Teenager z klanu Karashi 5. Všechno je špatně....

Deidara mě vysadil na zahradě a letěl si vyzvednout čisté povlečení, takže sjme zůstala bez pomoci. Asi hodinu jsem bloudila chodbami té jejich prokleté rezidence, než jsem konečně našla dveře se jménem. Usoudila jsem, že ten, kdo tam byldí mi pomůže najít Peina.
„Ahój, Konan! Zašla jsi na čaj, jak jsem tě zval před čtyřmi měsíci?“ okamžitě na mě vyjekne kluk v masce (vypadá jako dýně).
„Ehh... no asi...“ ani nedořeknu a už mě táhne ke stolku.
„Tobi je rád, když někdo přijde na šálek dobrého černého čaje s mlékem! A mimochodem, kolik sladíš? Je tady dost cukru pro celé Akatsuki!“ jásá, jako Kankura, když vyřeší nějáký ten rébus.
„Eee... mno... čtyři kostky.“ pokusím se odhadnout.
„Brčko? Brčko? Tady někde bylo to brčko.“ říká nervózně a hrabe se ve skříni.
„Ne, dík.“ řeknu tentokrát.
„Tady to je, prosím.“ přiběhne s tácem a sedne si na svojí židli. Osladím si čaj a hned se ptám: „Neviděl si Peina?“ Loknu si. On si dá brčko pod masku a nasype si misku cukru do čaje se slovy: „Ano! Tobi viděl Peina! Pein myje okno v obýváku!“
„Jo, dík. A kolik je hodin?“ zeptám se znovu.
„Počkej, Tobi se podívá. Jsou tři hodiny,“ odpoví po pohledu na nástěné hodiny s Červánkem.
„Jo, dík.“ poděkuji už zase stejnýmy slovy.
„Já... už musím jít.“ řeknu a rychle se vytrácím z pokoje ale jak se z něho deru, zakopnu o práh a spadnu do protějších dveří.
„Konan? Spletla sis pokoj,“ řekne mi aloe vera a skloní se ke mně.
„Uh? Jo, já vím,“ vykřiknu a deru se z pokoje. Proběhnu chodbou jak nejrychleji to jde a skočím na gauč. Jashinžel, zrovna na něm ležel Hidan, já na něj plnou vahou těla skočila takže mu odletěla hlava a rozbila okno.
„Ku*va, v**e, co se tu do p*dele děje?!“ začne řvát ze zahrady.
„Ty jeden...! Teď jsem to okno umyl!“ Vykřikne někdo za mnou. Ááá, to by mohl být on! „Ehh... Peine?“ oslovím ho tázavě, radši se ani neotočím.
„Ano, co potřebuješ, miláčku?“ zeptá se velmi mile. Otočím se a ke své úlevě zjistím, že to není žádná zrůda, ale celkem hezkej chlapík. Zrzoun, ksicht samej piercing.
„Já... Mě se po tobě tak stýskalo. Jak dopadla mise?“ opětuju mu úsměvem.
„Nic jsme nedostali, měli až moc výhod,“ potom se na chvíli odmlčí a vrhne se na mě se smutným výrazem. „Už se to nestane! Slibuju! Budu chodit všude s tebou a nedopustím, aby se ti něco stalo!“ Skoro brečí a potom mi dá pusu na tvář. Moc zle nevypadá, tak co tady dělá?
„A to, že mi urvala hlavu, v**e, tě ku*va nezajímá, co?!“ začne nadávat Hidan se svou hlavou v podpaží. Pein na něj začal řvát jako jsem to nikdy neslyšela. Na jednu stranu se zastával mě, na druhou stranu řval, že on je tady Leader a navíc, že prej neumyl to okno pro nic za nic, aby si ho tady mohl kdokoliv kdykoliv rozbít. Prostě hrůza, tak nenadávala ani moje máma, když jsem ve škole byla drzá na svého učitele. Prej drzá, pche! Ona si o to koledovala! Blbá dějařka, řekla nám, prej:
„Třeba fosílie, ty vám toho tolik řeknou!“ a jen proto, že jsem řekla: „A některý dokonce i učej!“ jsem nemohla tři dny, normálně, t-ř-i dny jít ven s holkama! A to je nespravedlivý!
Ale zpět: Prostě ho seřval. Hidan se urazil a odešel.
„Ehh... půjdeme do pokoje?“ Zeptala jsem se.
„Dobře Konan.“ řekne znovu mile a odnese mě v náruči. Cestou přemýšlím, co na té Konan může vidět? Je hloupá, hezká zas tolik není takže zbívá poslední možnost, které se bojím...

Mnotak, Hiromi, nebuť baba a vzchop se! Včera to byla Temari se Shikamarem, tak to dneska buděš ty s ním, mno. Tak hrozný to zase být nemusí.
Ne, nezvládnu to. On už si sundal triko!
Ale zas tak hrozný to není.
Jenže... jenže mě je 15!
Blbost, teď jsi dávno zletilá, jmenuješ se Konan a jsi modrovlasá, tak se podle toho chovej!
Mojí rozmluvu sama se sebou přerušil až Pein, jak si vedle mě lehnul.
„Achjo, ani nevíš, jak se mi stýskalo. Už se to nestane.“ řekne a dá mi ruku na břicho. Ale počkat, on má trenky! Jak to chce dělat v trenkách? On... jenom klidně leží! Tak tohle nikdy nepochopím, proč jí má teda tolik rád? Nějak extra hezká není, je to jenom husička a nedělá to s ní? Tak na co jí má? Mno nic, já du spát.

Ráno mě probudil budík a následý zvuk tříštíciho se okna.
„Debilní... to je na pi*u... kam jsem si dal...“ Chvíli takhle mumlal. Potom vstal a zděsil se.
„Můj budík! Můj jediný budík! A nemam to na koho hodit, můžu si za to sám. Proč jsem si, ku*va, nekoupil třeba nástěný, ty se špatně prohazujou oknem!“ Jeho lítost už přešla ve vztek. Chodil po pokoji dokola, dupal a pološeptem nadával, že taxikáři jsou sv**ě (i když fakt nevim, proč taxikáři). Já jsem měla zavřené oči, ale bylo vidět, teda slyšet, že mě nechce probudit. Pak odešel...

Snídaně - to byl jeden velkej děs! Poznala jsem všechny z organizacea musím říct, že jsou hrozný. Je tady v první řadě Zetsu, chodící kytka, masožravá a schyzofrení k tomu; Kisame, lidskej žralok, blbej způsobem „Neumí-číst,-ale-dělá-jakože-jo“, upjatej na svůj meč Samehadu a Itachiho, dalšího Uchihu, ten co prej vyvraždil celej svůj klan, ale ten ještě celkem ujde. Potom je tu taky Hidan, kterýmu všichni říkaj Nesmrtelná teta, tak nevim a s ním i Kakuzu, takovej sešitej chlápek, hrozně na prachy; k tomu ještě Tobi, ten s maskou, blbej Kankurovsym způsobem, ještě Sasori je trochu zvláštní, z velký části protože je dřevěnej a pak jsou tu ty druhý, hezčí a chytřejší: Deidara, Itachi a Pein. Mno, a ta snídaně byla prostě hrozná! Hidan mě obvinil, že jsem mu vyžrala rozinky z müsli, Zetsu místo nich měl v lupínkách lidské prsty a Itachi si nejdřív četl KoNohviny, vzhůru nohama, potom si do džusu nasypal čoko-lupínky a vidličku tak dlouho zabodával do stolu dobrých 15 cenťáků od misky se slovy „Vedle. Vedle. Vedle. Zase vedle...“ jak zaseklej gramofon, až to Hidan nevydržel a spolkl zapálenou petardu, kterou držel v ruce Deidara. Když to bouchlo, udělalo mu to pěknou díru do hrudníku, což moc hezky nevypadalo, páč mu z rozglábeného břicha ven trčely nejen žebra, ale i srdce, které stále ještě bušilo. On se jen provinile pousmál a vypravil ze sebe:
„A já jsem si přál jenom trochu kli-hi-hidu.“
To je ale vedlejší. Protože vůbec nevim, co mam sakra dělat?!

Rozhodla jsem odreagovat se vařením, ale ten blbej žralok se hned nabídl, že mi pomůže. Potom se mě zeptal, jestli mám ráda krabí salát, tak jsem popravdě přikývla. Celou dobu mi buď překážel nebo dělal vše proto aby mi to co nejvíc znelechčil. Nakonec dal všechny ingredience do mixéru a zůstal čučet dovnitř.
„Ehh... co děláš?“ zeptala jsem se.
„Čekám, až se to rozmixuje.“ odpověděl, stále neodlepil oči od elektrospotřebiče.
„Mno, to to musíš zapnout, víš?“ řekla jsem nejistě, bála jsem se, že se naštve.
„Jo ahá! Já věděl že jsem na něco zapoměl,“ řekl a zapnul mixér. Jenže ho nezavřel, takže se salát rozprskl po zdi. Tedy až za námi, tam dělal takový pěkný obrys našich postav. Kisame chvíli mlčel, potom mi dal ruku na rameno a soucitně řekl:
„Nebuď na sebe naštvaná. To se může stát každému.“

Je večer. Celej den jsem si četla spisy o různejch lidech. Wow, je tady všechno! Napsal to Zetsu, asi je odpsluchával, či co. Najednou za mnou přišel Tobi a sednul si vedle mě.
„Ahoj!“ pozdravil.
„Ahoj,“ odvětila jsem mu mile.
„Hmm... taky si čteš spisy? Tobi si taky četl, když tu byl nový. Zetsu-san je úžasný!“ vyjekl.
„Co se ti na něm tak... Nový?!“ došlo mi najednou. „Co tím myslíš?!“
„Nebudeme si nic předstírat, já tvé nemalé tajemství znám,“ zašeptal. Málem jsem se dala do breku.
„To je můj konec!“ zavzlykala jsem.
„Mno, tak! Nedělej ukvapené záběry!“ utěšoval mě.
„Říká se závěry. A co se mnou teď uděláš?“ zeptala jsem se smutně.
„Mno... asi tě necham jít, tvůj brácha prohledává les. Tak už běž, než se to někdo dozví!“ pobídl mě.
„Jo? Vážně? Tak... tak díky! A jak si to vlastně poznal?“ zeptala jsem se v okně, ale někdo zaklepal na dveře. Tobi do mě strčil a schodil obrovský štos papírů.
„Tobi, neviděl jsi... ty idiote! To si uklidíš!“ slyšela jsem ještě než jsem spadla do křoví. Rychle jsem vstala a běžela do lesa.

Už jsem tu půl hodiny a furt nic. Hrozně se bojím jít dál, ale i zpátky tak jenom sedím a klepu se zimou.
Najednou vidím jam ke mně něco letí. Je to dost velké a... a blíží se to přímo ke mně! Je to obří netopír! Au! Chytilo mě to!
„Ne, nech mě!“ začnu ječet.
„Pššt! Tiše, uslyší nás.“ řekne. To je můj brácha! Začnu radostí brečet.
„Brácho...*vzlyk* Ani nevíš, jak ráda tě vydím!“ řeknu.
„Neboj odnesu tě domů,“ odpoví a odlétá se mnou...

Yahoo! jsem doma! A dokonce jsem obejmula i Kankuru, prostě úža! Naštěstí mě brácha zastavil dřív, než jsem se prozradila celému okolí. Poté co mi z rukou násilím vyrval megafon, přivolal si nás a začal s kázáním: „Doufám, že se nebude zase plýtvat meltou.“ *kapka* „Mno, tak nic, mno... to je jedno, ale...“ přeměřil si nás očima, „musíme se domluvit.“
„Už jsme se domlouvali a k ničemu to nevedlo,“ ozvala se Konan.
„Tady jde o to, že mám Měsíční kámen!“ nevydržel to brácha a zařval, až málem převrátil stůl. Obě jsme zůstali čučet na něj a asi po minutě užaslého ticha se ozvala první Konan: „My... my se vrátíme! To je úžasný!“
„Mno jo! To je skvělý!“ zajásala jsem a už jsem chtěla začít znova oslavovat, když nás zastavil:
„Ale potřebuju oběť...“ řekl vážným hlajsem.
„Jakože... někdo umře?“ zeptala se nejistě Konan.
„Už umřel,“ odpověděl chladně.
„A kdo to byl?“ Zeptala jsem se taky trochu ustrašeně.
„Bylo to...“ udělal dramatickou prodlevu, „Kuře!“ vykřikl a z pod stolu vytáhl syrový kus drůbeže.
„To... je divný.“ poznamenala Konan.
„Jo to je,“ přitakala jsem.
„Mno a co?!“ vykřikl. Je asi hodně hrdý na všechny ty věci, co umí.
„Nic! To je jedno, vrať nás!“ vykřikla tentokrát Konan.
„Jo, už nás vrať!“ řekla jsem.
„Operaci smím provést až za...“ podíval se na zápěstí, „čtyři hodiny, dvacet minut a osm vteřin.“
„To je hodně přesné.“ řekla Konan a usrkla si melty.
„Co máme dělat?“ zeptala jsem se.
„Můžete mi pomoct s přípravou!“ navrhl brácha a tak jsme souhlasily.