Hyuuga Naoki - 3.Loučení

Pečlivě si je prohlížela. Přece jen se mohla splést… ale když uviděla loutku na zádech jednoho, vějíř na zádech další osoby a tykev na zádech poslední osoby… poznala, že se stalo to, čeho se nejvíc bála. Minulost se vrátila. Jenže ona nebyla připravená ji čelit.
„Naoki-chan… doufal jsem, že tě tady potkám,“ pousmál se mladík s loutkou obvázanou obvazy na zádech. Na sobě měl dlouhý plášť, proto z něj šel vidět pouze obličej pomalovaný fialovou barvou.
„Nečekala jsem vás tady,“ přiznala Naoki a tázavě se podívala na muže, jež měl zakrytou polovinu obličeje a stál za svými studenty.
„Je chuuninská zkouška. A můj tým je připraven. Jak se ti zde vede, Naoki-kohai?“ optal se jí Baki. Bez špetky zájmu. Znala ho příliš dobře na to, aby za něčím hledala jeho zájem. Nebyl moc citlivý. Jako ostatní píseční Shinobi. Jako Naoki… skutečná Naoki.
„Dobře,“ odsekla vyhýbavě Naoki. Nevědomky před nimi uhýbala očima.
„Jakou tu mají knihovnu?“ zeptala se dívka s blonďatými vlasy, které měla ve čtyřech culících na hlavě, a s obrovským vějířem na zádech, Naoki.
„Myslím, že se ti bude líbit, Temari. Tedy pokud budeš mít čas a sílu tam zajít… Kankurou, nedívej se tak hladově na mé svitky!“ sykla Naoki naštvaně na Kankura, který nespouštěl pohled z jejích tří svitků, které měla kolem pasu. Zajímalo ho, co se na jejích loutkách změnilo od jejich posledního setkání.
„Jen zkoumám bojeschopnost tvých loutek,“ ušklíbl se Kankurou.
„To bys je musel vidět,“ odsekla Naoki. Jednou rukou si objala břicho a loket druhé si o ni opřela. Pak si druhou rukou prohrabávala vlasy, takže měla hlavu na stranu. Tohle dělala vždycky, když se potřebovala kontrolovat. A ve společnosti tohohle týmu to bylo leckdy víc než nutné.
„Rád,“ usmál se Kankurou.
„Nech si zajít chuť!“ zarazila ho Naoki a o krok od něj ustoupila. Už byla v té správné vzdálenosti, aby se mohla vzpamatovat a vymyslet plán, jak vyklouznout z té situace. Zatím ji žádný nenapadal.
„Zesílila jsi?“ zeptal se jí Baki.
„Co já vím,“ odsekla Naoki. Stále ji nic nenapadlo. Začalo to být horší. Sabaku no Gaara se na ni díval až moc dlouho… buď něco chystal nebo byl znuděný… jedno lepší než druhé!
„Ukážeš nám vesnici, Naoki-chan?“ podíval se Naoki do mléčně bílých očí mladík s červenými vlasy. Byl o rok a půl starší než ona a přesto byli oba stejně vysocí. Zpříma se jí díval do očí a ona cítila, jak ji jeho zelené oči rentgenují až na kost. Otřásla se z toho pocitu. Najednou zatoužila, aby jí někdo mohl pomoct… z téhle bezvýchodné situace… jenže tam nebyl její bratr, který ji znal. A byl připraven na tuhle situaci. Věděl o tom.
„Přijde na to. Ale pokud spěcháte, nebudu vás otravovat,“ odvětila Naoki ledovým hlasem. Zoufalý výkřik… ještě než to řekla tak věděla, že to nezabere. A rozhodně s nimi nechtěla bojovat. Zatím ne.
„Máme dost času. Klidně i na souboj,“ mrkl na ni Kankurou. Pak si sundal loutku ze zad.
„Nebudu s vámi bojovat,“ namítla Naoki.
„Bojíš se, že tě zase porazíme?“ posmívala se jí Temari a opřela se o svůj obří vějíř.
„Nebo nám jen nechceš ukázat své nové zbraně?“ podíval se na ni tázavě Gaara. Naoki pochopila o co se snaží. Věděla to od začátku. Dala Sasukemu čas, aby někoho zavolal. Nikdo ale nepřišel. A tak tasila jeden svůj svitek.
„Vlastně s tím nemám žádný problém,“ odsekla Naoki a jeden svitek dala před sebe. Začala si plánovat strategii. A doufala, že nebude bojovat s Gaarou. Věděla, co jeho písek dokáže nadělat s vnitřními mechanismy loutek.

***Mezitím u Sasukeho***

Sasuke běžel za ní, ale když si všiml, že ji něco zarazilo, tak se zastavil a sledoval ji. Mluvila se čtyřmi Shinobi ze Suny. Pochopil, že právě tam vyrůstala.
Hlavou mu běžely zmatené myšlenky. Absolutně netušil, co má dělat. Ta usmívající se dívka najednou nasadila ledově chladnou masku a klidně se s nimi bavila. Jedinou známkou nervozity na ní bylo to, jak si hrála s vlasy.
Pochopil, že to asi nebude přátelská rozprava, když se stáhla o pár kroků dozadu a ještě víc zpevnila svůj postoj. Tohle znal. Tak se vždy choval někdo, kdo se snažil něčemu bránit a přitom se sám držel, aby nějak přehnaně nezareagoval.
Pak ninja s čárami na obličeji sundal ze zad zafačovanou loutku. Kunoichi si sundala ze zad vějíř. Sasuke poznal jasnou výzvu k boji.
Sledoval, jak se tvářili a všiml si, že červenovlasý mladík nikdy nezměnil výraz tváře. Byl tvrdý jako socha.
Naoki odolávala. To viděl. Jenže pak najednou tasila jeden ze svitků, které měla na opasku. Tohle už nevypadalo na rozpravu. Tam se schylovalo k boji. Sasuke najednou zpanikařil a rozhlížel se kolem sebe.
Najednou k němu doběhl vysoký černovlasý kluk s mléčně bílýma očima. Hyuuga. A za ním hnědovláska a černovlasý kluk v zelené kombinéze.
„Co se tam děje?“ zeptal se Hyuuga okamžitě Sasukeho.
„Naoki potkala nějaké písečné ninji. Už několik minut se spolu o něčem baví, občas spíš dohadují. Odhaduji, že nezbývá málo času do souboje,“ odpověděl Sasuke. Tehdy tam doběhli i Hinata, Shino a Kiba. Akamaru se ihned rozběhl směrem k Naoki.
Kiba na svého psa marně volal, ale on se nevrátil. Sedl si vedle Naoki a vrčel na její protivníky.
„Máš nějaké malé ochránce,“ podotkl Kankurou. Naoki se podívala k zemi a uviděla Akamara.
„Akamaru, vrať se za Kibou-kun,“ přikázala mu Naoki. Vstal, ale neposlechl ji. Místo toho štěkl na Gaaru. Ten po něm ale šlehl přísným pohledem. Akamaru stáhl ocas mezi nohy, a pak se rozběhl ze svým milovaným pánem.
Naoki se za ním ohlédla a uviděla tam Nejiho. Ten už k ní šel. Přišel k ní a ochranitelsky ji objal kolem ramen.
„Nechceš nás představit?“ pobídla Temari černovlásku. Ta schovala svitek a podívala se Nejimu do očí. Uklidnila se. On představoval řešení.
„Hyuuga Neji… Neji, to jsou Baki-senpai, Sabaku no Temari, Sabaku no Kankurou a Sabaku no Gaara,“ představila je Naoki.
„Těší nás,“ usmál se falešně Baki. Překypoval falší. To poznal i Neji.
„Našla sis přítele?“ uchechtla se Temari nemile.
„Jestli jo, tak tobě do toho nic není,“ odsekla Naoki.
„Jestli jdete na zkoušky, měli byste si pospíšit. Za pár minut bude konec termínu přihlášení,“ řekl Neji.
„Jdeme!“ zavelel Baki.
„Ukážeš mi své loutky jindy, Naoki-chan,“ mrkl na dívku Kankurou. Šlehla po něm chladným pohledem.
„Dáme si souboj jindy, Naoki,“ podívala se Temari na Naoki povýšeně.
„Nedělej nám ostudu, Naoki-kohai,“ pokáral Baki hraně dívku.
„Však se ještě potkáme…“ šeptl Gaara. Pak všichni odešli. Naoki už se za nimi nepodívala. Jen unaveně klesla do bratrova náručí a nechala se od něj objímat.
„V Suně jsi bydlela?“ optal se Sasuke Naoki, když k nim i s ostatními přišel. Všichni byli šokováni z Naokininy reakce. Tohle nečekali. Působila jako silná a vůdčí osobnost.
Naoki se zabořila ještě víc do Nejiho ramene, zatímco Neji se přísně podíval na Sasukeho. Ten pak raději vyklidil pole.
„Proč ses s nimi bavila?“ zeptal se Neji jemně Naoki a hladil ji po vlasech.
„Jinak to nešlo… ty to víš…“ odvětila Naoki. Kupodivu pevným hlasem. Na to, jak pevně se tiskla k Nejimu zněla normálně.
„Naoki-chan,“ ozvalo se najednou za nimi. Naoki se odtáhla od Nejiho a podívala se tím směrem. Stál tam samotný Hokage.
„Sandaime-sama,“ lehce sklonila hlavu Naoki.
„Viděl jsem to,“ prozradil Sandaime. Naoki sklopila pohled k zemi. Neji od ní poodstoupil. Už se vzpamatovala.
„I slyšel,“ dodal Hokage. Naoki pevně zavřela oči.
„Proto jsem se rozhodl,“ pokračoval Hokage. Naoki sebrala odvahu a podívala se mu do tváře. Pousmál se, „Vydáš se na dlouhou misi, aby ses s nimi nemusela setkat. Odejdeš na severní hranice naší země a budeš hlídkovat. Budeš tam mít dost času i na trénink.“
„Děkuji vám, Hokage-sama,“ usmála se Naoki. Na něj se usmívala upřímně. Vyzařovala z něj taková dobrota a laskavost, že to jinak nešlo.
„Tady máš pokyny k cestě a k celému úkolu. Na cestu se vydej zítra ráno. Hodně štěstí,“ popřál jí Hokage.
„Nashledanou,“ rozloučila se s ním Naoki. Hokage se otočil a odešel.
„Jsi si jistá tím, že chceš odejít?“ zajímalo Hinatu. Mile se na sestřenici usmála.
„Ano. Je to to nejlepší co můžu udělat,“ odvětila Naoki.
„Utéct před tím ale není řešení,“ namítl Shino. Trefně. Naoki se na něj lehce usmála.
„Vím to lépe než kdo jiný… však já se jim postavím. Ale až budu připravená. A to zatím nejsem. Proto odejdu,“ namítla Naoki. Shino kývl hlavou. Výmluva přijata. Naoki se pro sebe usmála. Na Shinově názoru jí záleželo poměrně dost.
„A kdy se vrátíš?“ zeptal se jí Kiba a smutně si ji měřil svýma hnědýma očima. Naoki se na něj lehce usmála. Byl to její dobrý kamarád.
„Zatím nevím… snad brzo. To záleží jen na lordu Hokage,“ odvětila Naoki.
„Síla mládí tě sem brzo přivede. Uvidíš!“ blýskl svými jasně bílými zuby na Naoki Lee. Nejiho a Tentenin kolega z týmu, který jako jediný naprosto obdivoval a na slovo poslouchal jejich senseie Gaie. Taky vypadal jako jeho mladší kopie.
„Lee, nech už toho! Je to trapné!“ podotkla Tenten k Leemu. Nelíbilo se jí jeho chování. Ani Nejimu. Ale ten to nedával tolik najevo. I když někdy v tom Tenten podporoval.
„Nech ho být, Tenten,“ pobídl Neji kamarádku, když uviděl, jak Lee brečí, protože se mu nechtělo loučit s kamarádkou.
„Budeš mi chybět, Naoki…“ rozvzlykal se Lee a pevně kamarádku objal. Ta mu objetí oplatila a z legrace mu rozdrbala vlasy. Skočil na to. Ihned se od ní odtrhnul a začal si urovnávat svůj milovaný účes ala Gai-sensei.
„Ať se ti tam nic nestane, Naoki-chan,“ usmála se Tenten na černovlásku a taky se s ní objala.
„Někdy za tebou přijdeme, až půjdeme z mise,“ zašeptal Shino Naoki do ucha, když se objímali. Naoki se dojatě usmála. Ale oči se jí neleskly. Jenže všem ostatním ano, a tak jim to nepřipadalo divné.
„Budou nám scházet tvoje tréninky… až se vrátíš, tak si hned dáme souboj!“ řekl rozhodně Kiba a Akamaru souhlasně zaštěkal.
„Sestřenko, nikam nechoď… co si tady bez tebe počnu?“ zavzlykala Hinata Naoki do ucha a ona se jen vědoucně usmála a pevněji ji objala.
„Dej se dohromady s Narutem… je to fakt milej kluk,“ pobídla ji Naoki. Hinata zrudla a odtrhla se od ní.
„Díky vám všem… taky mi budete chybět,“ přiznala Naoki.
„Pojď, jdeme domů,“ pobídl Neji Naoki. Ta zamávala přátelům a odešla se sbalit.
Neji ji nechal, ať si zabalí nejnutnější věci, a pak za ní přišel. Zrovna, když si pročítala instrukce, vedle sebe položenou tašku s věcmi.
„Kdy máš jít?“ optal se sestry Neji a sedl si vedle ní na postel.
„Nejlíp za hodinu, abych tam dorazila zítra ráno a hned mohla nastoupit,“ zaúpěla Naoki a padla nazad na postel.
„Je jen dobře, že hned odejdeš. Nechci, abys bojovala s někým ze Suny,“ řekl rozhodně Neji.
Naoki se posadila. „Vím. Taky s nikým z nich nechci bojovat. Jsou nej… vlastně nevím jestli nejhorší nebo nejlepší. Prostě si na ně dej pozor.“ Naoki mluvila chladně. Konečně mohla být sama sebou… nesnášela ten věčný úsměv, který musela mít před ostatními. Nenáviděla hlavní větev. Stejně jako její bratr. A dodržovala zásady písečných Shinobi. Tak přece byla vychovávána! Přišlo jí velice zvláštní všechno, co dělali Shinobi z Konohy, ale co mohla dělat. Musela hrát svou roli.
„Dám. Hlavně, ať se ti nic nestane.“
„Neboj… nestane. Nashledanou…“ rozloučila se s ním Naoki, hodila si věci na záda a vyskočila z okna. Pak zmizela z Konohy neviděna, nespatřena. Měla přece povolení.