancelář.

Mezitím se Kakuzovo auto konečně dostalo do nejbližší porodnice. Kakuzu chtěl samozdřejmě jít do té za městěm, která je o dvě koruny levňější, ale nikdo si jeho hamižných keců nevšímal. Vypadalo dost divně, když parta takovýhle lidí vletěla dovnitř a požadovala jednolůžkový pokoj. Pokladní za sklem chvíli nevěděla, co má dělat, ale potom jim zavolala sestru, která je odvedla na jejich pokoj. Když už se konečně po dohadech a blouzení nemocnicí dostali na Konanin pokoj a všichni se nahrnuli dovnitř, musel Pein s pomocí doktora všechny vyšoupnout zase ven. Všichni si naštvaně sedli na sedačky do čekárny a aby si ukrátili dlouhou chvíli, říkaly svoje názory na nového člena.
„Třeba to bude zrzka po tátovi a vůdce po mámě,“ řekl Kisame. Itachi se zachechtal.
„Bude mít děsně pihatej nos a v něm piersing. Co myslíš ty, Kakuzu?“ zeptal se nakonec svého kolegy, co stále truchlil nad stracenými dvěma korunami.
„Já myslím, že to bude modrovláska, bude mít čistou pleť a v koutku úst polibek. Bude po mámě,“ řekl svůj názor a šel si koupit kafe. Itachi se zasnil.
„Hmm, ale v tom případě by měla mít velký ko-“
„JE TO HOLKA!“ přerušil je Pein, který jako šílenec vběhl mezi ně a skákat nadšením. Všichni začali vyřvávat a potom se všichni nahrnuli k Peinovi a obejmuli ho. Pein se vymanil ze sevření a rozběhl se zpátky.
„Gratuluji, Pane Peine, máte jedno dítě venku, můžeme se pustit na to druhé,“ oznámil doktor. Pein vyvalil oči.
„C-COŽE?!“ křikl beznadějně, „ale já myslel- řekli nám-“
„Asi se na sonaru spletli, někdy se to stává,“ řekl doktor, na rozdíl od Peina klidně. Venku se za dveřmi všichni mačkali a poslouchali, ale jakmile uslyšeli Peinovy kroky, rychle si sedli na svá místa. Pein přišel a zíral jako opařený.
„Ty-ty-ty-ty děti jsou dvě,“ vykoktal ze sebe. Kakuzu k němu přišel a objal mu ramena.
„Mohlo to být horší, mohlo jich být ještě víc,“ snažil se ho utěšit. Kisame ho objal z druhé strany.
„Mohly být tři, osm, pět...“ začal ukazovat na prstech. Pein si jenom vzdychl.

„Tohle nám nikdy nemůže projít,“ prohlásil Deidara a obloukem obešel dva Predataky hlídající u zdi. Sasori si přimáčkl prst na rty a vydal ze sebe tiché „Pššt!“. Deidara si upravil stužku okolo krku a naznačil, že je mu horko. V tom přímo okolo něj prošel velký Predatak a když ho míjel, nasál do nozder vzdálený závan člověčiny. Ale nezastavil se, takhle mohl lidskostí nasáknout jakýkoliv Bůh, už to cítil několikset krát předtím. Deidara si oddychnul a dál se sunul k východu. Už byl blízko, opravdu blízko...

Mezitím dole ležela Konan na posteli a v náruči malou holčičku. O podál stál Pein a děsně pitomě šišlal na novorozeného kluka. Byl rád, nejdřív nechtěl víc dětí, ale teď měl svého vysněného kloučka. Skláněl se nad ním a vymýšlel všelijaké věci, které bude jeho syn dělat, až bude velký. Velký a silný jako jeho otec...

Deidara zrychlil krok k bráně. Už byl blízko, blizoučko, ale jeden Predatak ho na poslední chvíli sejmul velkou tlapou. Svalil ho na zem a stoupl mu na hrudník. Chvíli mu slintal na krk, ale na poslední chvíli ho zachránil Sasori, který vylétl Predatakovy před oči a začal ho mást a provokovat. Deidara se mezitím snažil rychle utéct, ale Predatak jednoduše Sasoriho připlácl ke zdi jako otravnou mouchu a znovu se blížil k Deidarovi. V tom Deidara spatřil za rohem dvě žluté tlapy.
„Shormito!“ vykřikl a skočil k nim. Shormita se otočil na Deidaru... a nebyl to Shormita. Černý drak s temně lesklým peřím, bílou hřívou, hůlkou a cilindrem se na Deidaru vážně zadíval hadíma očima. Deidara chtěl utéct, ale černý drak chytil Deidaru za triko a vyzvedl ho do vzduchu.
„Chlapče, neuvážlivý jest ten, kdo smrtelník po Domově bohů se potuluje,“ řekl. V tom mu před oči přiletěl Sasori.
„Okamžitě ho pusť nebo-“ chtěl něco říct, když se na něj snesl roj malinkých oček s netopíříma křidílkama. Deidara sebou začal třást, ale drak si z toho nic nedělal.
„Nabízím ti pomoc,“ řekl drak, ale Deidara sebou dál jenom třásl. Drak vzdychl, narazil mu na hlavu svůj abnormálně velký cilindr a vynesl ho do vzduchu.

Mezitím V. Jashin provázel Hidana obřím nádražím. Chvíli mu ukazoval jízdní řád, který se řídil podle divných hodin, když se ozval rozhlas.
„Vlak číslo 489153 se dostaví na osmou kolej,“ oznámil příjemný hlas. V tom se země malinko otřásla a z tunelu se vyřítil obrovskou rychlostí modrý vlak s purpurovým pruhem a velkou reklamou na ''Boží opalovací krém''. Jashin chytil Hidana za ruku jako když přecházíte s dítětem přes ulici a vešel s ním do vlaku. Byl plný sedadel roztodivných tvarů a na každém sedělo jiné bizardní zvíře. Jashin si sedl na židly a vynesl Hidana na sedadlo vedle. To se zformulovalo do co nejpohodlnějšího tvaru pro Hidana. Podíval se okna a uviděl jak koleje končí...
„Ale... ty koleje nepokračují,“ řekl Hidan. Shormita se usmál.
„Ne... koleje nepokračují, ale cesta ano.“ V tom vlak obrovskou rychlostí najel na konec kolejí a vymrštil se do vzduchu. V tom se vlak začal měnit. Z kol se staly tlapy, z lokomotivy velká rohatá hlava a ze svodiděl křídla a podivný okřídlený drak se vznesl i s nákladem Bohů a Polobohů do vzduchu. Hidan vykulil oči a užasle se usmál.
„Nádhera...“

„Příští zastávka: Hlavní Brána. Pokud tam chcete vystoupit, sepněte pevně ruce a mermumocí si přejte být venku,“ ozval se rozhlas. Jashin sepjal ruce a Hidan ho ihned napodobil. Potom ucítil podivný pocit a najednou se ocitl venku. Otočil se na velkého draka, který líně ležel na kolejích a pár Polobohů, kteří lítali okolo a hadry mu čistily šupinatou kůži. Otevřel veliké žluté oko a zahleděl se na Hidana. Mrkl, protože se asi na nic jiného nezmohl. Hidan se usmál a zamával mu. Bylo to tady tak krásné... na každém rohu něco jiného! Něco úžasného! Bizardního!
„Děkuju, Shormi-“ otočil se, ale Shormita nikde. V. Jashin se začal rozhlížet na všechny strany.
„Už zase zmizel a ani neřekl kam...“ podotkl Jashin a potom se otočil na Hidana.
„Nechceš zajít na čínu?“ zeptal se. Hidan se usmál.
„Dobře!“

„Shormito, hlídej si své sveřence lépe, příště již nebudu takto schovívavý.“ řekl černý drak a podal Deidaru Shomitovi. Ten ho přijal a Deidara se rychle přimáčkl k Shomirovi. Shormita zvedl tlapu.
„Hmm?“ zatvářil se černý drak nechápavě. Sormita se usmál.
„Hidana už V. Jashin provází sídlem, něco mi dlužíš, Sorashi,“ řekl a zakvidlal prsty. Sorashi vzdychl a vytáhl si z klobouku krabičku cigaret a zapalovač, převazané izolepou.
„Prosím,“ řekl. Shormita se naklonil a jemně políbil Sorashiho na tvář. Potom si vzal cigarety a chtěl odejít.
„Počkááát!“ zakřičel Deidara, „Sasori!“ Sorashi znovu sáhl do cilindru a vytáhl z něj malou lahev se Sasorim uvnitř. Hodil jí Shormitovi a ten jí obratně chytil. Potom zamával a odletěl i s Deidarou pryč. Sorashi zůstal na místě sám. Navléhl si bílé rukavice a černý cilindr nasadil na hlavu. Potom zatočil hůlkou ve vzduchu a vysokým krokem se vydal ulicemi...

Shormita letěl mezi Bohy s Deidarou na zádech a vyhýbal se Predatakům. Přiletěl do restaurace: ''Zlatý drak'' a rychle si sedl vedle Jashina.
„Přišel jsem o něco?“ zeptal se. Hidanovi spadla překvapením od pusy nudle.
„Kde se tu bere Deidara?“ zeptal se překvapeně. V. Jashin taky vypadal překvapeně. Shormita se otočil.
„Jo tén! Ále, chce zrušit přání. Přišel sem kvůli patronovi,“ řekl Shormita a vytáhl lahev se Sasorim. Podal jí Jashinovi.
„Ale, ale... Sasori z Červeného písku,“ řekl Jashin podiveně. Potom lahev pevně sevřel a Sasori trochu zazářil. Potom ruku rozevřel a pustil Sasoriho zase za Deidarou. Shormita se usmál a poděkoval. Vzal Deidaru a odletěl s ním. Deidara ještě stačil zamávat překvapenému Hidanovi, než zmizel na cectě na zem... domů...

Když přiletěl do rezidence, podíval se na Shormitu a poděkoval.
„Neděkuj, je to moje práce. Akorát budu muset spálit všechna ta lejstra a zase nebudu mít další splněné přání,“ řekl Shormita a vytáhl Cigarety od Sorashiho. Otevřel krabičku- a z ní vyletělo několik lum a rozletěli se pokojem. Shormita se zamračil.
„Hmmm... tohle si se Sorashim budu muset vyříkat...“ zabrumlal. Potom se otočilna Deidaru a luskl prsty. Deidara si rychle ošahal hlavu, ale kočičí uši nikde, ocas zmizel jakbysmet.
„Neboj se a nemluv o tom, všichni ostatní na to zapomněli, už si ani nevzpomenou,“ řekl a měl se k odchodu. V půli okna se ale zastavil.
„Teda- skoro všicni...“ řekl a usmál se.
„Koho tím asi myslel?“ ozvalo se za Deidarou. Stál tam... Sasori! Deidara se usmál.
„Ty jsi-“
„Živej! A zdravej jako ryba!“ řekl Sasori a oba se k sobě rozběhli a pevně se objali...

Ten večer se staly dvě nádherné věci. Narodilla se dvojčata a jeden ze členů se vrátil. Ale jenom Deidara se Sasorim a Hidanem ví, že ty šťastné noviny byly tři. Oni totiž nezapoměli na setkání, které změnilo jejich životy... setkání s Bohem...