Nothing to undo

K povídce: Povídka mě napadla a byla sepsána mezi předvčerejškem a včerejškem. Přemýšlela jsem o tom, co Nagato asi kdy udělal. Pro spoustu lidí mohl být hrdinou.
Btw, do žánru by se (vím, že to není žánr xD) mohlo zařadit i "smutné" xD Byla by tam půlka FF na konoze :D
Myšlenky kurzívou, minulost modře ^^

Seděl na široké vodovodní trubce. Země byla hluboko pod ním. I s jeho výcvikem by ho takový seskok zranil.
Původně sem šel proto, že jednou po dlouhé době byla vidět modrá obloha. Ale ta se nyní zase utápěla v šedivých mračnech a sluneční paprsky prostupovaly malými škvírkami v šedých masách. Nebe postupně tmavlo, až se začal k zemi pomalu snášet déšť.
Proč vlastně prší?

„Hej, Nagato, znáš tu pověst o jménu naší vesnice?“ Zrzatý chlapec se zadíval na černovláska, který zpoza okna sledoval kapky dopadající na zem. Modrovláska, která se celý den bavila skládáním origami, se zadívala na jejich senseie, který oba chlapce zamyšleně pozoroval.
„Ne,“ odpověděl chlapec tiše po chvíli. Věděl, že i kdyby řekl pravdu, stejně by Yahiko začal mluvit. A nakonec, docela rád si to poslechl znovu.
„Deštná vesnice, tak. Důvod, proč na tomhle místě pořád prší je, že je to způsobené jedním starým jutsu, které provedl první ninja ze všech!“
Bělovlasý muž zpozorněl.
„Byl prý to hrozně silný ninja a nikdo ho neuměl porazit a -“
„Yahiko, mluvíš strašně rychle,“ napomenula ho Konan, která omylem přehnula papír jinak než měla.
„No jo pořád,“ odfrkl si Yahiko pobouřeně. „Ale, to je snad jedno, no ne? Vyjde to nastejno, dokud to slyšíte!“
„Ale kazí to úplně obsah toho příběhu,“ nedala se Konan, zatímco bojovala se stávkujícím papírem, který se protestantsky natrhl.
„Fajn,“ zabručel zrzek a znovu se obrátil zpět k Nagatovi. Ten odtrhl oči od okna a s úsměvem své dohadující se přátele pozoroval.
„Tákže, kde jsem to sko – jo, už vím. Takže, podle té pověsti to byl ninja, který vyvíjel ninjutsu, v té době se díky jeho výtvorům začali objevovat další hrdinové, další slavní ninjové, kteří přicházeli do naší vesnice jen proto, aby toho ninju alespoň zahlédli. Ale v té době také začala první velké ninjovská válka.
Hodně lidí zemřelo, ale nakonec válka dobře skončila a zase zavládl mír. Ale lidi vzhlíželi k hrdinům z války jako ke svým idolům, a to jim úplně zakazovalo projevovat nějaké známky slabosti. Přitom většina z nich ztratila všechny blízké. A tak se tenhle ninja rozhodl stvořit jutsu, které by projevovalo jejich pocity za ně, a oni se přitom nemuseli stydět před lidmi. Jutsu, které ovládalo déšť. Od té doby nad Deštnou stále prší, protože nejsilnější ninja ve vesnici, ke které se tohle jutsu váže, v sobě stále skrývá smutek.“
„Nejsilnější ninja?“ Jiraiya se na Yahika zamyšleně podíval. Samozřejmě mu vyplaval obraz ninji, se kterým bojoval.
„Ano! Podle té pověsti je to jutsu utvořené tak, že používá chakru všech obyvatel vesnice, ale kontrolovat ho může jen ten, čí smutek déšť představuje. Ale ne dřív, dokud si to sám nepřizná. Pak ale získá sílu celé Deštné,“ vyklopil ze sebe Yahiko opět v bleskovém tempu, takže mu skoro nebylo rozumět. Konan si odevzdaně povzdychla a zmuchlala papír, který se roztrhl vejpůl. Obvykle by něco takového neudělala, ale tenhle papír už byl příliš malý na skládání.
Nagato se otočil zase zpátky k oknu.
Tak proč je ten ninja tak smutný?

To jutsu...ovládání deště...už dávno jsem si to uvědomil. Ale jak si to může člověk přiznat?
Sklopil oči, pak je zase pozvedl k nebi a nechal na sebe dopadat chladné kapky deště.
Tys to vždycky věděl, že ano, Yahiko? Že obloha neplakala za lítost vůdce vesnice, ale za celou vesnici. A ten, kdo to pochopil, ve skutečnosti mohl řídit ten déšť.
Ale… dokud nebude na světe mír, obloha nepřestane plakat. Deštná je odsouzená k věčnému dešti... i za tebe. Ale já naplním tvůj sen. Jednoho dne... jednoho dne tu rozkvetou květiny. Toho dne budou vesničané konečně šťastní.
Postavil se a zadíval se dolů. Teď byl on vůdcem. Možná by se dalo říct, že hrdinou.
A ty to uvidíš na vlastní oči, Yahiko.
Po tváři mu stekla jemná slza, která se okamžitě smísila se záplavou kapek z nebe. Tiše se usmál.
Obloha...vždycky ukazovala smutek nás tří a skrývala naše slzy. Tím, že jsem si přiznal, že jsem pouze kapkou v dešti... pochopil jsem? Dnes obloha pláče jen pro tebe, Yahiko.