The Writer 13

Klíč zarachotil v zapalování a nastartoval tak naši bílou Hyundai Sonatu. Otevřela jsem okno a zamávala babičce.
,,Měj se krásně, babi! Určitě tě zase někdy přijedeme navštívit!" křičela jsem na ni a nahodila falešný úsměv.
,,To doufám, Niki," naoko vážně mi pohrozila a potom zalezla do svého příbytku.
Ulevila jsem si a sundala ze sebe masku šťastného člověka. Dnešní den stál za dvě věci. Krom toho, že jsem se musela přetvářet a hrát před babičkou poslušnou holčičku, jsem se stala terčem jejich bláznivých keců o tom, jak se má správně žít.
Pořádně jsem se zabořila do sedadla a nechala si větrem cuchat vlasy. Mamka s taťkou o něčem diskutovali, ale já jsem neměla chuť je poslouchat. Stejně se to točilo jen kolem babičky.
,,Až přijdu domů, tak se na tobě pořádně vyřádím, babi," v duchu jsem se ušklíbla a promnula si ruce. V tuhle chvíli jsem si neuměla představit nic lepšího, než ze své někdy mrzoutské babičky udělám starší dámu, která si bude plno užívat života a NEBUDE si na nic stěžovat. To byla totiž její oblíbená činnost. Člověk mohl dělat cokoli, ale ona si vždycky vymyslela ještě něco, co nemá a ostatní to mají. Z jejího chování jsem nejednou už málem zešílela. Z přemýšlení mě ale vytrhl tatínkův hlas.
,,Niki, dneska bych potřeboval pracovat...," začal volně, takže mi nedošlo, kam tím míří. ,,No a maminka má taky nějakou práci," pokračoval. To už se mě začal zmocňovat pocit, že něco, co jsem plánovala, nevyjde. ,,A tak jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi nepůjčila notebook."
,,No to snad ne!" zaklela jsem v duchu a málem se i chytala za vlasy. Zrovna v den, kdy jsem se chystala poprvé vyzkoušet svoji novou schopnost. Chtěla jsem užuž říct zápornou odpověď, ale pohled na ztrápeného tatínka mi zamkl ústa. Jeho práce byla hrozně náročná. Seděl v kanceláři od sedmi od rána klidně až do desíti večer a doma ještě dodělával různé nabídky. Hlasitě jsem si povzdechla a přikývla.
,,Jistě tati," odpověděla jsem a obrátila obličej k oknu, aby neviděl můj ztrápený výraz.
,,Díky, holčičko," usmál se a znovu se pustil do hlasité debaty s mamkou.

Když jsme dojeli domů, pomalu jsem se, následovaná svým otcem, vypravila do svého království. Otevřela jsem dveře a přešla ke stolu na druhé straně místnosti. Vzala jsem do ruky své P3X 927, jak se můj notebook jmenoval, a podala ho taťkovi.
,,Tak tady ho máš," opatrně jsem ho vložila do jeho rukou a sledovala, jak pomalu opouští místnost.
,,Díky," stačil ještě říct, než definitivně zmizel z mého pokoje.
S hlavou v dlaních jsem se sesunula na postel a hluboce si povzdychla.
,,Tak to vypadá, že se proti mně osud spikl a nechce, abych ho nějakým způsobem měnila," zašklebila jsem se a vytáhla zpod polštáře pyžamo. Uznala jsem, že když jdu zítra do školy, měla bych jít spát brzo. A vysprchování se byla první věc, kterou jsem pro to mohla udělat.
Prošla jsem obývákem a zapadla do koupelny, kde jsem si na sebe pustila skoro až vařící vodu. Byl to nesmírně příjemný pocit. Opláchla ze mě všechny starosti, kterými jsem se tížila, a nastolila příjemný pocit lhostejnosti.
Po tom, co jsem si užila sprchu, jsem provedla večerní hygienu a vrátila se zpět do pokoje. Sedla jsem si na židli na balkóně a v ruce držela mobilní telefon.
,,Když jí zavolám a ona mi nebude věřit, do konce života si ze mě bude utahovat a myslet si o mě, že jsem jen vejtaha. Už nikdy si nezískám její plnou důvěru. Ale když mi věřit bude, ještě víc to upevní naše kamarádství....," přemítala jsem v hlavě a snažila se přijít na to, jestli mám nebo nemám Shině zavolat. Nakonec jsem přece jen zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu. Chvíli to vyzvánělo, ale potom se ozval její naštvaný hlas.
,,Haló!" uhodila do telefonu nabroušeně. Skoro jsem se až lekla.
,,Ahoj Shiní, tady je Niki," představila jsem se a snažila se zaregistrovat nějakou změnu v jejím hlasu. Vyšlo to. Už nebyla jako rozzuřený pes, spíš jako krotké kotě.
,,Jé, ahoj!" vybafla na mě a já při tom slyšela, jak hlasitě práskla dveřmi.
,,Jsi v pohodě?" zeptala jsem se jen tak... z rutiny. Živě jsem si dovedla představit, jak právě teď koulí očima.
,,Ne... právě, že vůbec ne. Přijela babička...," odpověděla mi až znechuceným hlasem.
,,Aha...," zasmála jsem se a přinutila jí ke stejné reakci.
,,To náhodou vůbec není k smíchu," snažila se mě zadržet, ale propadla tomu ještě víc, než já.
,,Jak myslíš...," ukončila jsem svůj záchvat a znovu se snažila chovat normálně.
,,Tak proč vlastně voláš?" Ptala se zvídavě.
Chvíli jsem jí nechala napnutou, ale potom jsem to nevydržela ani já.
,,Víš, jak jsem ti v parku ukazovala ten dopis?" Zkoušela jsem její paměť.
,,Jo," přitakala a já slyšela, jak si nedočkavostí zkousla spodní ret.
,,No... jak jsem šla zpátky domů, něco se mi přihodilo. Najednou se na mě vyřítili....."
,,Píp píp píp píp píp...," ozvalo se najednou.
,,Sakra!" zaklela jsem a pevně sevřela svůj mobil. ,,To mi ten kredit musel dojít zrovna teď?" vztekala jsem se, div jsem s ubohým přístrojem neflákla do trávy před terasou.

,,Crrr," začal zvonit budík, který jsem jedním nekompromisním máchnutím ruky odhodila na zem. Otočila jsem se na druhý bok a chtěla spát dál, ale potom mi došlo, že mám vlastně basketbal. Znechuceně jsem odhodila peřinu a pořádně se protáhla. Venku byla ještě tma, ostatně jako teď v zimě pořád, takže jsem si musela pořádně protřít oči, abych rozeznala vše, kolem sebe.
Svlékla jsem si pyžamo a oblékla se do maskáčových kalhot a pohodlného khaki trička s krátkým rukávem. Do tašky jsem naházela učení, shrábla nepoužitelný, kreditem vyčerpaný, mobil s peněženkou a mpčtverkou a skoro až vyrazila dveře od svého pokoje.
Batoh jsem nechala v obýváku, zatímco jsem si v koupelně čistila zuby, česala se a celkově se snažila zkultivovat se. V kuchyni jsem potom ukořistila rohlík s jogurtem, který jsem bleskově snědla, a vydala se tichým krokem k rodičům do pokoje. Otevřela jsem dveře a viděla je oba ještě v poklidu spát.
,,Kdo by taky nespal, je tři čtvrtě na šest," ušklíbla jsem se a z poličky, kterou měli naši nad postelí, vzala lepící papírek a tužku. Rychlým škrabopisem jsem tam napsala vzkaz, že jsem odešla na trénink, a přilepila ho na dveře.
O pár minut později už jsem seděla v trolejbusu a do uší mi hučela písnička Going under od Evanescence. Vždycky mi přinesla nějaké to zvláštní uspokojení. Mí spolužáci si mysleli, že je hodně depresivní. Možná. Ale to nemění nic na věci, že si u ní pořádně vyliji zlost. A že jsem pořádnou zlost měla. S domácím vězením jsem si nemohla nikde nerušeně se Shinou popovídat a jedinou možností tak byla škola, kde mi za zadkem pořád stála pomstychtivá Ilona. Další věcí byl můj milovaný notebook. Včera úplně spadl. Nevím, co na něm táta prováděl, ale P3X 927 se najednou vypnul a už nešel najet. Taťka měl nervy v kíblu ze ztracené práce a já z toho, že nebudu moct měsíc nic psát.
,,Kdyby tak ty počítače opravovali rychleji...," posteskla jsem si v duchu a opřela hlavu o mokré sklo. Přejela jsem po něm prsty a nechala sraženou vodu, ať se mi nalepí na polštářky.
Venku pršelo. Smutným pohledem jsem sledovala ty kapičky vody snášející se z nebes a dopadající jak na asfaltovou silnici, tak na listy stromů, deštníky i kapoty aut. Vzpomínky se mi najednou vrátily.
Osmá třída, druhé pololetí. Měli jsme napsat líčení. Byl to domácí úkol, ale já ho neudělala. Den předtím mi zemřel můj zakrslý králíček, takže jsem neměla na žádné stupidní slohovky náladu. Bohužel mě jako naschvál učitelka další den vyvolala. Ale já neměla nic připraveného. Užuž jsem se chtěla omluvit a dát jí žákovskou, aby mi napsala nechvalnou pětku, když v tom zabubnovaly na okna první dešťové kapky. Ty následovaly další a další, až se strhl pořádný liják. Nevěděla jsem proč, ale hypnotizovaně jsem se na tu padající vodu dívala. Fascinovala mě. A donutila mě zkusit moji první improvizaci.
Tehdy jsem na to líčení dostala jedničku. Z placu jsem při pohledu na déšť vypověděla učitelce podstatu chmurné nálady s tolika prvky tohohle slohového útvaru, že se až divila, jak to dokážu zvládnout. To byl tak trochu začátek mé spisovatelské rádoby kariéry. Od té doby jsem se účastnila mnoha slohových soutěží, psala povídky jak pro sebe, tak i pro lidi na internetu. Psaní se stalo moji největší vášní. Mohla jsem se při něm dokonale uvolnit, vylít si všechen hněv a vydat do svých dílek všemožné pocity.
Zasněně jsem přivřela oči a chtěla pokračovat v příjemném vzpomínání, ale protivný hlas ozývající se z trolejbusového repráku mi připomněl, že jsme na konečné. Otráveně jsem se zvedla ze sedadla a vyběhla ven, abych stihla přijíždějící jedničku.

,,Jdeš pozdě," zkritizoval mě hned po příchodu Petr.
,,Jdi do háje," zašklebila jsem se na něj a zabouchla za dívčími šatnami dveře. Batoh jsem dala na lavičku a převlékla se do pohodlných kraťasů a černého trička s nápisem ,,Real men don´t drink coctails" a vyběhla po schodech nahoru do tělocvičny. Už tam bylo všech mých sedm spoluhráčů, takže jsem se nezdržovala, došla si pro míč a trénovala střelbu na koš.
,,Zdarec, děcka," uslyšela jsem ani ne za dvě minuty od dveří kabinetu. Celá naše sebranka puberťáků se otočila a hleděla tak do tváře našemu vždy se smějícímu učiteli.
,,Dobrý den," pozdravili jsme a vzali míče do rukou, aby mohl udělat prezenčku.
,,Myslel jsem, že bychom si dneska zase po dlouhé době mohli zahrát, co vy na to?" navrhl a my všichni nadšeně souhlasili.
,,Že váháte!" zaradoval se Krtek a předvedl přímo ukázkový dvojtakt. Jen jsem se nad jeho potřebou předvádět se zašklebila a šla odnést přebytečné míče zpět do skladu.
Rozdělili jsme se na dvě družstva. Čtyři proti čtyřem. Byla jsem v týmu s Barčou, Krtkem a Majkou, zatímco proti nám nastoupili Petr, jeho mladší brácha Michal, Radar a Zagi. Bylo to celkem nefér, protože naši soupeři byli vyšší, ale my se nehodlali jen tak lehce vzdát.
Hra začala.
Barča nahrála z rozkoku Majce, ta chvíli driblovala a předala míč Krtkovi. Chvíli stál na místě a pohupoval s míčem nahoru dolů, ale potom se odhodlal a nahrál mi na volné místo přímo pod košem. Měla jsem ideální příležitost to chytit a zavěsit krásnou dvojku, ale někdo se náhle mihl přímo přede mnou a já jsem ucítila tupý náraz do hlavy, jak jsem týlem narazila na stěnu hřiště.

Tma. Všude byla jenom tma. Pěknou chvíli jsem přemýšlela nad tím, co se vlastně stalo, když v tom jsem konečně pocítila úlevu a mohla otevřít oči. Zaslepilo mě zářivé světlo odrážející se od bílých stěn nějaké místnosti. Zamrkala jsem a pokoušela se rozkoukat. Na ruce jsem měla napojené snad tisíce hadiček. Chtěla jsem se zvednout, ale tupá bolest v zátylku mi o nedovolovala.
,,Nesmíš se hýbat," ozvalo se z leva. Podívala jsem se tím směrem a spatřila svoji nejlepší kamarádku.
,,Ahoj Evi!" zaradovala jsem se.
,,Ahoj," pozdravila mě a mírně se ke mně naklonila. ,,Jak ti je?" zeptala se a upřeně se na mě podívala.
,,Ale ujde to. Jen mám velký okno," zasmála jsem se a pohodlně se uvelebila v polštáři. Chvíli bylo ticho, které znovu prolomila Evča.
,,Tak co jsi mi to chtěla říct? Mělo to co dělat s Narutem?"
Zamrkala jsem a podívala se na ni jako na blázna.
,,Cože?" zasmála jsem se a pokoušela se zvednout ruku, abych zkontrolovala, že nemá horečku.
,,No s Yamatem a pod. Však víš, ne?"
,,Ne.. nevím," zarazila jsem se. ,,Evi... kdo je Yamato?"