Nic nebude jako dřív…

K lepšímu čtení si pusťte tohle: Yuki Kajiura - Vanity

Žena s dvěma culíky se procházela večerní Konohou. Nikdo zde již nebyl, ulice zely prázdnotou. Společnost jí dělal jen úplněk a hvězdy na obloze. Ráda se za těchto nocí procházela. Klapot střevíců o chodník se rozléhal tichem a její hnědé oči se zabodávaly do tmy. Nikdy se nezastavila, dokud jí to nohy samy neporučily. Kráčela beze smyslu, bez cíle.
Před očima si přehrávala své dosavadní zážitky. Neumírala ani nic takového, jen si chtěla připomenout všechny veselé chvíle nebo naopak smutné okamžiky. Vybavovala si věci, které by nikdy nechtěla zapomenout. Aby se jí navždy ukotvily v srdci. Sem tam se pousmála, chvilku poté smutně sklopila zrak k zemi a oči se jí zaleskly.
Bez rozmyslu se zastavila. Na zaprášenou zem dopadla nejdříve jedna osamělá slza, poté se spustily další. Až teď si uvědomila, kolik toho ztratila. Ale zase na druhou stranu… Uvědomovala si, co zase na oplátku získala. Získala zkušenosti, poté získala i hodnost Kage, kterou nechtěla, ale byla za ni vděčná. Právě to, že se musel jmenovat nový Hokage a Jiraiya odmítl, ji zavedlo zpátky do domova.
Nikdy se sem nechtěla vrátit. Ty rány, které tu utržila, byly až příliš hluboké a bolestivé. Všechno kolem jí připomínalo ty dva... Šumící stromy, kvílení větříku, i ten drobný cvrček kdesi v trávě. Opět byli úplně všude. V květech sakury cítila jejich vůni, v zářivých hvězdách na obloze viděla jejich oči, jak na ni vlídně pohlížely. Slabý vánek, který prosvištěl kolem ní a otřel se o její tělo, připomínal jejich dotyky. Zase tu byli s ní... A najednou ji zevnitř bodlo.
Ty staré rány se otevíraly. Ale ona nechtěla, aby zase krvácely. Přece jen, byla tu už nějaký ten čas a poznala mladší generaci ninjů s velkou vůlí ohně. Přestala plakat a setřela si slzy z tváře. Bylo načase staré rány definitivně zahojit. Zase se dala do chůze, teď už však mířila určitým směrem…
Chtěla tu bolest zapečetit. Už tu nemá co dělat, není pro ni místo. Teď musí být silná, je přece hlavou vesnice, nemůže se nechat srazit na kolena vzpomínkami. Kráčela rychle, snad jako by ji někdo honil. Pak se však neudržela a rozběhla se naplno. Podpatky hlasitě a pravidelně klapaly po kamenném chodníku, zrychlený dech se jí dral z pootevřených, rozesmátých úst. Velké oči se znovu zaleskly, tentokrát ovšem ne ze smutku.
Její hnědé oči zářily radostí. Ta radost všechnu tu bolest zatlačovala. Díky radosti se drala ven z pošramocené duše. Ta radost byla cítit i kolem ní. Jako kdyby se s ní radovaly hvězdy, měsíc a příroda kolem ní.
Jako by vánek hvízdal píseň štěstí, jako by se šumící listy stromů pustily do rozpustilého tance a hvězdy vesele blikaly na černém podkladu. Všechno v tu ránu ožilo... Blondýnka se hlasitě rozesmála, rozpřáhla ruce do stran a uháněla vpřed. Cítila se najednou jako malé dítě. Malé, šťastné dítě. S každým dalším krokem se blížila k onomu místu.
Stanula v aleji, kde kvetly jenom sakury. Tady byl vzduch prosycen tou krásnou, omamnou vůní. Jejich růžové kvítky zdobily zelenou trávu. Šumění stromů jí zvěstovalo, že přicházejí nové časy. Lepší časy. Zastavila. Její veselá nálada se ještě zvětšila, když opodál spatřila malé jezírko s klidnou, čistou vodou. Kdysi tu nebývalo a zvědavost ji k vodě táhla.
Přistoupila až k jeho okraji a rozhlédla se. Kde nic, tu nic. Řekla si, že se aspoň osvěží, voda vypadala víc než čistě. Když zničehonic se hladila rozvlnila, objevilo se na ní pár bublin, načež se z vody vynořila bílá hlava. Tsunade zbrunátněla. Zase on! Určitě tu chtěl někoho špehovat, úchylák! Jakmile však spatřila jeho rudý obličej, rozesmála se. Klesla do podřepu, lokty si opřela o kolena a usmála se na něj.
On jí úsměv opětoval, nechtěl rušit to ticho. Ve vzduchu se vznášela veselá atmosféra. Aniž by se své kamarádky ptal, rychle zmizel, jako se objevil. Tsunade se nepřítomně usmála a byla mu za to vděčná. Vděčná za všechno, co jí kdy řekl, vděčná za to, že tu je. Kdyby nebylo jeho, nebyla by tu ani ona. Pomalu se otočila a vydala se na cestu zpátky. V očích jí tančily veselé jiskřičky. Její chůze vyjadřovala radost, radost ze života. Opět se nocí rozléhal klapot jejích střevíců. Jenže teď byl ráznější, energičtější. Vše kolem vědělo, že Tsunade - hime už nebude taková, jako před několika hodinami…