Malí gangsteři ze Suny 13

„Dvanáct…….. třináct…“
Zafoukal horký vítr. Oblak písku se vznesl do vzduchu a zahalil tak dvě postavy kráčející pouští.
„Čtrnáct,“ hlesla jedna z nich a při tom vdechla trochu písku. Ihned se rozkašlala. Druhá postava se zastavila.
„Dobrý?“
„Jo,“ přikývla první a stáhla si svou kápi víc přes obličej. Vítr se trochu utišil.
„Patnáct… Kolik si myslíš, že nás ještě čeká dun?“ zeptala se dívka.
„Nevím, tak dvě tři..,“ pokrčil rameny Gaara. „Támhle už jsou vidět stromy.“
„Víš co?“ šťouchla do něj najednou Kohana s lišáckým úsměvem.
„Nápad?“ hádal Gaara.
„Dáme si závod,“ zasvítily Kohaně očička. „Kdo dřív doběhne na konec pouště.“
Gaara se na ni pochybovačně podíval.
„To chceš vážně běžet po tomhle písku? Bude to dost podkluzovat.“
„Sabaku no Gaara,“ řekla Kohana zamyšleně. „Nebo spíš Srabáku no Gaara? Máš strach, že tě porazím, viď?“ rýpla do něj. Rudovlasý chlapec se ušklíbl.
„To sotva.“
„Tak se přesvědčíme,“ přimhouřila oči Kohana. „Kdo vyhraje, může si sníst všechny třešně.“
Tím dostala svého kamaráda přesně tam, kde ho chtěla mít.
„Tak fajn,“ souhlasil Gaara a nahodil soustředěný výraz. Kohana se jen zasmála.
„Čemu se směješ?“
„Ále, jen chci vidět, jak se budeš tvářit, až tě porazím.“
„Nijak, protože neprohraju.“
„Uvidíme… Takže tři…. Dva… jedna..TEĎ!“
Oba dva se ozlomkrk rozběhli dolů. Zůstával po nich jen oblak rozvířeného písku.
Kohaně podjela noha a Gaara tak získal malý náskok. Ale hnědovláska se nevzdávala a se zaťatými pěstmi se rozběhla proti dalšímu přesypu.. Ani jeden z nich nechtěl prohrát. Překonali poslední dunu a ocitli se na cílové rovince. Teď spolu běželi bok po boku. Necelých deset metrů před nimi končila poušť. Pár nízkých stromků se kymácelo v mírném vánku jako obecenstvo fandící vítězi. Dvě malé střely prosvištěly okolo nich a hned vzápětí se svalily do řídké trávy. Na chvíli se rozhostilo ticho. Ozývalo se jen funění.
Jedna ruka zašmátrala v batohu a vylovila pití.
„Je to teplý jak chcanky,“ prskla Kohana a trochu upila. Pak láhev podala Gaarovi.
„Závodit ve čtyřiceti stupních s báglama na zádech,“ brblala dál Kohana, zatímco její kamarád pil. „To můžou jen naprostí cvoci jako my.“
„A kdo vlastně vyhrál?“ zajímal se Gaara. Kohana nasadila škleb.
„A nejhorší na tom je, že jsme doběhli stejně.“
„Proč nejhorší?“
„No.. protože ani jeden nevyhrál,“ pokrčila rameny dívka a zbytek vody si vylila na hlavu.
Ze stromu se vzneslo několik vran a s krákáním Ahou ahou odletěly do dáli.
„Fakt směšné,“ nakrčila nos Kohana, když Gaara dostal záchvat smíchu. Hodila po něm prázdnou flašku, ale písek ji zachytil těsně u Gaarovy hlavy.
„No ty z toho máš p***l, ale teď pojď raději hledat cestu do Skryté Deštné,“ zamrmlala hnědovláska.
Když se její kamarád konečně uklidnil, mohli pokračovat v cestě. Nízký trnitý podrost, který rostl všude kolem, jim trhal konečky plášťů.
Po několika minutách narazili na něco, co vypadalo jako vyšlapaná stezka. Beze slov na ní vešli. Kohana si rukou prohrábla vlasy.
„Co myslíš, že to bude za misi?“ zeptala se zamyšleně.
„Možná..ten Iashi chce někoho odklidit…“
„Nebo zachránit..“
„Nebo potřebuje elitní doprovod… na nějaké důležité místo..“
„Doufám, že tím nemyslíš záchod,“ ušklíbla se dívka na Gaaru.
„Ty máš nápady,“ protočil oči. Kohana pokrčila rameny.
„Ve Skryté Deštné asi pořád prší, co? No to potěš, budeme si muset koupit deštníky…“
„A ty máš prachy?“
„Nóóó…. Něco málo.., nebo je můžeme čajznout.“
Gaara vrhl na svou kamarádku pohled *to-myslíš-vážně?*
„Víš co? Stačí, když na ně vyceníš zuby a oni zdrhnou. Pro lepší efekt tě můžu ještě popatlat třešněmi..,“ navrhla nevinným hláskem Kohana.
„Zapomeň,“ zavrhl to Gaara okamžitě.
„Tak na ně jenom bafneš…“
Vražedný pohled stačil, aby Kohana zmlkla.
Následujících dvacet minut proběhlo beze slov. Kohana se v duchu bavila představou, ve které měla na provázku pár třešní a Gaara po nich skákal jako hladový pes. S každým škubnutím. Na tváři se jí při tom objevil potutelný výraz.
Škubla sebou, když jí Gaara zatahal za rukáv.
„Fuj, jsem se lekla..“
Najednou si všimla vysokého stožáru a….. střechy domu?
„Vesnice…. VESNICE! Juchů! Zvládli jsme to!“ zahalekala Kohana na celé kolo.
„Pšššt!“ snažil se jí uklidnit chlapec a pro jistotu ji zatáhl za nejbližší strom.
„Co to děláš?“ nechápala Kohana.
„Jo, aháá!“ uvědomila si. Mám se proměnit, že?“
Gaara přikývl.
„Nejlepší by bylo, kdyby ses proměnila jako na mého senseie. To by nebudilo podezření.“
„Tak jo.“
Kohana nahodila soustředěný výraz.
„Henge!“
Dívku zahalila clona kouře.
Pak se objevila. Gaara zamrkal. První, co spatřil, byly dlouhé štíhlé nohy. Když očima vyjel o něco výš, uviděl boky a štíhlé břicho ve fialkovém kunoichi obleku, nakonec tvář rudovlasé ženy shlížející na něho přes svá plně vyvinutá ňadra.
Chlapec na ni koukal s otevřenou pusou. Po nekonečně dlouhé chvíli ze sebe dostal pouze…
„Eh…?“
„Něco se ti nezdá?“ zvedla obočí prsatá ženská. Gaarovi se nedostávalo slov. Kohana ho oslnila zářivým úsměvem.
„Tak pojďme, než se setmí,“ zašvitořila a drapla ho za ruku. S chůzí dámy zamířila k bráně. Nezapomněla při tom pohodit rudýma loknama a mrknout na stráže. Ti je nechali beze slova projít.
Hned po příchodu je do nosu udeřila lákavá vůně všech možných specialit.
„Áááách…“ povzdechla si Kohana při pohledu na ceny. „Mít tak víc peněz..“
„Jo, ale teď je důležitější dostat se k té Skryté Deštné.“
„Máš pravdu…..ale..,“ zmateně se rozhlédla kolem.
„Kudy?“ dořekl Gaara a oba pokrčili rameny.
„Zeptáme se někoho?“ napadlo Kohanu. Ať se dívala, kam se dívala, nikdo nevypadal jako shinobi.
„Myslela jsem, že tohle bude ninjovská vesnice.“
„To by byla skrytá..“
„Hmm..“
Prošli několika ulicemi. Lidé jim nevěnovali moc pozornosti, nejspíš byli na přítomnost ninjů zvyklí. Většinu krámků zdobily obrovské reklamní letáky, lákající na všemožné zboží. Nic zajímavého.
Najednou si ho všimla. Dlouhé bílé vlasy, podivné oblečení, legrační obuv…. A ksicht přitisklý na skle zdejšího striptýzového baru……
„Myslíš, že to je....“
„Ano, shinobi,“ přikývl Gaara na souhlas.