The Writer 11

,,Yamato... proč jsi tomu nezabránil?" Zaúpěl Kakashi a rukou si pro zklidnění přejel po zpoceném čele.
,,Nešlo to senpai, tenhle kluk tam byl dřív jak já a ukázal se jí v mé podobě. To ona sama zjistila, který z nás je ten pravý. Bez ní bych tohohle nechytil." Vysvětloval Yamato. ,,A navíc... vrátila se tam pravděpodobně kvůli včerejšku, takže si nemyslí, že to byl jen sen. Byla přesvědčená o realitě. Avšak je z toho všeho trošku zmatená. Myslím, že jí dlužíme vysvětlení."
Kakashi si povzdechl a podíval se do očí svého kolegy. ,,Tys jí to už slíbil, že?" Zeptal se a zastrčil si ruce do kapes.
,,Ano, senpai." Kývl Yamato.
,,No tak dobře, vy tři mi ji přivedete." Zamručel a ukázal prstem na svůj tým.
,,Hai sensei." Přikývli všichni oslovení a než by člověk stačil mrknout, byli pryč.
,,Senpai...."
,,Vím, že bys tam šel radši sám Yamato, přece jenom tě zná už trošku déle než nás, ale potřebuji tě tady, abys mi pomohl s tímhle." Kakashi ukázal dolů na krvácející uzlíček Orochimarovy další pomocné ruky a aktivoval svůj Sharinghan.

,,Tahle mise se mi nelíbí." Přimhouřila oči Sakura, když se skoky ze stromu na strom dostali až k osamocenému domu na kraji lesa.
,,Proč ne, Sakura-chan?" Nechápal Naruto. ,,Náhodou tu mají výborné jídlo a ..."
,,Sklapni už! Ty bys taky pořád jenom jedl! Ještě chvíli se takhle cpi a bude z tebe druhej Chouji!" Sykla na něj jeho týmová kolegyně a seskočila ze statného dubu na zem. ,,Sai, psa." Zašeptala směrem k černovlasému mladíkovi pořád sedícímu na stromě.
,,Psa?" Nadzvedl jedno obočí.
,,Jo psa! Nebo snad nevíš, co to je?" Svraštila obočí a probodla Saie pohledem. Sai se jen falešně usmál a než se Sakura nadála, pes doslova jako namalovaný jí za pomocí Choujuu Giga vesele běhal pod nohama.
,,A teď ho pošli ,ať jde obhlídnout terén. Potřebujeme vědět, jak to v domě vypadá, jestli jsou ještě vzhůru, nebo spí, kde je jaká místnost a v jaké se kdo pohybuje. Chápeš?"
,,Jistě." Sai se na svoji kolegyni znovu falešně usmál, čímž jí málem vytočil k nepříčetnosti. Naštěstí se Sakura poslední dobou uměla celkem dobře ovládat, takže neshodila Saie ze stromu a neudělala z něj sekanou.
Malý bílý pejsek se vrátil zhruba za dvacet minut vyřídit svému páníčkovi, co kde jak je. Sai se rty přitisknutými k sobě jen přikývl a nechal psa zmizet.
,,Tak co říkal?" Zajímala se hned Sakura.
,,Celkem velký dům, dvoupodlažní. Nahoře spí kupodivu rodiče a dole děti. Náš objekt má pokoj spojený s terasou, hned vedle spí její roční sestra. Oba tyhle pokoje mají dveře napojené na obývák, ze kterého se dalšími dveřmi dostaneme do kuchyně, jednou delší chodbou do koupelny a druhou krátkou chodbou pryč z domu."
,,Fajn, a co rodiče? Už spí, nebo ještě ponocují?" Zeptala se a zúžila oči do malých štěrbinek, jako by se snažila zaměřit se jen na jedno místo z celého domu.
,,Je dvanáct hodin, co jsi čekala?" Uhodil na ní nepříjemně Sai. Jak Sakura, tak i Naruto se na něj otočila a s podezíravým pohledem si ho prohlíželi.
,,Jsi v pohodě?" Zajímal se blonďáček. Sai hned nahodil další ze série svých úsměvů a přikývl.
,,Jen se mi tahle mise taky nějak nelíbí. Koukají z toho problémy. Už jen proto, že má tahle mise souvislost s normálními lidmi."
,,Souhlasím." Přikývla Sakura a dala svým dvěma kolegům najevo, aby taktéž seskočili ze stromu.
,,Půjdu se teď za tou holkou podívat. Mám přece jen větší šance se s ní spřátelit než vy." Uculila se a pomalým krokem se přikrčená k zemi rozešla k terase. Přeskočila nízké dřevěné hrazení a otevřela už mírně pootevřené prosklené dveře do Nikitina pokoje. Vstoupila a opatrně se rozešla po pokoji. Když si však chtěla prolistovat nějaké příběhy, které ona dívka napsala, otevřely se dveře.

Celý tenhle den stál kromě rána za starou belu. Maminka ani tatínek se mnou nepromluvili ani slovo. Jen mi mamka přinesla do pokoje oběd a večeři. Dokonce mě ani nenechali být chvíli se Zorkou. To byla asi jediná věc, kterou jsem jim měla za zlé. Moji malou sestřičku mi neměl nikdo právo brát.
Kolem jedenácté večer, když už jsem slyšela odejít rodiče nahoru do ložnice, jsem si vzala pyžamo a rozhodla se dát si pořádnou teplou sprchu. To bylo to pravé co jsem po tomhle dni potřebovala.
Vešla jsem do koupelny, sundala si věci a vlezla pod horkou tekoucí vodu. Pořádně se mi to zakouslo do kůže a vlasů, pára stoupala z mého těla, až zamlžila celé zrcadlo, ale to bylo teď to poslední, čím jsem se hodlala zabývat. Umyla jsem si tělo a vlasy a oblékla se do světle modrého pyžama. Ručníkem jsem si vysušila po ramena dlouhé vlasy a nechala je rozcuchané, lépe mi tak lezla do hlavy inspirace. Sice šílené, ale takový byl celý můj život.
Vyšla jsem z koupelny, zavřela za sebou dveře a po špičkách přešla obývací pokoj až do svého království. Otevřela jsem dveře a pusa mi spadla až někam ke kolenům. Zůstala jsem strnule stát a vyvalenýma očima hleděla na tu postavu, která se rýsovala přede mnou.
Pustila jsem ručník, který jsem držela v ruce, a párkrát zamrkala. Potom jsem se otočila, zavřela za sebou dveře a vrátila se zpět do obýváku. Tam jsem si oči ještě jednou pořádně protřela a vrátila se do pokoje. Jenže ta dívka tam byla pořád. Dívala se na mě stejně šokovaně, jako já na ní, a málem upustila moje povídkové sešity, které držela v ruce.
,,A-ahoj..?" Snažila jsem se i přes strnulost usmát a udělat k ní pár kroků. Ona se ale tvářila ještě víc nejistě než já, takže z její strany jsem nějaká extra velký krok čekat nemohla. ,,Já jsem Ni..."
,,Jsi Nikita, já tě znám. Nemusíš se mi představovat." Vybafla najednou a podala mi sešity, které držela v ruce. ,,Posílá nás Kakashi sensei. Máme tě k němu přivést. Potřebuje s tebou mluvit." Kývla na mě a takovým tvrdým pohledem si mě prohlížela. Věděla jsem, že Sakura je slečna drsňák, ale že se ke mě bude chovat až tak odtažitě jsem nečekala.
,,A co Yamato-sensei? Dorazil v pořádku?" Ten malý hlásek v mé hlavě mi prostě nedal pokoj a přinutil mě se na to zeptat. Sakura nejdřív zvedla obočí, ale potom se jí povedlo se celkem široce usmát.
,,Jistě, ten je v pořádku. Přivedl s sebou i toho zajatce."
,,Živého?" Chtěla jsem se ujistit, že mu cestou nic neudělal, i když jsem k tomu klukovi/muži cítila celkem velký odpor.
,,Jo... jasně... jinak by to ani nemělo cenu." Trošku se ušklíbla a já se potichu zasmála. Neměla jsem v plánu vzbudit rodiče.
,,Nedáš... si něco k pití?" Zeptala jsem se a zkusila se s ní tak dát trošku do ,,hlubší" konverzace. Nechtěla jsem, aby mě brala jen jako nějakou hloupou holku z města, která neumí používat chakru. Vypadalo to, jako kdyby chtěla odpovědět ne, ale potom si to rozmyslela a přikývla.
Znovu jsem se usmála a co nejrychleji jsem jí donesla minerálku. Žíznivě vypila celou sklenici a potom jenom tak postávala a neměla se k ničemu dalšímu.
,,Tak.. co teď?" Poškrabala jsem se na hlavě a odhodila si vlasy z čela pryč. ,,Jestli mě chceš vzít ke svému sensei, je nejvyšší čas. Mamka bude jistě vstávat brzo, aby se přesvědčila, že jsem v posteli. Mám totiž tak trochu zaracha za ten ranní výlet. Ale to už ti jistě Yamato-sensei řekl." Vysvětila jsem jí a začala si oblékat moji oblíbenou modrou mikinu.
,,Dobře. Však si myslím, že to nebude na dlouho. Kakashi-sensei ti jen vysvětli podstatu naší mise a důvod, proč jsme tady. Ale radši by sis s sebou měla vzít ještě něco, venku není zase takové teplo." Radila mi, ale já jí neposlouchala. Jen jsem potichu zavřela dveře, vycpala postel polštáři, jen tak, aby se neřeklo, a vyšla jsem ven na terasu. Sakura šla přede mnou, přeskočila plot a poodešla pár kroků k lesu. Napodobila jsem jí a přemýšlela, ke komu asi vysílala ty zvukové signály, které jsem byla s to pochytit. Brzy jsem to ale pochopila. Rána do blonďaté hlavy, kterou Tsunadina žačka uštědřila jejímu majiteli, byla přesně ušitá jen pro jedinou osobu.
,,Naruto..." Zašeptala jsem vyjukaně a s častým mrkáním se dívala na jeho usměvavý obličej.
,,Jo, to jsem já, -ttebayo!" Široce se usmál a rozešel se ke mně, zřejmě aby mě objal, ale Sakura ho chytla za límec a zabránila mu tak v pohybu.
,,Nech to plavat, Naruto. Nemáme moc času." Zasyčela a já jsem proti jejím slovům ani nijak neprotestovala. Nechtěla jsem taky jednu schytat.

Abychom to zvládli rychle, musela jsem si vyskočit Narutovi na záda a nechat ho, ať se se mnou vleče aspoň celých patnáct minut. Místo, kde měli chatu, nebylo zase tak daleko, - byla to obora, kam jsem často chodívala a trvalo mi to maximálně sedm minut - ale oni museli dávat pozor, aby je ještě případně nějaký noční nevítaný host či jen lesem se potulující člověk nenachytal. Skákali jsme tedy pomalu ze stromu na strom, až se mi z toho za chvíli udělalo špatně. Trochu jsem se bála výšek, a protože jsme skákali tak sedm až deset metrů nad zemí, dělalo mi problémy nevyzvracet se Narutovi za krk.
Konečně jsme se dostali k polorozpadlé, už léta opuštěné chatě, ve které jsem poznala sídlo jednoho zesnulého myslivce. Když mi bylo pět, chodívala jsem tu za ním. Ale potom, co umřel, jsem si tu jeho přítomnost nechtěla připomínat, takže jsem na to místo raději zanevřela.
,,Jsi v pořádku? Vypadáš nějak... zeleně..." Starala se Sakura a sáhla mi na čelo.
,,Nic mi není, jen nemám moc ráda výšky." Přiznala jsem se a sklopila hlavu. Bylo mi blbý to říkat, protože oni všichni se se svým strachem už od mala museli naučit bojovat. Já k tomu ale neměla důvod a oproti nim jsem teď byla padavka.
,,Aha..." Hlesla, ale v jejím hlase jsem vycítila mírné znechucení nad mojí neschopností. V duchu jsem si mírně povzdechla a rozhlédla se kolem. Nikoho jsem nespatřila, jak taky, když bylo kolem jedné v noci.
,,Počkej tady chvilku." Řekla mi Sakura a vešla do malé dřevěné chatky. Opřela jsem se o jeden ze stromů a zavřela oči. Byla jsem unavená, chtělo se mi spát a místo toho, abych ležela ve své posteli, jsem dala přednost rozluštění těch záhad, nad kterými jsem poslední noci bádala. No řekněte... neudělali byste to taky?
Najednou mě někdo popadl za paži a prudce se mnou škubl. Otevřela jsem oči a chtěla jsem zaprotestovat, ale Saiova ruka přes moje ústa mi to znemožnila. Hodila jsem na něj vražedný pohled a snažila jsem se mu vymanit, ale ten kluk byl silnější, než jsem si myslela. Jedním pohybem mě dostal dovnitř chaty a zabouchl za sebou dveře. Octla jsem se skoro v naprosté tmě. Moje oči si už sice přivykli na tmu venku, ale tam přece jen byl aspoň ždibec měsíčního světla. Tady však ne. Náhle jsem však uslyšela něco na způsob lusknutí prstů a rázem se místnůstka osvítila světlem vydaným z velkého plamínku na knotu svíčky.
,,Vítáme tě." Uslyšela jsem za sebou. Prudce jsem s sebou škubla a otočila se k mluvící osobě čelem. Ze stínu vyšel stříbrnovlasý sensei mého oblíbeného týmu. Pokusila jsem se usmát, ale byla jsem na to příliš strnulá, takže se z mého obličeje stal jen tvůrce nepřirozené grimasy. Hold bylo moc překvapení na jeden den.
,,Jsem rád, že tě konečně poznávám, Hateshi no chojutsuka."