...jako vlastní! - 2-Hlídání

„Á Gaaro-sama, potřebujete něco určitého?“ usměvavá mladá prodavačka přicapkala ke Gaarovi. Ten zrovna zaujatě četl obal dětského sunaru. „Jídlo pro velké je kousek dál!“ zazubila se.
„N-no já... víte já...“ poníženě zabodl pohled do podlahy. „Poprvé hlídám neteř. Teda, né poprvé, hlídal jsem ji už mockrát, ale poprvé u mě bude celý den a celou noc a já, no... nechci nic zanedbat. Víte, její rodiče jdou navštvívit známé do Konohy, a malá je ještě moc malá na to, aby taky šla, a tak mi ji tu nechali. Většinou ji hlídám tak dvě hodiny a to ještě u nich doma, kde všechno mám. Sestra potřebovala ještě zařídit nějaké věci, a tak mi ani neřekla, co mám koupit, a já to nějak nevím.“ Gaara se zhluboka nadechl. Nemluvil ani normálně, natož o takovéhle věci. Prodavačka byla Gaarovou řečí tak dojatá, že měla ruku na srdci.
„To je krásné, že se tak staráte! Kolik je té holčičce?“ usmála se na něj zářivě.
„No, teď jí byly dva roky.“ řekl Gaara a nechal se od dívky dotáhnout na druhý konec regálu.
„Říkáte den a noc? To budete potřebovat určitě nejméně jedno balení plenek, dám vám raději ty větší! Jsou univerzální a ještě toho víc zadrží!“ Gaara kývl.
Většinou odkýval vše, aby měl pokoj, ale tohle ho velice zajímalo. Měl svou malou neteřinku moc rád a ona jeho taky. Její první slovo bylo dokonce Gága. Saya byla mimořádně chytrá, zdřejmě po otci, takže ve svých dvou letech velice dobře hrála všemožné logické hry a dokázala se zabavit sama, takže ji mohl Gaara klidně hlídat ve své kanceláři; stačilo, aby jí na zem dal kobereček, dvě panenky a Go a hodiny nevěděl, že tam je. Temari byla taky moc ráda, protože, jak sama říkala, to mateřství jí už lezlo na mozek. Jednou, když zvala Gaaru na večeři a řekla, ať k nim jde dělat "hami, hami", řekla, že to už nejde a znovu začala chodit na mise, zatímco z Gaary se stala profesionální chůva.
„Tak... teď jídlo... nevím, jestli už jí něco pořádného, a tak vám dám raději přesnídávku, asi jahodovou, tu mají rády všechny děti! A samozdřejmě pudr a krém na opruzeniny a žínku a špachtle do uší a...“
Gaara už přestával vnímat a navíc na prodavačku přes hromadu věcí ani neviděl. Když se konečně dostal ven, zjistil, že tam byl přes hodinu, a ještě měl v rukou pět nacpaných tašek. V duchu se zapřísahal, že nikdy nebude mít dítě, protože nakupovat každý týden tohle a ještě mnohem větší, když je tohle na den, by nezvládl.
Došel ke svému bytu na konci Suny a odemkl dveře. Byt se tomu ani nedalo říkat, čítal celkem dvě místnosti plus koupelnu. Jedna místnost sloužila jako ložnice, zatímco druhá jako obýváko-kuchyň. Položil všechny tašky na stůl a začal vykládat věci. Za chvilku už byla jeho vždy poloprázdná lednička přeplněná, stejně jako všechny police v koupelně a některé v ložnici. S úlevou se svezl na křeslo a slastně si vydechl. Klid mu ale moc dlouho nevydržel, protože se ozval ohlušující řev zvonku. Mrkl na hodiny a uvědomil si, že Temari říkala, že přijde kolem druhé a je půl třetí. Zvedl se mu žaludek. To určitě nezvládnu. Prolétlo mu hlavou. Na sucho polkl a vydal se ke dveřím.
„No hurá! Už jsem myslela, že nejsi doma!“ usmála se Temari a táhla do domu obrovskou tašku. Hned za ní šel Shikamaru s dětskou židličkou v jedné a nosítkem v druhé ruce.
„Páni... jste si jistí, že ji sem nechcete přestěhovat?“ podotkl Gaara. Myslel to sice vážně, ale Temari se pousmála.
„No, bráško, dítě je závazný! Jdu pro Sayu!“ kývla a zmizela. Shiki se rozvalil na pohovce, Gaara mu podal sklenici vody s omluvou, že kromě mléka a čaje tu nic jiného nemá a přisedl si k němu.
„No tak běž! No běž za strejdou!“ ozvalo se z chodby a do dveří se vbatolila Sayuri. Hned, jak ji Gaara viděl, zapomněl na všechnu nervozitu a dokonce se i usmál. Saya, jen co ho zahlédla, se rozeběhla. Chvilku se mu snažila vylézt na klín, když ale Gaara viděl její marnou snahu, vzal ji do náruče a maličko jí cvrnkul do nosu. Saya se rozchechtala, až jí byly vidět dva přední zoubky. Jemné černé vlásky ve dvou culíčkách se vesele mihotaly a lechtaly ho do tváře. Ani mu to nevadilo.

„No, Gaaro, na tu velkou polici v koupelně jsem ti dala matraci a udělala jsem provizorní přebalovací pult; pravda, nic mimořádného, ale na jednu noc to stačí. Postýlku máš už v ložnici a prosím tě, hodně teď pláče, bolí ji zoubky. My se vrátíme asi tak... zítra po poledni, ano? Tak co, Sayu? Zvládnete to? Nevadí ti, že jsi tu s Gaarou?“
Odpovědí jí bylo malé zakvíknutí a následovné ožužlání Gaarovy tváře. Celá rodina už věděla, že to je znak lásky, Tem a Shikiho ožužlávala v jednom kuse, ale jediný, koho tak oslintávala z „cizích“, byl Gaara. Ani Kankura, ani Shikiho rodiče, jen Gaaru.
Temari dceru políbila na čelo a pohladila jí po tvářičce. Shikamaru jí vtiskl políbení do vlásků a vydal se za Temari na chodbu. Gaara se i se Sayou zvedl a šel je vyprovodit.
„Dávejte tu na sebe pozor! Díky bráško... mějte se!“ zamávala a oba odešli. Gaara se otočil, zavřel dveře a posadil malou do její stoličky.