Ani jedna z nás, Závisti

„Chceš hrát?!“
„Proč myslíš, že tu jsem?“
„Máš vůbec vo co?“
„Že váháš.“
„Tak pojď a vezmi místo.“

Pršelo. Hustě pršelo a dešťové kapky prudce bubnovaly o zrezivělou střechu pobitou plechem. Vítr se proháněl v korunách stromů a zároveň se neúprosně opíral do dřevěné chalupy, sotva držící pohromadě. Trámy žalostně skřípaly, ale statečně odolávaly silnému náporu vzduchu a poskytovaly bezpečí osobám uvnitř.
Na chatrné dveře bez ostechu hlasitě zaklepala postava zahalená v černém plášti. Nedočkajíc se odpovědi, rázně stiskla studenou kliku a vešla dovnitř.

„Co tak pozdě, Smrti?“
„Ale, jedna duše byla moc zvědavá. Teďka už je všechno v klídku.“
„My už rozdali...“
„Nevadí, stejně jeden brzo vypadne.“

Prošla kolem kulatého stolu, jemně se lesknoucího ve tlumeném světle visící lampy. Pohrdavým pohledem přejela všechny přítomné a sedla si na lavici u stěny. Pozorně si prohlížela osoby u stolu až se s ironickým úsměvem zastavila u jedné. Pohodlně si natáhla nohy a sundala kápi z hlavy. Ani na okamžik však nespustila osobu v zeleném plášti, tak podobném jejímu, z očí.

„Těžkej den, Závisti? Proto se tváříš tak kysele nebo ti jenom vadí moje přítomnost?“
„To se snad ani nemusíš ptát, když odpověď znáš. Já z tebe taky nejsem zrovna dvakrát na větvi.“
„Ale tak, dámy, snad je tu dost místa pro obě. To se musíte pořád hádat?“
„Ty se do toho nepleť, Živote.“
„Pohoda, Živote, vždyť o nic nejde. Podívejte se na ni, celá zelená. Asi proto se říká být zelený závistí.“

Seděla, stále tak pohodlně opřená s hlavou o zeď, užívající si pocit vítězství. Samolibý úsměv na jejích rtech se však nelíbil černovlasé ženě, která prudce vstala od stolu. Když ji Život chytil za ruku, aby ji uklidnil, zuřivě se vysmekla a jeho bílý plášť rozvířil vzduch.
Závist stála, s nenávistným pohledem propalovala onu osobu, která ji jako jediná vždycky spolehlivě dokázala vytočit. Věčné rivalky. Staré sokyně. Známé smolařky.

„No jasně, slečna dokonalá mě opět přišla poučovat. To už ti toho není dost? Tos doteď nezapomněla?“
„Zanech vzpomínek, Závisti, tady jsou ti houby platný. Copak, copak, že se mnou necháš vyrušit ze hry?“
„Ty víš, že tu hru jsem nikdy nepřestala hrát. Taky víš, že jsem ji vyhrála.“
„Nic jsi nevyhrála, leda tak zlatý voči!“

Bývalé kamarádky. Jak snadno se dá rozdělit přátelství, je-li mělké jako talíř a přítel z něho nemůže čerpat sílu, stejně jako čáp se nenají. Prý že Láska spojuje. To Láska je rozeštvala, Láska vnesla do přátelství neklid a s pomocí Lži i ty staré předsudky a pomluvy.
Láska všechno zavinila, ona Láska, která teď hraje kostky se Lží a Pravdou. Nabažící se společnosti, jenž jí byla souzena, opustila známé a šla hledat Štěstí. To Štěstí, které ještě nikdo z nich nepotkal.

„Nerejpej do ní, Závisti. Dej si jednou voraz.“
„Hlavně, když ty máš poslední slovo, Živote.“
„Má pravdu.“
„Tak ty taky, Rozume? Já myslela, v jaká jsem dobré společnosti a ono tohle. Marnivosti, aspoň ty se mě zastaň!“
„Co zas máš, Závisti. Nemám čas, zrovna se češu.“
„No jo, naše nóbl slečinka.“
„Závidíš. Proto ti taky říkají Závist.“
„Kušuj, Smrtko. Nepotřebuju ničí rady.“

Závist. Navenek si tak jistá sebou a uvnitř jako rozbouřená řeka. Nikdo nevyhrál, ani ona ne, přes všechny ty svoje krásný věty a plané sliby. Ani jedna se nevydala na svou vysněnou cestu, ale vykročily směrem úplně jiným, než jim bylo souzeno. Začaly samy měnit hodnoty na kartách Osudu, který na ně čekal u brány. Přijaly, obě přijaly své těžké úkoly a odešly tam, kde jejich přátelství byla uzamčeno pod mnoha zámky. A všechny klíče odhozeny. Až na dva poslední...

„Tak klid. Na tohle nemá nervy nikdo z nás. Buď si to vyříkejte nebo jedna z vás musí odejít.“
„Nemíním ti ustupovat, Závisti. Já nejsem ani vítěz, ani poražený. Nikam nejdu.“
„Mě ani nehne, abych se vzdala kvůli tobě. Jenže Rozum má pravdu, jedna odejde a vrátí se zpět až podle Spravedlivého slibu. Pamatuješ si na něj vůbec, Smrti?
„Nemám tak děravou paměť, jak myslíš. Tak sedej, dáme novou hru.“

Líně se zvedla, přešla ke světlému stolu a sedla si na přisunutou židli. Závist následovala jejího příkladu. Marnivost si naposledy ulízla pramínek vlasů a sáhla po rozdaných kartách. Od jejího narůžovělého pláště se odrazilo mazlivé světlo a rozjasnilo smutnou tvář dřeva. Závist si jen odfrkla, ale Smrti se zatoulaly oči na neobsazenou židli po její pravici.

„Čí je to volný místo?“
„To držíme Míru, ale zasejc se někde zdržel. Furt chodí pozdě.“
„Pravda, na tebe nemá, Smrti. Ty jsi všude včas. Pokud teda nejde o karty.“
„Jsi Závist a ta je mezi lidmi obvykle rychlejc než já. Zároveň jsi u všech stejně jako Život, já, Rozum, jako každý v téhle místnosti. Jen Mír na sebe nechává čekat, ale dorazí, to se neboj.“
„Nemám strach. Ale pokud dorazí Mír, neměla bys zase odejít? Co všichni ti padlí na bojištích v Červánkové zemi?“

Smrt nebezpečně přivřela oči. Věděla, že ji chce Závist znovu vyprovokovat. Sice měla pravdu, ale to by za nic na světě nepřiznala. Jen si ji pozorně prohlížela a vedla tichý souboj s hnědými oči.
Samozřejmě, že bude muset brzo odejít, ale těch pár chvil, kdy může zapomenout na krvavé válečné pole jí dávají sílu jít dál. Nenechá se o to připravit.

„Nestarej se, všechno stíhám. Radši se soustřeď na svoje karty. Jak se tak dívám, asi tě porazím.“
„Zkus si, holka, a budeš litovat. Navíc, co v té větě dělá to tvé asi? Nevěříš si, tak radši zmlkni.“
„Vsadíš se? Jsi jenom Závist!“
„A ty jenom Smrt. Neváhám.“
„A už je to tu zase. Copak vás nikdy nic nenaučím?“
„Jdeš s křížkem po funuse, Rozume, my se už nový manýry učit nebudeme.“
„Jo, kušuj, Rozume, radši vykládej.“
„Jen abyste nelitovaly.“
„Těžko, Lítost jela hledat Štěstí, takže se jen tak nevrátí. Přihazuju. Smrti?“
„Dorovnávám. Tak trochu radosti do toho, Živote.“
„A já už toho mám taky dost. Přihazuju a přestávám se s váma bavit.“
„Nemůžeš, Živote. Mě se totiž nezbavíš, jako že se Smrt jmenuju.“

Smáli se, hráli, hádali. Venku burácel vítr a na střechu bubnoval vytrvalý déšť. Staré stromy si šeptaly příběh o Závisti a Smrti, vyprávěje je mladším. Příběh o osobách, které dodnes putují světem a doprovázejí lidi na jejich cestě. Lidé nejsou nikdy sami, vždycky u nich zůstávají. Napořád.

„Radši se nevracej.“
„Proč bych to dělal?“
„Zdáš se být stejně tupej jako ti před tebou.“
„Nejsem jako oni.“
„To říká každej, ale skutek utek.“
„Takže-“
„Nechoď sem a zapomeň na to. Teď vypadni.“