Železná kunoichi 9: Nesouhlas

Stála nehybně ve dveřích, jako by byla z kamene. Nebyl slyšet ani její dech. Jen doširoka vytřeštěnýma očima zírala do kouta, kde ještě před malou chvílí Dakena zanechala. Přece si nemohl jen tak otevřít a utéct!? Leda by se v něm probudil člověk… Jestli ano, tak si to asi nikdy neodpustí. Propásnout takovou šanci!
Zničehonic se k ní z hlubin chodeb rozneslo žalostné vlčí vytí. Prudce se otočila k laboratoři zády, pustila balík oblečení na zem a tryskem se rozběhla vpřed. Daken je ještě v sídle! Míjela jednu hořící louč za druhou, jejichž plameny se ohýbaly ve směru, kterým utíkala, jako by ji chtěly následovat. Uháněla chodbami jako zběsilá, bosé nohy se snad ani nedotýkaly země, téměř jako by letěla. Dlouhé vlasy za ní tvořily jakýsi šedý závoj. Už ji píchalo v boku a plíce ji bolely, jak nesouměrně dýchala. V očích se objevily první slzy.
Chodbami znovu zaburácelo ono vytí, takže teď už bezpečně věděla, kde chlapce najde. I přes bolest se přinutila k ještě větší rychlosti. Teď už musela vypadat jako letící kunai. Po chvilce se před ní konečně objevily ony velké dveře okované ocelí. Divoce švihla rukou, dveře vyletěly z pantů a ona vběhla dovnitř Orochimarovy pracovny. Už nestačila zabrzdit, takže plnou silou vrazila levým ramenem do protější zdi, až to zapraskalo. Při nárazu bolestně vyhekla, načež tvrdě dopadla na zem. Hlava se jí točila, levačkou jí projela mučivá bolest. Nevšímala si toho, poklekla na obě kolena a divoce se rozhlédla. V místnosti hořely už jen dvě louče, zbylé čtyři jen slabě doutnaly. Přesto Hametsu zahlédla všechno, co zahlédnout chtěla. Orochimaru zjevně opět seděl ve svém křesle v nejtemnějším koutě místnosti, kam nedolehlo žádné světlo. Pár metrů před ní stál Kabuto - který na ni podmračeně civěl - a u protější zdi ležel výrazně pomlácený Daken.
Po tvářích jí stekly slzy. Malátně se zvedla, ignorovala bolest v levé ruce, a jako opilá prošla kolem šedovlasého mladíka, aniž mu věnovala jediný pohled. Teprve u Dakenova těla padla na zem. Pozvedla roztřesené ruce a přitáhla si jeho hlavu na klín. Jemně mu odhrnula rozcuchané vlasy z obličeje. Při pohledu na jeho zakrvácenou, potlučenou tvář se jí z očí vydraly další slzy, roztřásla se jí ramena. Rychle mu nahmatala tep, přičemž s úlevou zjistila, že byl stále pravidelný. Rty se neznatelně pohnuly do slabého úsměvu.
„Co… co jste to provedli…?!“ zašeptala po chvíli hrobového ticha. Její hlas byl sotva slyšitelný, ale přesto výrazně rozzuřený.
Kabuto se k ní postavil čelem. „To bychom se snad měli ptát my,“ řekl tvrdým hlasem.
Otočila se k němu horní polovinou těla, Dakenovu hlavu stále na klíně. „Jakým právem!?“
Šedovlasý při pohledu do jejích očí ztuhl. Dívčin křik se ještě dobrých pár vteřin nesl temnými chodbami.
Pohlédla zpět na hnědovláska a láskyplně ho pohladila po tváři. „Jakým právem ubližujete mému Dakenovi…?“ zašeptala nakonec.
„Tak ta zrůda má i jméno?“ zavrčel zněchuceně Kabuto.
Hametsu se na něj nevěřícně podívala. „Co?“
Odfrkl si.
Dívka pohlédla směrem do kouta, kde jasně zářil pár žlutých hadích očí. „Co má tohle znamenat?“
Orochimaru se zhluboka nadechl, ale neřekl nic.
„Zrovna jsem se vrátil z mise,“ začal Kabuto, „a tak mě napadlo, že se na tebe půjdu podívat. Zjistit, jak se ti vede. A sotva vstoupím do laboratoře, to první, co spatřím, je tenhle špinavej kluk krčící se v koutě. A jako by to nestačilo, ještě na mě zaútočil! Oba byste měli být rádi, že jsem ho nezabil hned na místě, ale že jsem ho přinesl ukázat Orochimarovi-sama, aby se na něj podíval…“ Odmlčel se. „Tak, teď ty. Co to je?“
Hametsu se zatajil dech. Úzkostně pohlédla na oba muže, kteří si ji teď podmračeně měřili. Nadechla se. „Jen jsem spojila toho vlka a chlapce v jedno…,“ zamumlala slabým hláskem.
Oba páry očí se vytřeštily v ten samý okamžik. Kabuto zalapal po dechu a o půlkrok ucouvl. „Ale… to je nemožné! Vždyť něco takového nedokáže ani…“ Nedokončil a zděšeně pohlédl do temného kouta.
Orochimaru ještě chvíli rozzuřeně zíral, pak se ale uklidnil a zavřel oči. Zřejmě se k tomu nehodlal nijak vyjadřovat.
Šedovlasý pohlédl zpět na dívku. „Cos to zase provedla?!“ zašeptal.
Její pohled přešel z vyděšeného na rozzuřený. „Sami jste přece říkali, že si ho můžu vzít. Když ještě balancoval na pokraji smrti, tak to bylo v pořádku, že? Ale jakmile ho přivedu k životu, tak je z něj hned zrůda! Proč?!“
„A jak jinak bys ho nazvala?“ zařval Kabuto. „Vždyť se na něj podívej, není to nic jiného než jen zvíře bež schopnosti rozumně uvažovat. Není k ničemu, jen by tu překážel.“
„To není pravda!“
Mladík zaskřípal zuby. „Na něco se tě zeptám. Proč na něm tolik lpíš?“
Hametsu se zarazila. Poté sklonila hlavu a pohlédla hnědovláskovi do tváře. Po chvilce se líbezně usmála, z čehož se Kabuto šokovaně zamračil.
„Protože… protože je můj. A já ho nikomu nedám!“
Chvíli bylo ticho, ale poté šedovlasý rozzuřeně sykl. „Tak to se ještě uvidí.“
Přiměl své ztuhlé tělo k pohybu, rázně vykročil vpřed a u Hametsu se sklonil, aby popadl Dakena za krk.
Dívka zaťala čelisti. Aniž by se přitom jakkoli pohnula, zničehonic se zničené dveře vznesly do vzduchu, načež neuvěřitelnou rychlostí prolétly napříč místností a smetly Kabuta na protější zeď. Ve stejný okamžik se ozvala ohlušující rána a bolestný výkřik, jenž otřásly pracovnou i dlouhými kamennými chodbami.