Nesmrtelní: Kapitola druhá - Fuhyou

Rozběhla se přímo, nečekala na další výzvy. Nebyla si jistá, zda-li se prozradil schválně, nebo to byla jeho chyba. Nemyslela na to. Nebo se na to alespoň snažila nemyslet. Vytěsňovala ze své mysli vše, co by ji mohlo rozptylovat.

Když se dostali k otevřenějšímu prostranství, už ho poznávala zcela jasně; krátké šedé vlasy, kosa s jedinou, rudou čepelí a rozevlátá košile, kterou při boji zásadně odkládal. Poznala ji podle tmavých okrajů. Krvavě rudých.

Zastavila se a pohlédla na šedovláska.
„Nosíš ty vůbec něco jinýho?“ zamračila se na něj. „Vypadá to jako zaschlá krev.“
Šedovlásek se na ni obrátil. Svou kosu měla vyzívavě přehozenou přes rameno, zamračený výraz vystřídalo pobavené šklebení. Šedovlásek zase sklonil hlavu ke své práci. Jemnou látkou stále dokola přejížděl po své kose. V přítmí místnosti, kde se nacházeli, vrhala čím dál hrozivější odlesky. Ačkoliv siluetě Shiagini kosy se nemohla rovnat.
„Hej, Hidane, na něco jsme se tě ptala,“ zopakovala po chvíli netrpělivě. Jeho ruka se na chvíli zastavila, než pokračovala v monotóním pohybu dál.
„Nemám snad na odpověď celou věčnost?“
Tmavovláska na něj vrhla pohled do ruda zbarvených očí. Tím ho přinutila zvednout hlavu.
„Cha! Ty máš nejen krvelačný pohled. Tvý oči fakt vypadaj, jakoby měly barvu krve!“
„Tsss.“ Pohoršeně od něj odvrátila pohled. „Neříkej mi, že jsi zase nic neposlouchal.“
„A co jsem neposlouchal?“ pobaveně položil látku vedle sebe a zadíval se na ni.
„Pche, ty ignorante! Já si tu nevyládám se zdmi!“
„Mluvíš, jakobys taky měla na odpověď věčnost.“
Uvědomovala si, že ji provokuje, což ji štvalo ještě víc. Ta škodolibost v jeho hlase byla nepopiratelná.
„Jsem fuhyou. Proto má moje kosa tři čepele.“
Znuděně se zadíval na dveře. Docela ho i zajímalo, proč měla její kosa víc čepelí. Ale zároveň nechtěl vypadat jako úplný pako. Bohužel tomu jeho výraz příliš nepřidával.
„Ne...neříkej...neříkej mi, žes mě neposlouchal ani včera...“
Překvapeně se na ni zadíval. V očích jí hořelo ono krvelačné světlo, o kterém předtím mluvil. Vzápětí se těsně vedle jeho ruky zabodly všechny tři čepele. V poslední chvíli se stihla ovládnout a směřovala svou kosu někam úplně jinam.
„Sh-shiage - chan, vždyť jsem toho zas tolik neudělal -“
„Neudělal jsi NIC! A neříkej mi tak!“
„Ale jo, včera jsem zabil aspoň -“
„Takhle jsem to nemyslela. Nikdy jsi neposlouchal, co jsem říkala. Che, však toho jednou budeš litovat.“ Rázně se otočila a vytrhla svou kosu z dřevěné podlahy, kde zůstaky hluboké rýhy. Pak se otočila ke dveřím a netrpělivě se zadívala na hodiny na stěně.
„Ale stejně...co to máš s těma očima? A co znamená fuhyou?“
„Fuhyou...řekněme, že je to povýšení. Teď vidím, co žije a co ne. A fuhyou, jakožto povýšení, není dáno komukoliv...spíš...hm...to je rozdíl mezi tvým a mým jednáním.“
„Rozdíl mezi mým a tvým jednáním?!“ Hidan pobouřeně obrátil oči ke stropu. „Jashin-sama, co to zase je za kraviny?!“
„Jen se...zadívej na to, jakým způsobem bojuješ ty, a jakým já. Třeba si toho všimneš.“
„Hm...stejně nechápu, proč jsem tady s tebou, Shi-chan.“
„Protože když ti useknou hlavu, je po tobě. Sám si ji nepřišiješ zpátky. Tady...“ na okamžik se odmlčela, „...tady bude hodně lidí. Jedak by to jednomu člověku trvalo příliš dlouho, jednak je tu opravdu nebezpečí, že by tě zneschopnili k boji.“
„To tebe taky, ne?“
Vztekle se na něj na okamžik zadívala, než se zase obrátila ke dveřím.
„Možná. Nemyslím si, že jsem neporazitelná. Tak naivní nesmím být. Je to jeden ze smrtelných hříchů.“
„Stejně...proč jsi se mnou pořád, sakra? Tohle už je potřetí,“ odfrkl si pobouřeně.
„To já nevím. Já jen dostala rozkaz od Rady. Můžeš mi věřit, že bych vážně trávila čas raději v přítomnosti někoho jiného. Ale máme zabít toho skoro-feudála Fumeia, takže je to jedno...“
V tom s sebou trhla a pohlédla na hodinky. Na chodbě zaslechla kroky.
„Už jsou tady.“
Hidan bezmyšlenkovitě vstal a popadl svou kosu.
„Stůj. Ještě ne.“
„A proč ne, k*rva?!“
„Protože když tam teď vtrhneme a obětujeme je, Fumeia mezi nimi stejně nebude. Nikdy nechodí úplně vepředu, právě kvůli takovýmhle útokům.“
„Tss...“
Počkali ještě několik minut, než kroky odezněli. Potom vyrazili vpřed.
„Proč ho vůbec máme zabít?“ zajímal se na okamžik Hidan, těsně předtím, než doběhli k následujícím dveřím, za kterými se ozývalo dupání bot o zem.
„Nevím, proč ho Rada nařídila zabít na začátku...ale, nejsme první, kdo sem přišli. Ti před námi jsou už mrtví, proto.“
„Takže ho chtějí zabít jen proto, že někomu nesmrtelnýmu usekl hlavu?“ podivil se Hidan. Shiage k jeho překvapení zavrtěla hlavou.
„On je opravdu zabil.“
„Vždyť ríkám -“
„Ne. Jako doopravdy úplně, nevratně...zjistil, jak zabít nesmrtelného.“
Hidan na ni překvapeně vyvalil oči. Pak se zamyšleně zadíval na dveře.

Zastavil se a otočil se k ní. Bezmyšlenkovitě se zarazila a o krok ustoupila. Vypadal překvapeně, když si z tváře rychlím pohybem ruky shrnula kápi.
„Ty?“

„Co ti tam tak dlouho trvá? Říkala jsem ti, abys ho zabil rychle. Rychle znamená probodnout si srdce, Hidane!“
Tmavovláska kráčela pomalým krokem přes velkou místnost k šedovláskovi, který se skláněl nad něčí mrtvolou. Nedbala na to, že jde přes kaluže krve či mrtvoly, jediné, o co se starala bylo stírání krve z ostří své kosy. Když došla až těsně k Hidanovi, zjistila, že drží v rukou přívěšek se znakem Jashina, s očima zavřenýma.
„Ech...já věděla, že jsem na něco zapomněla,“ obrátila se zkroušeně k hromadě mrtvol za sebou.
„Tys zapomněla? Ty? Chodící encyklopedie pravidel a přikázání?“ poškleboval se jí Hidan, jakmile oči otevřel. V příští vteřině ho jedno ze Shiageiných ostří kosy seklo přes tvář.
„Mlč.“
Pobaveně se zašklebil, když vstával. Zadívala se na mrtvolu, kterou před chvílí Hidan opustil. Pak se zamračeně obrátila k šedovláskovi, který mířil ke dveřím.
Podle toho, co vidím těmahle očima...zemřel sotva před třemi minutamy. Ale on se u něj skláněl o hodně déle... potřásla hlavou. Nejspíš umíral déle, ale vypadal mrtvý už dřív.
Vstala a kosu si přehodila přes záda.
„Nakonec to šlo líp než jsem myslela. Bezva, můžeme se vrátit,“ prohlásila a protáhla se. Hidan už v tu chvíli stál u dveří a pozoroval okolí fialovýma očima. Překvapoval ho fakt, že ta dívka před ním stihla v tak krátkém čase zabít tolik lidí, aniž by se jí kdo sotva dotkl. A přitom nikoho nezabila kosou, tak jako on. Na okamžik se pousmál. V té chvíli si stanovil cíl. Být takovým zabijákem, jako ona.

„Jo, já. Překvapený?“
Chvíli na ni zůstal zírat.
„To k*rva jo! Proč mě sakra naháníš ty?!“
„Mám rozka -“
„Rozkaz od Rady, jasně.“ Pobaveně se po ní podíval. „Jako vždycky, že?“
Zamračila se na něj. Stáhla svou kosu ze zad. On se ale ani nepohnul.
„Co chceš dělat?“ zeptal se tiše.
Na tváři měla neproniknutelný výraz, když odpovídala. Než ale stačila říct sotva slabiku, zase ji přerušil.
„Už vím: „Jdu splnit rozkaz Rady.“ Správně, že?“
V tichosti zatla zuby.
„Tak proč ještě stojíš, he? Pokud vím, jakým stylem bojuješ, zřejmě bys mi teď setla hlavu nebo usekla nohy...tak proč jen stojíš a díváš se na mě? Hm?!“
Pevněji sevřela kosu ve svých rukou, až jí z tlaku zbělely klouby. Proč se nedokázala ani o píď pohnout? Ještě před vteřinou byla rozhodlá, že udělá přesně to, co řekl. Neměla v plánu se zastavit, když se otáčel. Ale přesto se zastavila.
Přimhouřila v přítmí oči, ač to nepotřebovala. Viděla, jak v něm tepe život. Jen se na chvíli snažila chovat jako obyčejný člověk.
„Dostala jsem rozkaz, ale nikdo mi neodpověděl. Co jsi provedl, Hidane, že na tebe poslali mě a dalších pět fuhoyu? Cos zase sakra zvoral?“
Zadíval se na ni fialovýma očima. V té tmě se nepřirozeně leskly.
„Co když ti to neřeknu?“
„Máš moc vychloubačnou povahu na to, abys mi to neřekl,“ podotkla tiše.
„Hee...a ty zase až moc divokou, až tě teď nepoznávám. Jako tehdy, že?“
Zamračila se. Věděla, co myslel; jejich poslední misi, která byla před skoro dvěma měsíci.
„Přestaň a odpověz!“
„No když tak moc chceš...protože jsem ho zabil.“
„Koho jsi zabil?“ Sklonila hlavu a postavila se víc do bojové pozice. Fakt, že stál stále klidně dál, ačkoliv věděl, co se chystá udělat, ji znervózňoval.
„No koho asi. Saiaku-sama.“
Na okamžik se zapomněla nadechnout.
„Cože? Neříkej hlouposti! Saiaku-sama je -“
„Mrtvý. Úplně mrtvý!“ Zvýšil hlas a rozesmál se. Choval se jako šílený. Shiage na něj zůstala beze slova zírat, zaražená tím, co řekl.
Saiaku-sama je přeci jen...vždyť to i Rada říkala...
Pomalu vykročil k ní.
„Chápeš?“ vysoukal ze sebe, zatímco potlačoval ten šílený smích, znějící tichým, nočním lese.
„Zabil jsem nesmrtelného!“