Cesta odpuštění 20

ČERVENÁ NEBO RŮŽOVÁ

Naruto se pomalu procházel městem. Tak trochu mu připomínalo Konohu, také bylo velmi rušné a obchodníci pokřikovali na kolemjdoucí ať si něco koupí nebo se s někým dohadovali o ceně. Jediné čím se tyto ulice tolik lišili od ulic jeho rodné vesnice bylo, že všude bylo mnoho malých i velkých obchůdků a stánků kde prodávali čaje a koření.
Dál jen tak brouzdal ulicemi plných lidí a snažil se nemyslet na to co mu řekl Yamato, ale moc mu to nešlo. Snažil se to zahnat jinými myšlenkami. A pak narazil na jednu, nad kterou ještě ani nijak nepřemýšlel. Byla to ta myšlenka jak mu Kyuubi řekl, že Sarura mu jeho city začíná opětovat.

Můžu mu věřit? ptal se sám sebe. I když je pravda, že se poslední dobou Sakura - chan chová tak trochu divně a není na mě tak brutální jako dřív, že by to teda vážně byla pravda…
Jenže je to ta proradná liška… Budu to muset zjistit sám, pomyslel si a dál se toulal ulicemi.

Sakura se pomalu začala vrtět na posteli a po chvíli pomalu otevřela oči. Posadila se, zívla a protáhla se. Stoupla si k oknu, otevřela ho a zadívala se ven. Chvilku se kochala krásnými zahradami kolem a zpěvem drobných ptáčků sedících na velké staré Sakuře.

Venku je nádherně, pomyslela si a zhluboka se nadechla až přivřela slastně oči.
Z její činnosti jí vytrhl až nepříjemný zvuk ozývající se v jejím žaludku.
Něco bych snědla, pomyslela si a chytla se za břicho.
Rychle, tak jak jí to její stav dovolil, se umyla, oblékla a opatrně šla ze schodů dolu. U stolu seděli všichni kromě Naruta. Trochu se tomu podivila a pokračovala dál pomalu ke stolu.

„Dobré ráno nebo spíš dopoledne,“ usmála se Kasumi, když jí zahlédla.
„Dobré,“ odpověděla a sedla si.
„Tak jak se cítíš?“ optala se jí Fuzuki.
„No včera večer mě to hodně bolelo, ale dneska mi připadá jako by to bylo o trochu lepší,“ řekla.
„Já věděla, že ta mast je zázračná,“ radovala se Kasumi.
„Máš určitě hlad, počkej hned ti něco donesu,“ řekla Kasumi, vstala a vběhla do kuchyně a hned byla zpět s velkým tácem plným jídla.
„Čaj bude za chvilinku,“ řekla a zase odběhla do kuchyně.
„Děkuju,“ řekla Sakura a pustila se do jídla.
Po chvíli se ozvalo pronikavé hvízdání konvice na vodu. Vzápětí na to se z kuchyně vynořila Kasumi a nesla v ruce hrneček s čajem. Položila ho před Sakuru a sedla si.
„Děkuju,“ řekla opět Sakura.
„Není vůbec zač,“ odpověděla jí Kasumi.

Sakura v klidu dojedla. To co jí všechno Kasumi přinesla, ani nesnědla byla to opravdu hromada a, i když měla velký hlad nedokázala to všechno sníst.
„Děkuju bylo to moc dobré,“ poděkovala Sakura.
„Jsem ráda, že ti chutnalo,“ usmála se na ní hostitelka a hned odnesla zbytky do kuchyně.
„Kde je Naruto?“ zeptala se Sakura.
„Šel se projít někam ven,“ odpověděl Yamato.
„Tak, i když tu nejsme všichni, řeknu vám jak bude dále probíhat naše mise,“ začal Yamato.
„Ale co Naruto?“ ptala se Sakura.
„On už hlavní část ví a zbytek mu řeknu potom, až se vrátí,“ řekl s klidem Yamato.
„Aha,“ poznamenala ještě Sakura potichu.
„Sakuro jelikož máš zranění, která se dlouho hojí, rozhodl jsem se, že zůstaneš tady u Kasumi - sama, která s tím ochotně souhlasí…“
„Ale já už jsem skoro v pořádku,“ skočila mu do řeči.
„Jak jsem řekl, zůstaneš tady. My mezitím dokončíme misi a poté se pro tebe vrátíme…“
„Ale já chci dál pokračovat v misi,“ opět mu skočila do řeči.
„Nejde to, budeš nás akorát zdržovat a tvoje zranění se mohou díky cestě ještě zhoršit,“ řekl neústupně Yamato, „a také tě budeme potřebovat při zpáteční cestě kdyby se někdo zranil. Jsi náš jediný medik a opět budeme muset překročit hranice s Kamenou.“
„Yamato - san má pravdu Sakuro, tvá zranění jsou zvláštní a špatně se hojí. Tím, že budeš dál pokračovat si můžeš akorát ublížit,“ promluvila Fuzuki.
„Ale…“ posmutněla.
„Neboj ostatním se nic nestane a ty se tady se mnou nudit nebudeš,“ snažila se jí rozveselit Kasumi.
„Můžu jít na tu zahradu za domem?“ optala se potichu.
„Ale jistě jen běž,“ odpověděla jí Kasumi.

Sakura se zvedla a pomalu šla ke dveřím ven. Jakmile je otevřela oslepila jí žlutá zář od poledního slunce. Rychle se vzpamatovala a pokračovala dál ke svému cíli. Konečně dorazila na zahradu a sedla si na dřevěnou lavičku, která byla pod starou Sakurou na kterou se ráno dívala.
Jako ráno i teď seděli na větvích stromu nad ní malí drobní ptáčci a vesele zpívali. Skrz větve mohutné koruny prosvítaly paprsky slunce a jemně jí hřály na kůži. Opřela se a zadívala se na blankytně modrou oblohu.
V tu chvíli si vzpomněla na jednoho jediného člověka, který měl stejně blankytně modré oči a trochu se usmála.

„Ale proč si z toho tak smutná?“ ozvalo se jí najednou v hlavě.
Co já nejsem smutná, řekla Sakura.
„Ale seš, poznám to tak nelži,“ ozvalo se znovu.
No dobře jsme smutná, přiznala.
„A já vím proč,“ řekla vnitřní Sakura.
Jo tak mi to teda pověz, řekla trochu naštvaně Sakura, neměla teď zrovna náladu se sní vybavovat.
„Je to kvůli němu. Chceš pokračovat v misi jenom kvůli němu,“ rejpala do ní vnitřní Sakura.
Co? To není pravda, naštvala se Sakura.
„Je a ty to víš, ach jo… Tak už si to konečně přiznej…“
A co?, skočila jí do řeči Sakura.
„To, že ses do něj zamilovala,“ řekl rychle a rázně hlas.
Já… ale… no… asi máš pravdu, pomyslela si.
„Co si to říkala?“ ptala se vnitřní Sakura.
Máš pravdu, řekla znovu.
„Konečně sis to přiznala, to byla ale doba,“ povzdechla si vnitřní Sakura.
Nech mě být, odsekla jí.

Naruto se stále potuloval po městě najednou mu zakručelo v břiše.
„Čas na ramen,“ usmál se začal hledat nějaký stánek nebo restauraci, kde by mohli jeho pochoutku prodávat. Po chvilce hledání narazil na malou restauraci, která měla na obrázku velkou misku ramenu. Na nic nečekal a vešel dovnitř. Sedl si a hned si objednal velký masový ramen se zeleninou. Po chvíli mu přinesli velikou misku z které se kouřilo jak bylo jídlo horké. Při pohledu na tu krásu se Narutovi začali zbíhat sliny. Nemohl ani odtrhnout oči, aby si podal hůlky, ale přeci jen to nakonec dokázal. Jakmile je držel v ruce okamžitě se pustil do jídla. Když dojedl objednal si rovnou ještě jeden. Potom co dojedl, zaplatil a opět procházel ulicemi.
Konečně jsem měl ramen po tak dlouhé době. Byl dobrý, ale né tak moc jako v Ichiraku Ramen, pomyslel si a usmál se.
Už bych se měl asi vrátit, řekl si v duchu a vydal se zpět k domu Kasumi.
Šel pomalu, když v tom se zastavil u nevelkého obchodu pouze s květinami. Hned si všiml vázy, která byla plná stejně rudých růží jakou dal Sakuře ještě před misí. Všiml si, ale také krásně jemně růžových růží, které byly hned vedle. Nemohl se rozhodnout obě byly nádherné. Koukal z jedné na druhou sem a tam a tak stále dokola.

„Tak co vybral sis?“ optala se ho malá holčička. Naruto sebou škubnul, úplně se lekl.
„No ještě ne,“ odpověděl a zase těkal očima mezi dvěma vázami plné květin, pak si ale uvědomil kdo to na něj promluvil a zvedl oči od růží. Sledoval ho pár hnědých očí.
„Ty tady prodáváš?“ zeptal se holčičky.
„Jo proč se ptáš?“ odpověděla mu.
„No já jen, že si ještě malé dítě,“ řekl Naruto.
„Tsss a co má bejt,“ odsekla mu.
„Tak co vybral sis už konečně?“ optala se ho otráveně.
„Já no víš nemůžu se rozhodnout mezi těmi dvěma barvami růží. Poradíš mi?“ řekl a nesměle se usmál.
„Jo jasně proč ne,“ usmála se na něj, „a pro koho to máš?“
„No… víš.. pro kamarádku,“ řekl a trochu zčervenal.
„Jo je mi to jasný,“ řekla s klidem.
„A co ti je jasný?“ ptal se hned.
„Chceš koupit květinu pro holku, kterou máš rád, ale spíš ses do ní už zamiloval,“ řekla a obešla pult a stoupla si vedle Naruta.
„Jak.. jak to poznáš?“ ptal se nevěřícně.
„No hele prodávám už delší dobu a dá se to snadno poznat podle reakce lidí a podle toho na kterou květinu se dívají,“ odpověděla mu.
„Tak to je vážně zajímavý,“ řekl Naruto, „tak kterou by si mi doporučila?“
„Chceš aby to byla růže, že jo“ zeptala se i když věděla odpověď.
„Jo,“ odpověděl pohotově.
„No,“ zamyslela se, „rudě červená vyzařuje vášeň a lásku zatímco tahle růžová ukazuje na zamilovanost a jemnost,“ řekla a z obou váz vytáhla jednu krásnou růži.
„Tak co která to vyhrála?“ optala se a držela před ním dvě nádherné květiny.
„No, tak asi… hmmm,“ nemohl se stále rozhodnout a tak mu začala nenápadně podstrkovat růžovou růži.
„Už vim,“ zaradoval se, „vezmu si tu růžovou.“
„Já to věděla,“ usmála se na něho.
„Chceš jí zabalit?“ ptala se.
„Ne nemusíš, děkuju ti moc za pomoc,“ řekl, zaplatil a pomalu vyrazil ulicí dál. Ještě jí zamával a pak se ztratil v davu.

Po chvíli bloudění spletitými ulicemi nakonec trefil k domu Kasumi. Schoval růži za záda a otevřel dveře. U stolu seděla jen Kasumi a Fuzuki.

„Kde je Sakura,“ optal se.
„Je na zahradě,“ odpověděla mu Fuzuki.
„Na zahradě? A kde to je?“ ptal se překvapeně.
„Za domem,“ odpověděla mu tentokrát pobaveně Kasumi.
„Aha,“ řekl a zmizel za dveřmi.

Když vešel do zahrady uviděl jak sedí Sakura na dřevěné lavičce pod stejnojmenným stromem. Vypadala zamyšleně a dost naštvaně. Naruto si stoupl za nejbližší strom a chvíli jí pozoroval, vypadala vážně neklidně.

Hele přestaň už otravovat a nech mě konečně bejt, rozčilovala se Sakura.
„Ne až to řekneš sama,“ řekl hlas.
Už jsem ti řekla, že máš pravdu…
„Já vím, ale chci aby si ty sama řekla, že ho miluješ,“ skočila jí do řeči.
A proč bych to dělala, odsekla jí Sakura.
„Uleví se ti,“ řekla vnitřní Sakura.
To není pravda, nevěřila jí.
Na to jí vnitřní Sakura nic neřekla až za chvilku se jí v hlavě ozvalo: „Srabe“
Co?!
„Seš srab,“ řekla.
To teda nejsem, bránila se Sakura.
„Tak to dokaž a řekni to,“ vyzívala jí vnitřní Sakura.
Nechci, řekla Sakura a zadívala se do dálky.
„Srabe“
„Srabe“
„Srabe“

„Miluju ho!“ zakřičela na celou zahradu. Vzápětí se, ale chytila za pusu a pak se pousmála.

„Vidíš ulevilo se ti,“ řekla vítězoslavně vnitřní Sakura.
No jo zase si měla pravdu, přiznala ať nechtíc Sakura.
„Já vim,“ smál se jí hlas a pak utichl.

Naruto stál za stromem a jen zíral. Nevěděl co si má myslet.
Koho miluje? ptal se sám sebe. V tu chvíli tak znejistěl, že se ze zahrady raději rychle vypařil a odešel pryč do města.