Ta, co jen objeví a zmizí 04-Příliš slabý, příliš soucitný

Neodvážila jsme se vylézt ven, měla jsem teď z něj strach. Možná se ke mně tu dobu jen choval hezky, abych pak neměla strach. Tohle se mu fakt povedlo. Když už jsem na vaně seděla další půl hodiny, ozvali se kroky. Pootočila jsem hlavu a čekala jsem, kdo se nakonec objeví. Byl to zas on, ale stále na sobě měl jen ten ručník. A já jsem se znovu začala červenat.
„Promiň, ale já se potřebuji obléct,‘‘ řekl a zval si svoje oblečení ze skříňky. Ani jsem se nepohnula, neodvážila jsem se na něj ani podívat. Jímal mě vztek, ale v ten okamžik jsem si na něco vzpomněla. Vyběhla jsem z koupelny a utíkala jsme k sobě. Cestu jsem si pamatovala ještě ze včerejška.
Když jsem otevřela dveře od svého pokoje, seděl tam.
„Konečně jsi tu,‘‘ odsekl jedovatým hlasem a s posměškem se podíval na mě. Sklopila jsem hlavu ze, aby se na něj nemohla dívat. Postavil se a pomalu přistoupil ke mně. Lekla jsme se a odcouvala jsem až ke zdi.
„Copak, máš strach,‘‘ usmál se a pohladil mě po tváři. Mohla jsem se zbláznit, když se mě dotknul. Vztekle jsem odhodila jeho ruku a šla jsem si v klidu najít svoje oblečení, to co mi dal on jsem tam nechala.
Orochimaru si spokojeně sedl do křesla a pozoroval moje bezmoc.
„Hraješ to dobře,‘‘ usmál se najednou. Já se musela usmát taky. Jsem docela dobrá i jeho se mi málem povedlo obelhat. Nu jsem dobrá herečka.
„A hlavně , když jsi bezmocná, to hraješ obzvlášť dobře,‘‘dokončil a chystal se k odchodu. Měl pravdu, dokonce se mi povedlo obelhat i Sasukeho, Vytřesu mu na cvičišti zrak, ale to je účel toho všechno. Musí se naučit, že není ten nejlepší.
„Pusť se do tréninku, já musím na několik dní zmizet,‘‘ usmál se a zmizel. Usmála jsem se skočil jsem na záda do postele. Vlastně mě to i bavilo, ale jsem zvědavá zda se bavil i on, protože teď mu nastane tvrdá škola.

Ani ne za pět minut jsem seděla a venkovním cvičišti a čekala jsem. Čekala jsem docela dlouho, ale Sasuke ne a ne se objevit. Nu dám mu jen pár minut a tak si ho půjdu vytáhnout z té díry.
Nakonec se pan opozdilec ukázal ani se nezmohl na výmluvu, bylo to tím, že jsem na něj čekala já nebo tím mým ohromným výstřihem, do kterého stejně sklouzl pohledem.
„Hmm..hmm.‘‘ vyrušila jsem ho a tím jsem ho konečně dostala ze svého výstřihu. Pootočil hlavu někam do neznáma. Pochopila jsem proč, jelikož se mu na tváři mírně zrudla.
„Tak můžeme začít,‘‘ usmála jsem se a vytasila jsme svoji katanu. Doufala jsem, že první útok přijde od něj, ale nic. Dál postával opodál, dokonce si ani nevyndal katanu. Chvilkami jsem si myslela, že si dokonce zdřímne ve stínu stromu, ale tak moc mě pobudit nehodlal.
„Tak budeš se prát nebo ne?‘‘ otázal jsem ho, ale stejně jako předtím nereagoval. Tohle mě vypudilo ještě víc, ale já se dokázala ovládat, ale on ne.
„Jak myslíš, ale Itachiho nikdy porazíš, svou ignorancí, to tě zabiju dřív já sama,‘‘ začala jsem se svým původním plánem. Sasuke se začal chytat, pootočil hlavu. Jeho výraz se změnil, už nebyl ten stydlivý hoch. A mám ho tam, kde jsem chtěla, můj plán začíná vycházet.
„Tak co ty srabe, to mě chceš zabít tím svým arogantním pohledem,‘‘ pokračovala jsem dál a tím jsem jeho zuřivost znásobila.
„Ale copak já jsem naštvala zdejšího mazánka,‘‘ ušklíbla jsem se. Tohle zabralo, protože se naprosto vypařil z mého dohledu. Čekala jsem kdy přijde, ale dával jsi načas, takže jsem se protestně posadila kámen a vyčkávala jsem. A pak jsem zaznamenala pohyb, byl za mnou. Ohnala jsem se katanou a škrábla jsem ho do ramene.
„Ouu já jsem netrhla mazánkovi košili,‘‘ ušklíbla jsem se a natrhla jsem mu i druhé rameno. To ho pobudilo ještě víc. Tentokrát začal ten opravdový boj, ale i přes to měl jsem měla dopředu vyhráno. Sasuke byl moc zbrklý a jeho pohyby byla tak předvídatelné. Trochu se mi při jeho ubohých výpadech chtělo spát.
„Budeš mě takhle nudit dál,‘‘ řekla v tu chvíli, co jsem mu podkopla nohy. Tvrdě dopadl na zem a už se nezvedl.
Využila jsem té chvilky, kdy se jeho mozek vyrovnával z porážkou a posadila jsem se obkročmo na něj.
Svou katanu jsem přiložila k pod jeho krk, aby se nemohl ani pohnout. Tvářil se jako malý fracek, kterému někdo nechtěl koupit lízátko. Pousmála jsem se a naklonila jsem se blíž k němu. Jeho výraz se změnil, už to nebyl malý fracek, teď zrudnul jako nikdy předtím. No, jo to já jsem dovedla, všechny jsem dovedla do rozpacích.
Jeho pohled se ale změnil. Stejně jako předtím mě popadl za stehna a zněmil trochu naši polohu. Teď jsem ležela pod ním se svou vlastní katanou pod krkem.
„A kdo se směje naposledy,‘‘ vítězně se usmál, ale já se smála sním.
„No tak zabij mě, jsi vítěz,‘‘ pobudil jsem ho k činu, který nebyl schopný vykonat, ale musel se naučit potlačit svůj soucit. Protože Itachi by mohl vytáhnout nějaké své vzpomínky a náš velký Sasuke by se rázem roztál.
„Tak dělej, no tak.‘‘ Chytla jsem jeho ruku a posunula jsem ji blíž k mému krku. Neudělal to, byl příliš slabý, příliš soucitný.
„Jsi srab,‘ křikla jsem na něj a lehce jsem ho ze sebe setřásla. Byl ještě víc zmatenější než před chvíli.
„Tohle je celý princip, toho cvičení. Musíš se naučit být nesoucitným, jinak Itachiho neporazíš,‘‘ řekl jsem a zasunula jsem svou katanu do pouzdra.
„Proč sis se mnou tak hrála, to jsi taky taková jako všichni tu?‘‘ Touhle otázkou mě na odchodu zastavil.
„Ne, takhle mě vychovali,‘‘ krátce jsem mu odpověděla a raději jsme i hned zmizel. Začal být trochu víc zvědavější.