Milovat Jinchuurikiho 01: Konečně je někdo se mnou?

V lesíku, nedaleko od konohy, se procházela dívka. Už to byl víc jak rok, co se Naruto nevrátil z mise. Ve vesnici vládl fanatický Danzou a pro ni nebylo nikde místečko klidu. Od toho dne, kdy se dozvěděla, že zemřel, chodila jako tělo bez duše, tan krásný úsměv se vytratil z jejích rtů a její melodický, zvonivý hlas nebyl téměř vůbec slyšet. I přes to všechno se mohla řadit mezi nejkrásnější ženy Listové vesnice. Dlouhé vlasy, které tak milovala, nechala ostříhat, teď jí sahaly sotva do poloviny zad. Svou nemoc zdárně překonala, ale její tvář zůstávala bledá smutkem. V dříve jiskřivých očích vyhasl plamínek a nikdo, ani její bratr, ani její nejlepší kamarádka ho nedokázali znovu zažehnout.

Na mise chodila pouze vyjímečně, s novým Hokagem se nesnášela. Poté, co jednou opustila vesnici a vydala se Naruta hledat, se s ním nemohla snést. Po neúspěšném měsíčním pátrání se vrátila, ale bez výsledku. Když procházela po ulicích konohy, všichni muži se za ní otáčeli. Ne, otáčeli se jen za jejím tělem, ne za tím, co bylo uvnitř. Její tělo, byla jen prázdná schránka. Od doby kdy se Naruto nevrátil, si k tělu žádného kluka nepustila. Byla mu stále věrná. Došla až na okraj lesa, byla z něj venku. Stála na asfaltové cestě, vedoucí k hlavní bráně Konohy. Nechtěla se vrátit. Věděla, že ji tam nic nečeká.

„Nic? Asi tím svému bratrovi a jeho přítelkyni křivdím, ale…“
Nedořekla, prostě se vydala svou obvyklou cestou až k bytu, kde předtím bydlela její láska. Ten byt, pár fotek a veliká díra v srdci, to jediné jí zůstalo. Dnes bylo všechno jinak.

Když vyšla po schodech, spatřila osobu opírající se o dveře „jejího“ bytu. Byl to hnědovlasý, vysoký kluk. Už ho párkrát viděla ve vesnici, ale udivilo ji, co dělá tady. Ani se neznají.

Jakmile ji uviděl přicházet, narovnal se a pohlédl jí do očí. Byla ještě krásnější než tehdy, když ji poprvé uviděl. Byla u něj už tak blízko, ale pak se jeho pohled stočil dolů.

Prošla kolem něj a ani mu nepohlédla do tváře. Neměla chuť se s ním bavit. Vlezla do dveří a už je zavírala. Jeho noha však dveře zadržela. Stál naproti ní. Až teď si uvědomoval, jak nebezpečně krásně vypadá.
„Co chceš?“zeptala se přímo.
„Promluvit si.“
„Nemám náladu a navíc je už dost pozdě večer.“ Odmítavě zavrtěla hlavou a snažila se dveře zavřít. Byl však dost silný a dveře si otevřel sám. Už nic nenamítala, dneska už neměla chuť se s někým hádat. Poodstoupila od dveří, aby mu dovolila projít. Společně se usadili na pohovce v obývacím pokoji. Ai nebyla zrovna ráda, že ji někdo vyrušuje, zvláště takhle večer, ale překousla svou nechuť a podívala se mu do oříškových očí.
,,Vím, že tímhle tě možná zraním, ale vím, jak se cítíš, když Naruto zemřel.“
Dívka neodpověděla, ale odvrátila od něj zrak, nechtěla, aby viděl, že pláče. On však vstal, chytl ji jemně za bradu a pootočil ji tak, aby se mu dívala do očí. Slzy dopadaly na okrovou pohovku a tvořily malé flíčky.
,,Jak bys to mohl vědět?!“křikla na něj a vytrhla se mu.
,,Protože to moje holka ho zabila!“
Ai na něj pohlédla a její výrazy se měnily. Nejprve byla v jejích očích vidět nedůvěra, potom jakési rozhořčení. Tahle zpráva ji šokovala a ona se znovu usadila na pohovku, Kiba se posadil vedle ní a chytl ji za ruku.
Povzdechl si.
,,Asi bych ti měl povyprávět svůj příběh. Tehdy, když jsem studoval akademii, bláznivě jsem se zamiloval do Hinaty, ze vznešeného klanu Hyuuga. Ona však stále mluvila jen o Narutovi. Beznadějně se do něj zamilovala. Když mi bylo šestnáct, pochopila, že o ni Naruto nestojí a začala chodit se mnou. Byl jsem nesmírně rád, ale zároveň jsem věděl, že jsem jenom náhražka. A pak, když jste se uprostřed boje líbali, došlo jí, že nemá šanci a zradila vesnici, aby se mu pomstila.“
Viděla, jak se mu zaleskly oči, když o ní vyprávěl. Pohladila ho po ruce.
,,Víš, Naruto ji tajně miloval, ale kvůli jejímu původu si myslel, že nemá šanci…..on ji skutečně miloval.“řekla a zastrčila si pramínek neposlušných černých vlasů za ucho. Pochopila, že konečně našla někoho, kdo prožívá to samé, co ona.
,,Jsem Ai Uchiha,“řekla a poprvé za dlouhou dobu se usmála.
,,Kiba Inuzuka.“
Z očí se jí zpustil proud slz. Nebyly to ale slzy smutku, ale slzy radosti. Střídali se v ní nejrůznější pocity a vzpomínky.

Od toho večera se stali skvělými přáteli. Často spolu sedávali, stále si měli o čem povídat. Najednou, jako by zapomněli na svá trápení. Říká se, že neštěstí lidi spojuje, těmi nejsilnějšími pouty…..