Nebeský Démon: Kapitola 3 - Životní síla

Nebeský Démon: Kapitola třetí - Životní síla

Žít a milovat je to největší umění. Člověk, který zavrhne lásku, ať už je jakákoliv, žije zbytečně. Ale i tak má právo žít dál, protože život, i když bezcenný, má svůj smysl.

„Trefili mě!“
„Shino, použij kikaichu na zastavení krvácení, teď není čas se léčit.“
„Ano otče, tihle shinobazu nemají konce.“
„Tohle nejsou shinobazu...“

„Děje se něco Itachi?“
„Pořád nic..“
V skrýši Akatsuki bylo nezvykle ticho. Uchiha Itachi se snažil již delší čas navázat vizuální spojení s velitelem organizace, ale cíl telepatického kanálu byl neustále nedostupný. Po chvíli marného snažení to nakonec Itachi vzdal a seskočil z jednoho z prstů pečetící sochy.
„Možná by bylo vhodnější poslat tam někoho na průzkum, aby zjistil co se děje.“
Navrhoval Kisame.
„Kakuzu, jsi z nás nejstarší a nejzkušenější, koho by jsi navrhoval?“
Kakuzu si přejel prstem po nose a řekl:
„Vhodný je nenápadný průzkumník, který by se dokázal ztratit v davu, to je Tobi. Dál to chce někoho na pomezí, kdo umí být nenápadný, ale zároveň vládne ničivou silou a umí se rychle přesouvat – Deidara. A pokud už dojde na boj tak bude potřeba někdo, kdo hravě zničí i přesilu nepřátel a to je Sasori.“
Kakuzu pokýval hlavou.
„Ano, tihle tři. Sasori, Deidara a Tobi.“
„Skvělý, mise s výbušňákem a potrhlým děckem, to je fakt gól.“ Bručel Sasori.
„Výzkumná mise se Sasori-dono a Tobim? To bude zajímavé, hm.“ Dumal Deidara.
„Eh? Jdeme na výlet?“ Ptal se Tobi?

Amegakure no Sato, teď už nevypadala jako skrytá ninjovská vesnice. Spíš jako velká obrněná pevnost. Ninjové, kteří dříve hrdě nosili ochranou čelenku Amegakure, nyní nosili Kanzenmuketsův znak.
„Kanzenmuketsu si postavil trůn na místo, kde dříve stál Nagatův stroj na ovládání Peina. Kanzenmuketsu měl nohy na područce a v klidu kouřil cigaretu, kterou následně típnul o Nagatovu hlavu.
„Není to trošku neuctivé, Kanzenmuketsu-sama? Koneckonců, byl to váš bratranec.“ Ozval se Uchiha Kurai.
Kanzenmuketsu zívl.
„Uáhh, hmmm...Asi máš pravdu, sice jsem ho nenáviděl, ale... Víš co? Na, vezmi si to a někam to zahrab.“ Po těchto slovech hodil Kanzenmuketsu Nagatovu hlavu Kuraiovi.
„Eh, tak dobře, něco najdu“ Řekl Kurai, popadl Nagatovu hlavu za vlasy a měl se k odchodu.
„Počkej ještě Kuraii, nevíš kde se fláká Eigoo? Měl za úkol přivést lidi, co přešli k nám z Kusagakure no Sato.“
„Nevím, Kanzenmuketsu-sama.“ Odpověděl Kurai. „Lidé z klanu Hyuuga, byly vždycky nedochvilní.“ S těmito slovy Kurai odešel.
Kanzenmuketsu spustil nohy z područky na zem a pustil se do plánování dalších akcí.
„Akatsuki sem určitě někoho pošlou. Eigoo musí brzo dorazit, abych mohl předvídat pohyby nepřátel.
Kanzenmuketsu čekal dlouho, velmi dlouho než se konečně Eigoo dostavil.
„Tady jsi, trvalo ti to pěkně dlouho, výš to?“ Pravil Kanzenmuketsu příkře.
„Omlouvám se, Kanzenmuketsu-sama, ale ti chlápci z Travní vesnice jsou příšerně pomalí, Kurai je měl zabít a byl by klid.“ Řekl klidně Eigoo.
Kanzenmuketsu zavrtěl hlavou.
„Kdepak, na zabíjení jsem tu já, když jen tak někoho odděláš, tak ho potom nemůžeme využít, chápeš?“
„Ano, Kanzenmuketsu-sama.“ Odpověděl Eigoo otráveně.
„Výborně.“ Usmál se Kanzenmuketsu.
„Teď běž nahoru na věž a zjisti, jestli se někdo neblíží, konkrétně členové Akatsuki.“
„Rozkaz.“
Hyuuga Eigoo vyšel po točitých schodech nahoru do věže. Sedl si do polohy lotosu na levitující desku a....
„Byakugan!“

„Prý shinobazu, Mizukage nám nedala moc přesné instrukce...“ Mumlal si pro sebe Shino, zatímco si obvazoval zraněné rameno.
„Tohle nejsou shinobazu.“ Konstatoval Shibi.
„Tohle je něco mnohem, mnohem horšího. Viděl jsem to jen jednou v životě a to navíc ne v takovém množství. Shino, pošlu tě zpět do Konohy se zprávou pro Tsunade-sama. Většinu těchto nepřátel jsme zmasakrovali, takže se bez tebe obejdeme. Zvládneš to?“
„Ano, otče.“ Odpověděl Shino. „Ale cesta do Země vody nám zabrala týden, cesta zpátky mi zabere víc, pokud půjdu sám.“
„Nevadí synu. Věřím, že ty to nějak dokážeš.“

„Tohle mě vážně štve, nenávidím lítání!“ Sasori byl přivázán k Deidarovu jílovému kormoránovi, což se mu moc nezamlouvalo. Tobi se jen taktak držel za kormoránovy nohy, zatímco Deidara si v klidu seděl z kormoránovým krkem a rozhlížel se po vhodném místě k přistání.
Po delší době konečně kormorán dosedl na zem v rozlehlém údolí. Tobi musel vyskočit ještě před přistáním a Sasori se skutálel dolů hned po té.
„Tak to byl humus, Deidaro, to je naposledy co jsem do něčeho takovýho vlezl!“
„Promiňte, Sasori-dono, ale z vaší rychlostí bychom tu byly až tak za týden, hm. A tohle je průzkumná mise, ne courací mise, hm.“
Sasori se uvnitř Hiruko zamračil.
„Zavři hubu, Deidaro, a obhlídni ten hřeben na jihovýchodě, při letu jsem tam zahlídl nějaké opevnění a možná tam budou nepřátelé, tak pohni kostrou a běž to ověřit.“
„To je teda ale tón, hm. No dobrá už letím...“

„Dva, ne moment tři.“ Eigoo ze vznášel uprostřed místnosti a kolem něj běhala všemi směry chakra. „Kanzenmuketsu-sama, přicházejí lidé z Akatsuki, posílám vám údaje kanálem přenosu myšlenek...“
„Takže, terorista Deidara, Sasori z Červených písků a Uchiha Madara. Zdá se, že Akatsuki proti mně poslali svoji elitu. Když se s nimi vypořádám teď, bude proti mně ta organizace naprosto bezbranná.“ Kanzenmuketsu se zvedl z trůnu a vydal se ven z města.

„Hej, Tobi, neflákej se vzadu, nikdy nevíme kdy...“
Vzduch rozčísl blesk a Sasori v Hiruko tomu jen tak tak uhnul.
„Kruci, vedle...“ Kanzenmuketsu zvolna vyšel na mýtinu kde proti němu stáli Sasori s Tobim.
„Co seš sakra zač?!“ Křikl Sasori naštvaně.
„Řekněme, že jsem někdo kdo sundal toho, koho nazýváte šéf.“ Po těchto slovech Kanzenmuketsu chytil balík, který měl u sebe, vysypal z něj sůl a za vlasy zvedl vzhůru halvu sféry Deva.
„Tak to jsi byl ty, ty sv**ě! Zabiju tě a až tě zabiju, tak si s tebe udělám loutku!“ Řval Sasori.
„Jistě, ale nejprve bych se raději utkal s opravdovým šéfem Akatsuki. Že? Madaro.“
Tobi si přejel prstem po masce.
„Nic naplat, zdá se, že mě dostal. Takže uhni Sasori. Tohodle floutka vyřídím během okamžiku...
„Tobi? Madara? Šéf? Co se to děje...?“ Sasori nerozuměl...

Prázdnou místností se ozývaly lehké kroky. Deidara prošel do středu pevnosti a prohlédl si okolí.
„No tedy, takovej masakr, hm.“ Všude, kam až oko dohlédlo ležely kusy lidských těl. Všude byly kaluže krve, sem tam se válelo nějaké srdce, nebo jiné orgány...
„Tohle byli ninjové z Konohagakure no Sato. Ale někdo z nich udělal jednohubky pro mrchožrouty, hm. Zkusím to tu prohlédnout a třeba najdu nějaké zápisy, hm.“

„Živel blesk: Elektrická bouře!“ Kanzenmuketsu poslal ohromný bleskový výboj Madarovým (Tobiho) směrem. Madara přesunul své tělo za Kanzenmuketsa a křikl:
„Kdepak, na mě neplatí tvé útoky, rovnou to vzdej, ty šmejde!“
„To si věříš!“ Zařval Kanzenmuketsu a sekl po Madarovy chráničem ruky s otočnou čepelí. Madara přesunul tu část kudy šla čepel a uskočil dva metry od Kanzenmuketsa.
„Tohle můžem dělat tak dlouho, dokud ti nedojde chakra. A pak tě zabiju!“ Řekl posměsně Madara.
Kanzenmuketsu na to nic neřekl a začal metat po Madarovy shurikeny.
„Že tě to baví.“ Madara přesunoval pokaždé tu část svého těla, kudy Kanzenmuketsovy shurikeny prolétaly.
„Živel oheň: Ohnivá kometa!“ Kanzenmuketsu vyslal proti Madarovy obrovskou ohnivou kouli, ale Madara se smíchem zase přesunul pryč.
„Kai!“
Náhle na mýtině na několika místech cosi vybouchlo, ale nejvíce v místě, kde se se objevil sám Madara. Řval bolestí, držel se za hrudník, který byl ohněm spálen do černa. Odpadaly z něj kusy spáleného masa a kostí. Orgány se začaly valit ven. Jediné slovo, které se Madarovy podařilo říct bylo:
„Jak?“
„Jednoduše.“ Usmál se Kanzenmuketsu.
„Na těch shurikenech byly moje přílipné mikrominy. Které po cestě vypadávaly. Jsou sice velké jako zrníčko máku a jedna taková mina maximálně způsobí malé povrchové popáleniny. Ale když je jich několik tisíc, tak to udělá přesně to co se ti teď stalo.“
Madara padl na kolena a opřel se rukou o zem.
„To je ale blbej fór!“ Ihned po té padl na zem mrtvý.
„Jsi na řadě, Sasori z Červených písků!“

„Takže Tobi byl Uchiha Madara a člověk, který v Akatsuki tahal za nitky. Zajímavé, ale přemýšlet o tom můžu potom, teď musím zlikvidovat toho magora s Rinneganem.“
Sasori vypálil proti Kanzenmuketsovy mraky shurikenů, ale Kanzenmuketsu se jim mistrně vyhnul.
Vyskočil nad Hiruko a metl dolů několik kunaiů. Sasori vykryl útok Hiručiným ocasem a pak s ním zaútočil i na svého oponenta. Kanzenmuketsu odrazil Hiručin ocas chráničem ruky a...
„Teď se nemáš čím krýt! Živel blesk: Elektrické tornádo!“
Tornádo tvořené z čisté elektřiny rozsekalo Hiruko na třísky a sám Sasori se jen tak tak stihl vystřelit ven.
„To nebylo špatný na úchylnýho zabijáka. Ale teď to už doopravdy ukončím a použiju proti tobě svoji nejoblíbenější loutku. Sandaime Kazekage!“
Kanzenmuketsu se zarazil.
„Sandaime Kazekage, to je ten co uměl manipulovat s částečkami železa. Slyšel jsem, že Sasori z Červených písků dokáže vyrábět loutky z lidí a tím používat i jejich jutsu. Tohle bude zajímavé...“
Obláčků vyrazila loutka, která ihned po svém zjevní začala z úst vypouštět černou hmotu – železný písek.
Železný písek se zformoval do tvaru obří krychle a vyletěl směrem na Kanzenmuketsa.
„Sežer si tohle!“ Zařval Sasori.
Kanzenmuketsu se ušklíbl.
„Dobrá, ty jsi mě ukázal svoji nejoblíbenější loutku a jí ti na oplátku ukážu jednu ze svých oblíbených technik.“
Kanzenmuketsu udělal pár ručních pečetí a zařval:“
„Technika narušení!“
Železný písek se zastavil na místě a sesypal se na zem.
„Jak...Jak je to...To není možné!“ Sasori nevěřil vlastním očím.
„Šikovné, že? Říkám tomu Technika narušení. Můžu s tím ničit chakru v předmětech, takže i v železném písku. Máš smůlu.“
Sasori znechuceně odvolal loutku Sandaime Kazekageho.
„Když je to tak, tak je mi tato loutka na nic. Ale mám tu víc loutek. Poznej moji armádu!“
Sasori přivolal svých sto loutek, které obklíčili Kanzenmuketsa ze všech stran. Sasori se udeřil pěstí levé ruky do hrudníku, vedle otvoru, odkud vycházela chakrová vlákna a potom trhl levou rukou směrem dolů.
Armáda loutek se současně vrhla na Kanzenmuketsa.
„Pěkné, ale nic složitého. Živel oheň: Planoucí meteority hněvu!“
Kanzenmuketsu celý vzplál. Z jeho těla se na všechny strany rozlétly ohnivé koule, které s sebou brali všechno co smetly, včetně Sasoriho loutkové armády.
Sasori se sice snažil s loutkami uhýbat, ale jakmile loutka uhnula jedné ohnivé kouli, hned ji zasáhla jiná. Nakonec byly všechny loutky spáleny na uhel a doutnaly na celém povrchu mýtiny.
„sv**ě hnusná!“ Řval Sasori.
„Sejmu tě z blízka!“
Sasori odhodil akaplášť, vrhl se vpřed a pálil oheň po Kanzenmuketsovi. Ten se jen smál.
„Živel země: Kamenné vězení!“
Sasoriho popadla kamenná chapadla za nohy.
„Živel země: Valící se kámen!“
Ze země vyrazil obrovský balvan, který se začal valit na Sasoriho.
„A do pr...!“
Sasori vystřelil své srdce do vzduchu zatímco loutku, ve které přebýval, balvan rozdrtil.
„Na to jsem čekal“ Zasmál se Kanzenmuketsu. Vytáhl z pod pláště svitek, rozbalil ho a odpečetil.
Vzduchem proletěli chakrové řetězy které se omotaly kolem Sasoriho srdce.
„Výborně, teď jen zničit srdce a Sasori bude konečně tuhej. Živel oheň: Techni...“
Sasoriho srdce popadl ve vzduchu jílový pták a odnesl pryč.
„Ta to bylo na poslední chvíli, hm.“ Deidara seskočil z jílového kormorána.
„Co se to tu proboha dělo? Tobi je...A Sasori málem taky. To ti nedaruju ty špíno, hm.“
„Kde ses tu vzal?“ Ptal se Kanzenmuketsu dotčeně. „Takhle budu muset znova bojovat...“
„Ten kouř z loutek je viditelnej odevšad. Ochutnej moje umění!“ Deidara poslal proti Kanzenmuketsovy několik jílových ptáků.
„Technika narušení!“
„Cože?!“
Jílový ptáci se rozpadly a zřítili se na zem.
„Moje umění... to přece.“ Deidara se nevěřícně díval na kupky jílu na zemi.
Kanzenmuketsu se zasmál.
„To tvoje takzvané umění je to jediné co umíš. Rovnou to vzdej a já ti daruji rychlou smrt. Moje Technika narušení zlikviduje předměty s chakrou a přesně to ty tvoje jílové výtvory jsou.“
Deidara si sundal akaplášť.
„Moje umění nikdo nebude urážet. Zmlátím tě tak, že se z toho už neprobereš, hm.“
Kanzenmuketsu pohlédl na Deidaru.
„Ty? Ty jsi bojovník na dálku, neexistuje šance, že by jsi mě kdy porazil v taiju...“
V tu chvíli dostal Kanzenmuketsu ránu přímo do obličeje až odletěl několik metrů do dálky.
„Au, to nebylo zlý, na přiblblého rádobyumělce. Myslím, že si s tebou trošku pohraju.“ Řekl Kanzenmuketsu z jistou dávkou ironie.

Shino proskákal skrz zalesněnou oblast a dál běžel po polích.
„Tohle doopravdy nebyli shinobazu. Připadlo mi to, jako by neměli v hlavě nic než boj a bylo jim jedno co se s nimi stane i ten znak na čelenkách byl divný. Vypadal jako podivná mnohacípá hvězda.“
Shino se zastavil.
„Něco se děje. Klasik by řekl, že přichází bouře. Musím si pospíšit abych byl v Konohagakure no Sato co nejdřív.“

Slunce se pomalu sklánělo k západu. Na louce, na které ještě doutnala loutková armáda, probíhal boj muže proti muži. Deidara a Kanzenmuketsu bojovali už několik hodin. Deidara krvácel a měl na svém těle mnoho řezných ran od Kanzenmuketsových čepelí. Kanzenmuketsu měl na sobě zase několik podlitin od Deidarových kopů a úderů.
Při jednom ze střetů se dokonce Deidarovy podařilo rozbít Kanzenmuketsovy chrániče rukou z čepelemi.
Oběma bojovníkům už docházely síly.
„Už mě nebaví tahle hra na kočku a myš. Už to musím skoncovat.“ Pomyslel si v duchu Kanzenmuketsu.
Deidara se na něj rozběhl, vyskočil a natáhl pravou nohu vpřed, aby Kanzenmuketsa zasáhl vzdušným kopem. Kanzenmuketsu však udělal úhyb a pár pečetí.
„Živel vítr: Vzdušný sekáček!“
Mohutný nápor vzduchu zasáhl Deidarovu pravou nohu a do vzduchu vylétl oblak krve. Deidara se dokutálel ke stromu a chytil se s bolestným výrazem za zasaženou končetinu.
Deidarova prvá noha byla celá od krve, potrhaná kůže, volně s ní viseli cáry masa a na několika místech na noze byla vidět kost. Tepenná krev proudila z rány a Deidara musel ucpat ránu tím, že malou dávkou explozního jílu přiškvařil konec tepny.
Deidara si klekl a zhluboka dýchal.
„Teď už si nestoupneš.“ Ušklíbl se Kanzenmuketsu, zvedl ze země válející se meč, který patřil jedné ze Sasoriho loutek a řekl:
„Výš ty a já jsme oba bezcharakterní zabijáci, kteří zabily hromadu lidí. Nechápu proč jsi mě napadl. Za jistých okolností bychom mohli být spojenci.“
„Vůbec mě neznáš.“ Šeptl Deidara, zatím co mu s pusy tekla krev.
„V mojí rodné ninjovské vesnici jsem byl slavný ninja. Tedy až do té doby, než jsem se stal silnějším než sám Tsuchikage. Pak se rada vesnice rozhodla mě zabít. Nikdy jsem nechtěl prolít něčí krev. Ale kdybych nebojoval tak mě zabijí. Pak jsem utekl z vesnice. Šli po mě dál tak jsem musel znova a znova zabíjet a špinit si ruce od krve. Bránil jsem se ale nikdo pro to neměl pochopení. Nakonec na mě vypsali odměnu a já se musel skrývat.
Potom mě násilím naverbovali do organizace Akatsuki a já musel znovu zabíjet na jejich popud aby mě nezabili oni. A to byl bludný kruh ze kterého jsem se nikdy nedostal...“
Kanzenmuketsu se ušklíbl.
„To mě ani trochu nezajímá, To tvoje takzvané umění je proti mně nepoužitelné a tvé bojové umění je k ničemu. Máš strašně slabou levačku, výš to? Ale konec keců. Teď se připrav na přechod na druhou strnu. Zemřeš!“
Kanzenmuketsu se rozmáchl. Vzduchem zasvištěla čepel meče, zazněl výkřik a zem zkropila Deidarova krev.

„Počkejte, jak mrtví?!“
„Mrtví, jako po smrti.“
Tsunade nemohla uvěřit tomu, co jí ten ANBU říkal.
„Chcete mi říct, že někdo srovnal Sunu se zemí, pozabíjel obyvatelstvo i Kazekageho?“
Přesně tak, Tsunade-sama.“ Přikývl ANBU.
„Na místě jsme našli jen tlející mrtvoly obyvatel a ninjů ze Suny. Kazekage Gaara byl nalezen, rovněž mrtvý, uprostřed Suny. Někdo mu vytrhl srdce z těla. Asi za živa...“
Tsunade zamíchala s lžičkou v čaji a pohlédla z okna někam do dálek.
„Musíme to nějak šetrně oznámit Narutovy. Smrt Gaary ponese velmi těžce a bude se chtít pomstít. Víme už aspoň kdo to udělal?“
ANBU zavrtěl hlavou.
„Nikoliv, Tsunade-sama. Nemáme ani tu nejmenší stopu. Na místě jsme nenašli jediného mrtvého nepřátelského vojáka, je pravděpodobné, že armáda, která zničila Sunu, si své mrtvé odnesla pryč.“
Tsunade se otočila a pohlédla ANBU do očí.
„A nebo to udělal jeden člověk...“
„Tak to nechť nás bohové ochraňují...“ Odpověděl ANBU.

„Kde se v tobě bere ta životní energie?“
„A kde se v tobě bere ta zášť?“
Deidara blokoval Kanzenmuketsův meč pravou rukou, ze které se řinula krev. Ostří zajelo až ke kosti. Ihned po té udělal Deidara obrat a kopl zdravou nohou Kanzenmuketsa do hrudníku.
Kanzenmuketsu odletěl o metr dál a Deidara se silou vůle postavil na nohy.
„Proč se tak snažíš?“ Pravil sarkasticky Kanzenmuketsu.
„Jednu nohu máš vážně zraněnou, pravou ruku taky, levou máš slabou a tvůj jíl je ti k ničemu. Stejně za chvíli zemřeš, tak nač to prodlužovat? Už jsi tak mimo, že ani neříkáš to své hm. Tak se ptám znovu: Kde se v tobě bere ta životní energie?“
Deidara si utřel krev z pusy a řekl:
A já se taky ptám znovu: A kde se v tobě bere ta zášť? Kdo ti dal právo prohlásit se za soudce, porotu a kata lidstva? Myslíš si, že můžeš říct, že život je bezcenný a začít vraždit na potkání? Život je krásný a i kdyby neměl smysl, pořád stojí za to žít.“
Kanzenmuketsu se rozesmál.
„Ty se snažíš napadat moji filozofii? To je ubohý. Mám tě už plné zuby. Skoncujme to!“
Deidara přikývl.
„Jsem pro, hm“
Deidara před sebe natáhl levou ruku a z úst na dlani vyjela zářící bílá koule, která do sebe začala pohlcovat všechno z okolí.
„Tak proto jsi měl slabou levačku, ty sis to chystal celou tu dobu, co jsme tu bojovali!“
Kanzenmuketsu se musel zapřít vší silou, aby ho energie z Deidarovy jílové koule nevtáhla.
Deidara se usmál.
„Tohle je konec, ty nebeský démone. Nedovolím, aby jsi dál vraždil a ničil lidem životy! A to i kdyby mě to mělo stát život, hm.“
Deidara pohlédl na oblohu a v očích se mu zaleskly slzy.
„Život je nádherný, je škoda odcházet tak brzo......Katsu!“
Kanzenmuketsa oslepila bílá záře.
"Technika narušení! ...Proč to nefung..."
Ohromná exploze zachvátila vše kolem a celé údolí bylo zničeno.

„U všech bohů, co to bylo?“
Tsunade se tázavě zadívala na Shizune.
„Také jsem to cítila, bylo to jako zemětřesení.“
„Shizune, běž za našimi geology ať nám řeknou co se to děje.“
„Ano, Tsunade-sama.“
Po krátkém čekání se Shizune vrátila.
„Tsunade-sama, geologové tvrdí, že na přesné výsledky potřebují pár dní...“
„Nevadí, Shizune, nevadí. Počkám, chci vědět co se děje.“

Po pár dnech doběhl ke Konoze Shino.
„Konečně doma. Musím najít Hokage-sama.“

Kisame nervózně přecházel po místnosti. Itachi se díval kamsi do prázdna, když do místnosti vstoupil Kakuzu.
„Takže?“ Ptal se Kisame
„Podařilo se mi odpečetit Sasoriho srdce.“ Odpověděl Kakuzu.
„Teď je ve své náhradní loutce a vyrábí si nové zbraně.“
„A Deidara?“
„Deidara je... V pořádku. Usnul hned potom co jsem mu sešil rány. Zetsu použil nějaké léčivé byliny a říkal, že bude vypadat jako by k ničemu nedošlo. Je stejně neuvěřitelné, že se Deidara z té exploze dostal. Bylo to dost silné na zničení několika měst. Musí mít obrovskou životní sílu. Je dobře, že nás neopustil.“

Kanzenmuketsu se potácel po kraji. Měl spálenou kůži i maso a znetvořený obličej. Rukou vypálenou až na kost se držel za oči a druhou, která byla v podobném stavu, měl nataženou před sebe.
„Ten hajzl! Oslepil mě! Vzal mi můj Rinnegan, bez něj jsem vyřízenej... Musím se dostat na základnu, to je moje jediná naděje...