Pod maskou... *Díl 1*

Červená myšlenky Hikari
Modrá mysšlenky ANBU

Byl krásný hvězdný večer. ANBU seděl na kraji útesu. Sledoval rozbouřené moře. Pohled na něj byl hypnotizující. Co je víc záhadné, než když nevidíš tvář? Tvář, kterou chceš poznat, ale nesmíš. Odloží vůbec někdy svoji masku? Je možné vidět ho? Je možné poznat ho na ulici, ve městě? To nevíš. Ale i přesto toužíš. Poznat toho ANBU na útesu.
Stále sedí na útesu a přemýšlí. O čem? Že by snad o té dívce, kterou vídává už delší čas? O té co se mu náhodou zahleděla do očí?
„Ach…“ povzdechl a sklonil hlavu. Usnul.

Je krásný den. Na trhu je jako vždy ruch a šum. Pach ryb a vůni čerstvé zeleniny a ovoce cítí každý.
Hikari šla jako každý den nakupovat. Cesta byla vždy stejná. Okolo řeky, přes most a po cestě rovnou za nosem, dokud nedošla k menšímu obchůdku s názvem Choujiho ráj. Vešla dovnitř a jakoby se ocitla v jiném světě. Najednou se ozvalo ticho. Jediné, co mohla slyšet, bylo klapání bot při chůzi.
„Ohayo Hikari,“ pozdravil ji prodavač.
„Ohayo gosaimas Fuku-sama,“ odpověděla s úsměvem.
„Tak co chce tvoje teta dnes?“
„Ále, jenom chleba, vejce, pomazánku a vodu z pramene Frescor,“ vyjmenovala Hikari.
„Hmm… tak snad tu najdu tu vodu. Nechápu, proč se tvoje teta nespokojí s normální vodou jako všichni ostatní,“ dumal a truchu nadával Fuku-san.
„Asi ráda přidělává práci a starosti.“
Fuku-san se usmál. „Hikari, zvu tě na oslavu mých 50 narozenin. Za týden, v parku Hoshisora. Doufám, že neodmítneš.“
„Oslava?... SUGOI! Samozřejmě, že přijdu!“ řekla s velkým nadšením Hikari.
„Řekni to i své tetě. Aby náhodou nevzniklo nějaké nedorozumění,“ mrkl Fuku-san.
Hikari vzala nákup a vyběhla ven. Cestou přemýšlela, jaký dárek daruje Fuku-san.
Musím to být něco od srdce. Něco, co má rád.

Probudil se. Bylo už ráno a moře nebylo už rozbouřené jako předešlou noc. O čem že to přemýšlel? Vzpomněl si. Opět se zahleděl do dálky. Po chvíli se zvedl a rychlostí blesku běžel na městské trhy. Měl dnes sice volno, ale nechtěl být sám. Procházel se po ulicích, až se zastavil na jednom rohu, o který se opřel. Opět se zamyslel.
V tom ji uviděl. Proplétala se mezi lidmi, bylo vidět, že spěchá a také že má z něčeho radost. Nevšimla si ho. Není divu. Mezi tolika lidmi. Nejraději by se s ní setkal sám o samotě, někde… Zmizela….

„Uff… Jsem doma!“
„No to je dost! Kde se flákáš?!“ spustila okamžitě teta.
„Gomenasai, ale venku je mnoho lidí a…“
„Žádné výmluvy. Jdi udělat oběd.“ Přikázala teta nesmlouvavým tónem.
Hikari by si nejraději nechala oznámení o oslavě pro sebe, ale není taková mrcha jako jiní.
„Teto? Fuku-san nás zve na oslavu narozenin. Příští týden.“
„Oslava? No nevím, zda půjdu. A ty jdeš?“
„No… chtěla bych,“ zadrhávala se.
„Hmm… ještě si to rozmyslím. Jdi pracovat.“
„Hai…“ řekla tiše a smutně.
Měla strach, aby jí to teta nezakázala. Byla tak přísná. Od té doby, co je s ní se její život změnil. Měla doma tak zvanou vojnu. Uklízela, vařila, chodila nakupovat. Vše jako nějaká služka. Ale vzpouzet se nemohla. Buď to vydrží, nebo ji teta vyhodí na ulici. Kéž by její rodiče neodjeli do vzdálené Yamado.
Proč nemohla s nimi? Byla tehdy roční nemluvně. Ani neví, zda je ještě uvidí, je to už necelých 15 let a žádná zpráva. Jediné co má, je fotka na nočním stolku.

O týden později...

Z ničeho nic začal padat sníh. V této vesnici je počasí trošku jiné. Jednou sněží, pak zas prší. Právě teď je doba sněhu. Doba, kdy se koná spousta oslav. A hlavně ta od Fuku-san. Hikari má i dárek. Jsou to tvarohoví šnečci, které Fuku-san zbožňuje. Naštěstí měla její teta poslední dobou dobrou náladu, až nezvykle dobrou.
„Vážně teda nejdeš?“ zeptala se po sté.
„Ne, nechci tam jít, navíc mi není nejlépe. A už jdi než si to rozmyslím.“
Hikari rychle odešla. Ještě jednou zkontrolovala, zda má vše.
Venku bylo plno sněhu. Lidé měli čepice, rukavice, teplé kabáty a vysoké teplé boty. Pod nohama jí křupal sníh, děti stavěli sněhuláky a všude bylo plno ozdob.
Došla až do parku Hashisora, kde byla zábava v plném proudu. Ještě, že má park zděnou budovu, kam se mohou lidi schovat. Rychle vběhla dovnitř, odložila kabát a odhalila své bílé šaty. Měli široké rukávy a dlouhou sukni, sahající až k zemi.
Vevnitř bylo rušno, spousta hostů tančila, pila, jedla, někteří jen seděli a klábosili. Hikari popřála Fuku-san mnoho dobrého a odešla na balkón, kde bylo aspoň trochu ticho. Chtěla pozorovat zimní oblohu.

Měl sem vůbec chodit? Je tu mnoho lidí, a je to rozkaz. Dávat pozor na bezpečí všech. Už ho to doopravdy nebaví. Stojí v rohu místnosti a pozoruje dav. Skoro usnul, když v tom ji uviděl! Krásné bílé vlající šaty. Nemohl uvěřit. Je to doopravdy ona? Snažil se zapomenout, ale nešlo mu to. Viděl, že odešla na balkón. Má jít za ní? Odhodlal se to zkusit.

Hikari se opřela o zábradlí. Konečně sama, ticho, klid. Najednou ucítila, že sama není. Pomalu se otočila. Za ní stál jeden příslušník ANBU.
Snad mi nic neudělá, pomyslela si. Proč mě pořád sleduje, nehýbe se…
ANBU udělal pár kroků k ní. Trošku ji to vylekalo.

Co chce?!

Sledoval ji. Už byl od ní jen dva kroky. Jeden krok. Hikari měla v obličeji vylekaný pohled. Byla opřená o zábradlí, neměla kam utéct. ANBU se jí díval do očí a ona jemu.

Co mám udělat?
Co mám udělat?!