Co dokáže láska?, část III.: Začátky žití s tyranem

"Kdo...kdo je tam?" vykřikla Tatanari vyděšeně.
"To jsem přece já," ozval se hlas hebký jako samet, a Tatanari uviděla jedno červené oko, které na ní zíralo ze škvíry mezi dveřmi, "Uchiha Itachi."

Nebyla schopna hlásky, ba ani pohybu. Zmohla se jenom na jediné - třást s jako osika. Oko na ni ještě chvíli zíralo a pak se škvíra mezi dveřmi začala otevírat. Do místnosti vešel muž středního věku s černými vlasy, červenými oči a výrazem tvrdě zvědavého vraha.
"C-c-co..co chceš?" vykoktala Tatanari a namáčkla se na zeď, co nejdál od Itachiho. Neodpověděl. Přešel k ní a surově ji popadl za paži. Vytáhl jí z postele a táhl ji k oknu.
"N-nech mě být!" zakřičela a pokusila se mu vyškubnout.
"Nechápu, proč bych měl," zavrčel, ale ruku nepustil. Otevřel okno a trochu víc si Tatanari přitáhl k sobě.
"Víš kdo já jsem?!" vykřikla a Itachi jí vrazil ruku do obličeje. Zlostně na něj hleděla skrz jeho prsty.
"Tuhle otázku už nikdy, nikdy neříkej. Mohla jsi být jiná než všechny ty ostatní. Ale všechny jste úplně stejné!" Poslední slovo doslova hlasitě procedil skrz zuby a doprovodil ho třísknutím Tatanari o dřevěný rám okna. Tatanari propadla v pláč."Ohó! Snad se nebojíš o svůj život? Snad se nebojíš samé Smrti?" plival jí otázky do obličeje. Pak ji bez okolků prohodil otevřeným oknem.
Tatanari si pomyslela, že to je snad její konec. Pevně zavřela oči a čekala úlevu, kterou jí smrt přivodí...
Itachi vyskočil za ní, popadl jí do náruče a odskákal s ní po stromech pryč. Tatanari se otřásla odporem, který si v pár minutách v Itachim vypěstovala. Itachi se jí najednou podíval do očí - a pak se jí zamlžilo před očima a ztratila vědomí...

S leknutím se probrala. Ležela v pohodlné posteli, ale něco tam nehrálo. Spala asi tři hodiny, ale deka byla stále chladná a působila dojmem, že pod ní vlezla před chvílí. Vylezla. Z té pokrývky jí šla husí kůže po zádech. Přešla k oknu. Byla tam černočerná noc a z ní blikalo pouze minimum hvězd. Obličej jí osvítil měsíc v úplňku, který právě vykoukl zpoza mračen.
Uslyšela tiché zavrzání. V místnosti pocítila okamžitou změnu prostředí.
Pokusila se vmáčknout do zdi. Rychle jí bušilo srdce a ona už si byla jistá, že ví, kdo se k ní blíží.
Hledala záminku k úniku, nestihla ji však, protože ji někdo tvrdě vzal za ramena a mrštil s ní o zem. V tu chvíli se Itachi dostal do zorného pole měsíce, čímž se mu osvítil obličej. I na tu malou chvíli zahlédla to šílenství v jeho očích...
Popadl ji zepředu za korzet - až teď si uvědomila, že spala v šatech - a přimáčkl ji k dřevěnému sloupu u postele.
"Proč jsi mi neřekla, že máš vládnout Akatsuki?" procedil skrz zuby.
"Neptal jsi se mne," odpověděla mu. Nohy měla asi ět centimetrů nad zemí a Itachi toho využil. Odlepil ji od sloupu a zase jí prudce třískl k němu. Vyrazil jí dech.
"Jaktože nevím, že jsi se o sňatku se mnou dozvěděla předem?" Položil jí na zem a vzal za dlouhé vlasy. Tatanari vyjekla.
"Bylo..bylo to j-jenom chvíli.." Bolestí ze sebe nevydala nic kloudného.
"Tak jenom chvíli, jo? Jenom chvíli??" Začal křičet. Zakroutil rukou a namotal si na ni její vlasy. Někam ji začal vléct.
"Nech mě být!" zavřeštěla Tatanari. Začala vzlykat.
"Chceš mi odporovat? Doopravdy se mi chceš postavit? Dobře. Uvidíš, co se stane, když se mi někdo postaví do cesty." Znechuceně nad ní ohrnul nos. Nesnášel ženy, co brečely. Donutil jí se mu podívat do očí a pak ji uzavřel v genjutsu...