Nevěsty v černém - 4. část

Seděla u okna a dívala se, jak se pomalu stmívá. Slunce zapadalo za obzor a obloha stále víc a víc tmavla. Snažila se doplést ještě alespoň pár řad, ale už skoro nic neviděla. Ruce jí klesly do klína, když se dívala do mizícího slunečního kotouče a zasnila se.
Trhla sebou, když klaply dveře. Ani se neohlédla, tušila, kdo to je. Znovu se dala do práce a pokojem se vznášel zvuk jemně klepajících jehlicí. Klap, klap. Byl zticha, nic neříkal. Dnes přišel brzo.
Klap, klap.
Proč stojí u těch dveří? Chová se divně, vlastně už několik dní. Stalo se něco?
Klap, klap. Už ji to nebaví. Přetvářka, přetvářka... zná taky něco jinýho?
Klap, klap. Vzdychla a odložila pletení na stolek vedle sebe.
„Asi máš hlad, že? Nachystám ti večeři.“ Zvedla se z proutěného křesílka, které trochu zavrzalo.
„Seď, postarám se o sebe sám.“ Strnula v pohybu, ale pak jen pokrčila rameny.
„Když myslíš...“ Sedla si, ztrouchnivělé proutí znovu zapraštělo, a pozorovala, jak si dělá jídlo.
„Není ti něco?“
„Co by bylo,“ odpověděl. Znělo to, jako by od sebe odháněl nepříjemnou mouchu.
„Chováš se... jinak. Už pár dní. Mě neoklameš, Itachi. Já umím číst v lidech.“ Pochybovačně zakroutil hlavou.
„Chovám se normálně. Nic se neděje. Proč musíš pořád všechno řešit?“
Udiveně zvedla obočí.
Brání se, moc mluví. Kde je ta jeho železná trpělivost? Tohle není dobrý...
„Tak promiň,“ vyštěkla popuzeně.
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli budeš se Sasukem trénovat, jak si mu to slíbil.“ V pokoji nastalo ticho.
„Prosil i mě, ale bohužel... Nejsem dobrá učitelka. Jinak bych se toho ujala. Co mi na to řekneš?“
Vztekle praštil hůlkami o talíř a vstal. Totéž udělala i ona.
„Co ti ještě říkal?“
„To je mezi mnou a ním. Dali jsme si slib. Bere to vážně.“
„Ty mu nic neslibuj,“ sykl tiše.
„Nevím proč bych neměla. Jak to tak vypadá, věnuju se mu jenom já. Jenže ty jsi jeho Velkej bráška. Já jsem jenom ženská, která mu ho vzala. I když to není pravda...“
„Brzo to pochopíš. To ti slibuju já. Pamatuj, že nerad.“
Jeho postoj se změnil. Cítila to. Pátravě zkoumala jeho tvář, ale opět se na ní usídlila ona chladná maska.
„Souvisí to nějak s tou novou misí?“
„Co o tom víš?“ vykřikl.
Co mu je... Ztrácí nervy. Mluví se mnou. Tohle je hodně špatný.
„Dostal jsi nějakou novou misi, že? Nemysli si, že nic nepoznám. Musí být hodně těžká, protože jsi úplně bez sebe.“ Stiskl ruku v pěst.
„Nech to být.“
„Jak chceš. Jdu spát,“ zasyčela. Už jen slyšel klapnout dveře a vzteklé mumlání.
Tušila to. Celou tu dobu. O to to teď bude těžší. Není hloupá...
Vztekle rukou uhodil do zdi. Z těch slibů, na který bude čas ho splnit?

Ráno vstala pozdě. Bez zájmu se nasnídala a vykoukla ven. Byl krásný sluneční den, ale přece se na obloze dalo zahlédnout pár mraků. Jako by zvěstovaly špatné zprávy. Ano, poslové špatných zpráv. Překvapilo ji, že nikde neslyší Sasukeho hlas, který se jindy rozléhal po celém domě.
Už bylo po obědě, když za sebou zaslechla volání. Otočila se a uviděla klučíka, jak na ní mává. Itachi ho nesl.
„Midori-chan!“ křičel na celou vesnici. „Itachi mě vzal na trénink kunaiů!“
„No tys dopadl,“ ohodnotila jeho nateklý kotník.
„Copak, že tak najednou?“ zeptala se šeptem manžela.
„Možná jsem přemýšlel o tvých slovech,“ odvětil stejně tiše.
„Máš to vyvrknutý, ale to nic nebude. Pár obkladů, chvilka klidu a můžeš jít zase trénovat,“ usmála se na Sasukeho.
„Tos na něho nemohl dát pozor?“ sykla.
„Příště už bude vědět, že to má udělat jinak.“
„Příště si zlomí nohu,“ pronesla ironicky.
„Tak bando, domů nebo to bude bolet ještě víc,“ zavelela nahlas. Sasuke se rozesmál.

„Midori-chan!“
„Už jdu,“ zavolala na odpověď a vydala se do vedlejšího pokoje.
„Opravdu musím ležet? Vždyť mě už nic nebolí...“
„Já vím, že jsi silný kluk, ale dneska se bude ležet. Nemíním o tom diskutovat.“ Klučík jen popotáhl.
„Midori-chan? Teď když musím ležet, tak jsem přemýšlel nad tím obrazem. Tobě se stýská po domově?“ Ztuhla, když uslyšela jeho slova. Pochopil to, možná ne všechno, ale něco ano.
„Trochu. Tobě by se taky stýskalo, ne?“
„Asi jo,“ odpověděl zamyšleně. „Tobě se u nás nelíbí?“
„Sasuke...“ vzdychla.
„Líbí, ale doma je doma, víš? To se těžko vysvětluje.“
„Tak mi to řekneš, až budeš chtít, jo? Můžu jít teď ven?“
„Uchiho Sasuke! Máš kotník v háji a chceš jít na procházku?“
„Říkám, že to nebolí,“ zaskučel.
„Tak ne moc daleko. Stejně ti říkám, že tě to bude bolet a hned se vrátíš zpátky.“ Jeho obličej se rozzářil jako lampionek.
„Děkuju, Midori-chan. Já přijdu brzo, ale slíbil jsem klukům, že jim ukážu, jak se umím trefit do středu. Kdybych nepřišel, byla by to ostuda.“ Dívka se zasmála.
„Tak běž. Ale brzo doma, ano?“ Přikývl a než se nadála, byl pryč.

Byla tma a ona se převlékala do bílého kimona, když ucítila v pokoji přítomnost další osoby.
„Pořád se divím tomu, že tě baví mě strašit,“ řekla klidně a utáhla si hedvábný pásek ještě pevněji.
„Dnes jsem měl poslední příležitost.“ Prudce se otočila, když uslyšela jeho hlas.
Stál u zdi, oblečen ve vojenské vestě s katanou na zádech a aktivovaným Sharinganem.
„To jsem se lekla,“ pronesla opatrně. „Chystáš se někam?“
Hloupá otázka, asi si nepůjde lehnout v tomhle. Proč na mě ale plýtvá chakrou?
„Cos myslel tím ´poslední příležitost´?“
„To brzo pochopíš. Nejdřív ale chci, abys věděla, že to nedělám dobrovolně.“
„Dobře.“
Rozhodla se souhlasit. Byl... jiný. Ještě víc než předtím. Dnes to všechno mělo vyvrcholit.
„Dělám to jen proto, aby nebyla válka.“
„Ta bude vždycky,“ přerušila ho tiše.
„Války budou, ať chceme nebo ne . Vždycky je tu riziko války. Jsme jen lidé, navzájem si všechno závidíme. Dokud bude mezi lidmi závist, lakota, marnivost a mnoho dalšího, nikdy nebude mír jistý. Jediná jistota na tomhle světě je smrt.“
„Tahle by byla jistá.“
„Posloucháš mě? Nemusela by být!“ Sharingan v jeho očích pohasl a ony dostaly tu starou známou černou barvu.
„Už jsem se rozhodl, tak to nedělej ještě těžší. Nechci, abys viděla tu krev okolo, proto budeš první.“ Vytřeštila oči.
„Krev? Co tím myslíš? Co chceš...“
Pochopila. Celou tu dobu to věděla, ale jen před tím zavírala oči. Teď se všechno potvrdilo. Ty domněnky, podezření, tušení... kéž by to nebyla pravda.
„Takže mám být první? Zase... Čím jsem si to zasloužila? Čím to, že tohle privilegium je moje?“ Uhnul pohledem.
„Já se neprosila. Kdo bude poslední? Kdo uvidí všechno?“ Přešla k němu, strach už ji opustil.
„Nevím,“ zahučel.
„Nevíš,“ vydechla pobaveně.
„To je moc jednoduchá odpověď. Kdo to nařídil?“ Rozpačitě přešlápl. Opravdu tohle nechtěl...
„Vedení vesnice.“
„Všechny?“ zeptala se bez dechu. Přikývl. Došly jí slova. Vždyť...
„To nemůžeš myslet vážně. Ty chceš všechny ty lidi... Vždyť je to i tvá krev! A krev není voda,“ začala mu bušit do hrudi.
„Nesplň úkol. Tohle už není lidské. Nemůžeš je všechny... obětovat. Jsou tam ženy, děti, staří lidé, ale i shinobi jako ty. Kruci, vždyť i já jsem shinobi! Tohle bych ale nikdy neudělala. Raději bych zabila sebe.“
Chytil ji za ruce, ne protože ho její rány bolely. Ale vlastně bolely... kdesi uvnitř.
„To mi teda radíš? Mám se zabít a můj úkol dostane někdo jiný? Ne, nesnesl bych, aby je někdo vraždil a ještě si to užíval.“
„Budeš psanec,“ zašeptala.
„S tím počítám. Nedá se nic dělat.“ Sklopila oči.
Přece to nemůže myslet vážně. Je to jen zlý sen... Ano, jen zlý sen, ze kterého se probudí. Brzo...
„Kolik času mi zbývá?“ Tu otázku vyslovila chraplavě, nedokázala ji přenést přes rty, ale musela. Zajímalo ji, kolik minut, kolik vteřin ještě bude hořet svíčka jejího života.
„Málo.“ Žádné překvapení. Byla první, ale bylo třeba spěchat.
„Zvláštní... Napadá mě najednou tolik věcí, které jsem chtěla udělat a už nikdy neudělám. Tolik, co jsem toho chtěla říct. Za co se chtěla omluvit.“ Po tváři jí stekla jediná slza a tvrdě dopadla na dřevěnou podlahu.
„Ty jsi má smrt.“ I přes slzy v očích se dokázala usmát.
„Jako malá jsem si hrála na maminku, měla jsem spoustu panenek a velký domek, kde jsem sama hospodařila. Chodily ke mně na návštěvu známé, pily jsme čaj a povídaly si. A vždycky navečer jsem panenky ukládala do malé postýlky a zpívala jim písničky. Byly pro mě jako děti, které jsem si vysnila.“
Zelené oči teď zářily do šera v pokoji jako před chvílí Sharingan. Jen výraz v nich byl jiný. Tichá smířenost, hluboký smutek a pokora. Když se do nich díval, znovu mu připomněly svěží lesy kolem Listové se svými krásnými odstíny a pečlivě schovanými tajemstvími. Těch lesů se teď musí vzdát...
„Všechno to byly jenom bláhové sny. Ale krásné,“ zašeptala. Nekřičela, neprosila. Vzpomínala.
„Bráním ti ve splnění úkolu. Tak tedy... do toho,“ pronesla klidně. Pustil její ruce, které doteď držel.
„Jsi si jistá?“ Pevně se usmála.
„Snad něco vydržím. Aspoň budu moct strašit babičku po nocích. Nemám ji ráda, ublížila mámě.“ Kdyby nebyli tady a teď, nejspíš by se rozesmál. Tohle byla ona, pravá Midori, která se nebála jít dál.
Jít dál... Ať už kamkoliv. Jednou tam dojde i on. A všechno začne od začátku.
„Nad čím váháš? Vždyť se stejně nemáme rádi, jenom jsme se hádali. Nemusí tě to mrzet,“ snažila se ho přesvědčit.
Tak nakonec to bude naopak. Ona bude prosit jeho, aby ji zabil.
Pomalu z pouzdra na zádech vyndal katanu.
„Jen...“ Zvednutím ruky ho ještě zarazila.
„Uvědom si, pro koho to děláš. Uvědom si, pro co to děláš. A zbytečně tohle peklo neprotahuj. Nezapomeň, Itachi. Měl jsi rodinu, velkou rodinu. Nezapomeň... na nikoho z nich.“
Zaslechla tichý svist letící katany a pak jen ucítila, jak se vnořila do jejího těla. Vykašlala trochu krve a snažila se nemyslet na bolest, která pomalu prostupovala celým tělem. Pomalu se začala hroutit na zem. Udivilo ji, že ji chytil a položil na studené dřevo. Už skoro nevnímala svět kolem sebe, šero se začínalo měnit na nepřekonatelnou tmu.
„Zase ta bílá... Nenávidím ji... Chtěla bych mít alespoň jednou černé šaty,“ vydechla ztěžka a mohutně se rozkašlala. Ucítila jeho ruku ve své.
„Tím už mě nedojmeš,“ pokusila se, aby to vyznělo ironicky, ale už se jí nevedlo vyslovovat slova.
„Nezapomeň... ani na mě.“
Zavřela oči, chtělo se jí spát, tak hrozně spát. Už nevnímala bolest, ani krev, která opouštěla její tělo. Zavřela je... a už neotevřela. Jejich zeleň náhle zvadla.
Itachi vyprostil ruku z té její. Už začínala chladnout. Černé šaty... Vždycky se jí dostalo opaku. Její bílé kimono se barvilo rudou krví a tmavé vlasy rámovaly bledý obličej. V pokoji zašustěla záclona, jak se jí vítr snažil nadzvednout. Podíval se z okna. Ano, zeleň uhasla. Za chvilku bude podzim.
Poodstoupil od té hrůzné podívané.
Jeho hřích. Vina, kterou už nikdy nesmyje. Jen první na dlouhém seznamu. Dnes si všechny odškrtne.
Bylo to ještě těžší, než myslel. Měla pravdu, neměli se rádi, jen se hádali, ale... Přes to všechno byla to jeho žena. Žena, se kterou strávil hodně času, žena, která se mu nebála postavit.
Kousl se do rtu. Nesmí litovat, nesmí nad tím přemýšlet. Tuhle noc bude prolito mnohem víc krve. Jeho vlastní krve...
Nezapomeň.
Ne, tohle peklo si bude pamatovat do konce života. Opatrně obešel její tělo a otevřel dveře. Oslepila ho zář rozsvícených světel a hlasité hlasy ostatních. Oni nic netušili. Neotočil se, neohlédl se zpátky. Jen silněji stiskl chladnou kliku a zavřel za sebou dveře.