Narutova smrt

Naruto stál v kráteru na rozlehlé poušti a čelil Sasukemu pohledu. Ten pomalu vytahoval katanu.
Naruto se rozechvěl vzrušením. Hned na to se Sasuke proti němu vrhl s mečem napřaženým k bodnutí. Naruto bleskově zareagoval: vytáhl kunai a stoupl si do bojového postoje. Když měl Katanu na dosah ruky, nastavil kunai proti meči, aby tak vybočil dráhy, ale stalo se něco, s čím nepočítal. Katana projela nožem a v plné síle se řítila proti Narutově srdci. Když Naruto vlastně pochopil, co se stalo, nechápavě se mu zvedla obočí a vzápětí ucítil prudkou bolest.
Jeho vlastní krev mu potřísnila obličej a jeho líce se stáhly ve smrtelné křeči. Kunai mu vypadl z pevného sevření a s řinkotem dopadl na zem. Světlovlasý ninja se naposledy podíval na svého bývalého přítele. Oblečení mu nasáklo krví a táhlo ho k zemi, ale bránila mu v tom katana stále zabodnutá do jeho téměř bezvládného těla. Pak Sasuke jednoduchým chidori zbavil Naruta smrtícího kusu oceli. Padl na zem a život z jeho těla pomalu, ale jistě unikal.

Hinatiny vzpomínky

Pomalu jsem sledovala, jak rakev s jeho tělem mizí v jámě, kterou pro něj vykopali. Oči se mi zalili slzami, ale udržela jsem se. Konec konců, sesypat se před téměř všemi lidmi z vesnice by asi nebylo dobré. Vyslechli jsme projev hokage-sama a na jeho hrob položili květiny. Pršelo.
Otec se ke mě naklonil a řekl: "I nebe pláče nad ztrátou tohoto ninjy. Byl to mladý a skvělí muž, škoda jen, že odešel tak brzy."
Ta slova mě překvapila. Nikdy bych nečekala od otce takový projev smutku nad někým, kdo nebyl z našeho klanu. Bohužel, teď je to samé překvapení. Nemyslela jsem si, že by Sasuke zabil...zabil svého přítele. Když ho tenkrát v Údolí konce nechal žít, myslela jsem si, že ho nechce zabít a teď...slova už sem nedořekla a tiše sem se rozviklala.
"Byl oddělen od ostatních..." nahlas pronesla Tsunade. "A na závěr si může najít, kdy jej přijali. Zabit...jeho nejlepším přítelem."
Po těchto slovech všichni odešli. Zůstala jsem jen já, Sakura, Tsunade a Shizune. Další ninja rakev zahazoval zeminou a já se dívala, jak mi před očima mizí jediné světlo v mém životě. Byl pro mne vším, láskou i přítelem. Vždy sem k němu vzhlížela, ale nyní-
Větu sem ani nedořekla a Sakura klesla k zemi, podlomila se jí kolena a rozbrečela se. Chtěla jsem jí pomoc, chtěla jsem jí utišit, jenže jsem věděla, že jakmile otevřu pusu a budu se snažit něco říct, neřeknu nic. V krku mám sucho a všechno vidím rozmazaně.
Po několika dlouhých minutách se Sakura trochu vzchopila a vydrápala se na nohy. setřela si slzy, co ji tekly po tváři a se zarmouceným obličejem odešla. Zůstala jsem tu sama.
"Lháři!" říkám se slzami v očích a jsem nešťastná a rozčílená zároveň. Nevím, jestli mám Naruto litovat nebo se na něj zlobit. Zlobit se na něj ale nedokážu.
"Říkal jsi, že se bezpečně vrátíš." s těmito slovy sem přivřela oči, protože mi do nich nečekaně zasvítilo slunce. Jeho paprsky jsou ovšem studené. Chladné, jak ranní mlha. Vzpomínám na to, co jsem s ním prožila, co jsem k němu cítila.
"To bude v pořádku." řekl tenkrát s úsměvem ve tváři. "Určitě se vrátím na moje narozeniny."
"Já slibuji." řekl mi. Padla jsem na koleno a rozbrečela se. Téměř neslyšně si mumlám: "Nebyla to tvoje vina. Nemám právo říkat ti lháři. Je mi to líto."
Toužebně před sebe natahuju ruku v zoufalství a snaze uvěřit, že teď, teď mě za ni popadne jeho ruka a přitáhne si mě k tělu. Ve svém nitru slyším jeho hlas: "Nemusíš se omlouvat." Otočila sem se tak prudce, že mi škublo v krku. myslela jsem si, že opravdu stojí vedle mě, ale nebyl tam. V mé hlavě se točilo tolik vzpomínek.
"A Hinato?"
"Hinata bude v pořádku? Opravdu?"
"Proč jste nadávali Hinatě po té, když se snažil být nejlepší?"
"Dost!" zakřičela jsem v zoufalství. Slzy mi proudem tekly z očí a hrozně mě to bolelo.
"Děkuji, Hinato."
"Prosím...dost!" zakřičela sem znovu.
"Vy! Co jste udělali pro Hinatu?"
"Naruto-kun..." šeptla sem do ticha přerušovaném neustále padajícími kapkami deště. Před očima se mi Narutova tvář míhala Tak rychle, že jsem si ani nevšimla těch detailů a toho, proč sem si ho právě takhle zapamatovala.
Měsíce ubíhaly. Září, Říjen, Listopad a Prosinec...
Pořád jsem viděla, jak jeho tělo mizí v té hliněné díře. Jak vedle mě v poslední smrtelné křeči padá k zemi. Jak bojoval v Údolí konce. K zemi padali bílé sněhové vločky a já klečela u jeho hrobu.
"A co když Sasuke-kun zabije tebe?" Ano, tenkrát jsem měla starosti. K náhrobku jsem položila kytici bílých růží.
"To zní, jako byste mi nevěřili." úplně slyším jeho hlas.
"Já se snažím." řekla sem, ale nikdo to neslyšel.
Vzpomínám, jak tenkrát, když se vrátil do Konohy schovala jsem se před ním za roh plotu.
"Já slibuji!" zase sem ho slyšela.
Jak běžel k Sasukemu, když ho uviděl a pak, jak ležel v kaluži krve, která se vsakovala do horkého písku. Jako bych tam zase byla...
Mraky se rozestoupili a přestalo sněžit. Stála jsem tam a tím rohem a slyšela jsem Kibu, jak si povídá s Shinem.
"Viděl si Hinatu?" pral se starostlivě, ale Shino jen pronesl jedno tiché "Ne."
"Blbost." odporoval Kiba a já si jen povzdechla.
"Není snad nic, co pro ni můžeme udělat?" zeptal se.
Shino se na něj mrzutě zadíval. "Kibo, víš..." řekl, "...ona nechce mluvit, protože zemřel." vykoukla sem za roh, ale neměla jsem to dělat, měla jsem utéct.
"Naruto..." hlesl. Jak sem to jméno slyšela, slzy se mi nahrnuly do očí a já se znovu rozvzlykala. Rozběhla jsem se k jeho hrobu a tam se zastavila. Musela jsem tam usnout, protože mě vzbudila kolem procházející Sakura.
"Hinato!" křičela.
"J-Jsem v pořádku--" řekla jsem.
"Ne, jsi podchlazená." starostlivě mi pověděla Sakura. Smutně jsem se na ni otočila a pak se podívala zpátky.
"Neboj se, já zůstanu s tebou. Naruto-kun..." Sakura se na mě ohromeně zadívala. Pak sklopila hlavu a řekla: "Je těžké ztratit drahé osoby. A to víš, bez ohledu na to, co děláš..." odmlčela se, "...některé se nikdy nevrátí."
Smutně sem pohlédla na jméno napsané na náhrobku. "Já- mám přání."
3la jsem ulicí a došla k místu, kde sem po dvou a půl letech zase spatřila Naruta. Bylo to, jako by tam se mnou byl, cítila jsem se ta. A možná to tak i bylo.
"Hinata," slyšela sem, "je mi to líto. Je mi to líto." viděla jsem, jak mu při těch slovech tečou slzy z očí.
"Já, nedodržel jsem slib. Odpusť mi."
"Naruto..." zasmutněla jsem.
Vzpomínám, jak se hádal o misi zachránit Sasukeho a přivést ho zpět. "Pusťte mě na tuto misi, babi!"
"Ty nejsou dostatečně kvalifikovaní, aby ho přivedly zpátky!" snažila se Shizune zviklat rozhodnutí Tsunade.
"Já přivedu Sasukeho." podíval se na ni Naruto.
Hokage už ale neměla sílu odporovat. Odfrkla si a pronesla tato slova, která ho stála život: "Dělej si, co chceš."
Běžela jsem domů. "Zítra mám narozeniny." řekla jsem si. Další den jsem šla na hřbitov.
Vyndala sem kunai a dala si ho k hrudi. Vzpomínala jsem na poslední okamžiky po jeho boku. A na ta pro mne důležitá slova: A to víte, bez ohledu na to, co děláte... Já- mám přání...na moje narozeniny.
"Ne!" zaslechla jsem jeho hlas. "Ne! Prosím! Nedělej to! Zadrž!" Zabodla jsem do sebe kovovou zbraň Na místo, kam Sasuke bodnul Naruta. Rozbolela mě hlava. upadla jsem na kolena a jednou rukou sem si podpírala hlavu a drouhou jsem pořád držela nůž. "Já nemůžu-žít-bez tebe." vykoktala jsem. Vyndala jsem kunai a znovu se bodla. Tentokrát do srdce.