Ta, co jen objeví a zmizí 09-Dar nebo prokletí?

„Pořád tě to nenapadá?‘‘ položil mi otázku místo odpovědi. Začalo mě to pomalu, ale jistě štvát. Tolik let jsem žila ve lži a otázkách, ale když už mám odpověď na dosah ruky, přijdou zase ty samé otázky. Kdo tedy jsem?
Tázavě jsem pohlédla na něj, ale on spíš čekal na tu moji. Já ale nevěděla, co mu odpovědět.
„Pořád nevíš, jak s lidmi manipuluješ,‘‘ chytil mě za paže a zatřásl se mnou. Mlčela jsem a s otevřenou pusou jsem zírala na něj. Manipuluji s lidmi, ale jak.
„Nerozumím tomu?!‘‘ vymlouvala jsem se a tvář jsem si schovala do dlaní. Bylo to pro mě trochu zvláštní, nepochopitelné.
„Copak ty to nevidíš, proč bych tě tu jinak měl, nemyslíš,‘‘ už byl trochu podráždění a proto na mě křičel, já ale plakala. Bylo to pro mě nepředstavitelné. Ale víc mě bolelo, že kvůli takovéhle věci, jsem možná přišla o vše. Ne, tohle není pravda!
„To není pravda!‘‘ křičela jsem tentokrát já na něj. Překvapivě mlčel, jen pozoroval jak se vztekám.
„Víš, proto musela tvoje matka zemřít, ale i ona tuhle schopnost měla, tajila ji, ale ty jsi to nedokázala. Po té co jsi přinutila, jedno dítě z vesnice, aby skočilo ze skály. A to jen proto, že se ti posmívalo,‘‘ řekl mi.
Když jsem to zaslechla, chvíli jsem zírala do prázdna. Nemohla jsem popadnout dech, jako by mi někdo svázal hrdlo. Klesla jsem na kolena a tvář jsem si schovala do dlaní. Brečela jsem, i když mi to bylo k ničemu. Chvíli jsem tomu vůbec nechtěla věřit, ale když jsem všechno zhodnotila, lhát mi nemohl. Přece jsem s ním mohla teď manipulovat. Určitě mi říkal pravdu, ale proč až teď, proč tak pozdě.
„Proč jsem tu, proč jsem vlastně tu?‘‘ zeptala jsem se jeho se slzami v očích. On na mě soucitně pohlédl, nevěděla jsem, jestli je to kvůli tomu, že jsem ho donutila nebo jestli i tenhle člověk dokáže projevit soucit.
Každá z těchto možností se nedala vyloučit, ale chtěla jsem znát odpověď, co pro ni budu muset udělat, mi je naprosto jedno.
„Sledoval jsem tě, už hodně dlouho, ale když jsem uviděl jak utíkáte s matkou, chopil jsem se příležitosti tě získat,‘‘ odpověděl mi docela klidně, jako bych pro něj byla jen obyčejná věc, to že jsem si myslela, že je soucitný člověk, byla naprostá blbost.
„Ale proč, proč jsi mě chtěl?‘‘ plakala jsem a dál a prosila jsem o odpověď. Chtěla jsem ho k tomu přinutit, ale stále jsem netušila jak používat svoje schopnosti. Prostě jsem to jen chtěla, třeba se to povede. Chvíli bylo ticho, o ho pak ale on konečně prolomil to ticho.
„Protože s tebou bych dokázal cokoli,‘‘ řekl. Konečně jsem se dozvěděla pravdu.
Ranilo mě to, stále mě bral jako věc nebo ne. Jsem jen jeho zbraň, zbraň aby dosáhl svých cílů.
„Ale chci abys věděla, že jsem tě nikdy nebral, jako pouhou věc,‘‘ řekl mi. Mě už to ale stačilo, vyběhla jsem pryč z pokoje, bylo mi celkem jedno, že na mě volá. Já už jsem jen chtěla vypadnou pryč. Pryč od toho všeho, pryč ode všech. Už jsem nechtěla nikomu ublížit. Už znovu ne!
Když jsem ale utíkala, když mě někdo zachytit a přitáhl mě k sobě. Ani nevím prostě jsem zatoužila po objetí a přitiskla jsem se k tomu neznámému.
„To bude dobrý, uvidíš,‘‘ zašeptal mi do vlasů a přitiskl mě k sobě. Po hlasu jsem poznala Sasukeho, tak kdo jiný by to mohl být než on. Začal mě konejšivě hladit po vlasech. Líbilo se mi, pomalu jsem začala zapomínat na všechno, co jsem slyšela.
A pak mě zničehonic políbil, odtrhla jsem se od něj a přitiskla jsem se k vedlejší zdi. Nechápavě na mě hleděl, ale já mu neměla, co říct. Znovu jsem to udělala.
„Nech toho, neděláš to protože chceš,‘‘ rozplakal jsem se, ale on mlčel dál. Přiběhl ke mně a svými pažemi mě objal.
„Pust mě, nechci ti ublížit,‘‘ křikla jsem a rozběhla jsem se pryč odsud. Pryč z tohohle místa, pryč od něj.
Běžela jsem až jsem konečně zahlédla světlo, to byl východ. Východ?! Přidala jsem do kroku, až mě ozářili paprsky slunce. To je poprvé, po dlouhé době, co jsem konečně spatřila sluneční paprsky. Úžasem jsem nemohla dýchat, něco tak krásného jsem dlouho neviděla. Hluboký les, ze kterého se linuli zvuky lesa. Praskání větviček, od lesní zvěře, pískání ptáčku a neodolatelná vůně jehličí. Pro pouhé lidi by to nebylo nic, ale pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Po té době, co jsem viděla jen tmavé zdi, to bylo co neuvěřitelného. Rozběhla jsem se od skrýše.
Slunce zapadlo a já jsem začala být unavená. Klesla jsem na kolena, ale zaslechl jsem, jak někdo za mnou jde. Šel za mnou celou dobu, co jsem opustila sídlo. Nejspíš je to někdo od Orochimara, aby mě dostal zpátky. Přidala jsem do kroku, ale nemělo to smysl. Postavila jsem se tedy do obrané pozice a čekala jsem až se vynoří.
Pak jsem po něm skočila. Oba jsem spadli do nějakého potoka, když jsem ale uviděla jeho tvář.
„Sasuke, co ty tu děláš?‘‘ podivila jsem se a upustila jsem kunai, co jsem držela v ruce. Překvapilo mě, že poslal jeho. On mě ale přitiskl k sobě a pohladil mě po tváři. Zalekla jsem se, ale přitiskl mě k sobě.
„Už mi nikam neuteč,‘‘ řekl a přitiskl mě blíž k sobě. Hleděla jsem mu do očí a on mě. A pak mě políbil.