Art is a Blast! Part 2

Všechno se změnilo, když do Akademie nastoupila Tenshi. Během dvou měsíců byla nejoblíbenější holka ze třídy, protože byla hezká, hrozně milá, chytrá a talentovaná kunoichi a všichni se s ní chtěli kamarádit. Měla dlouhé zlaté vlasy, jejichž část si vždycky vyčesávala nahoru do culíku a zbytek si nechávala volně splývat na zádech a taky měla ty nejzelenější oči, jaké kdy svět viděl. Byly smaragdové, zářivé a plné nezdolného optimismu. Kdokoliv se do nich podíval, cítil, že na světě je někdo, kdo mu nikdy neublíží. Že svět ještě pořád není místo, kde jsou všichni prolezlí špatností.
A Tenshi byla taky spravedlivá a kamarádská. Nesnesla kolem sebe žádné lži ani nespravedlnosti. Byla pravý anděl. A bylo trochu zvláštní, že bytostně nesnášela ubližování. Chtěla se stát lékařkou, aby mohla uzdravovat a léčit poranění.
Tenshi by mohla být dokonalá, kdyby neměla bratra jménem Akuma. O deset minut staršího. Byl snad její pravý opak – měl černé vlasy a oči, které mohly být hnědé, kdyby nebyly úplně rudé jejich únavou, byl zlý a tyranský. Jakmile mě poprvé uviděl, vybral si mě jako svůj cíl. Ten den jsem teprve poznal, co znamená pravé peklo.

Počkali si na mě v parku. Tam se mi vždycky dobře učilo. Byli tři. Vrhli se na mě, jakmile jsem udělal první krok dovnitř. Vyrvali mi učebnice, odhodili je. A vytrhli z nich TEN papír… Nejdřív si ho přečetl Akuma. Zkusil jsem mu ho vytrhnout, ale jen se pootočil na jedné noze, hodil papír těm dvěma dalším a chytil mě.
„Vraťte mi to!“ zaječel jsem, ještě nikdy jsem nebyl tak rozzuřený, a pokusil se vykroutit z pevného sevření Akumových ocelových rukou. Ten se jenom ušklíbl a sevřel mě tak, že mi vymáčknul vzduch z plic. Zalapal jsem po dechu, ale bezvýsledně. Akuma mě rychle pustil a potěšeně sledoval, jak jsem upadl na zem do hlíny a snažil se zachytit aspoň na chvíli vzduch.
„Koukejte, jak hejká!“ rozesmál se a ti dva taky. Jmenovali se Doro a Hitode a dokud nepřišel Akuma, byli to oni, kdo mi každý den vymýšleli nové a nové způsoby mučení.
Konečně se mi podařilo nadechnout a teprve pak jsem si začal uvědomovat, jak mě hrozně bolí koleno. Upadl jsem jím na kámen a udělala se mi na něm modřina velká jako pěst. Ani jsem nezakvílel, ale někde hluboko uvnitř sebe jsem křičel bolestí. A ne jenom kvůli kolenu. Takováhle zranění u mě byla na denním pořádku. Křičel jsem, protože jsem věděl, že moje jediné tajemství je vyzrazeno přesně tomu, komu jsem to nikdy nechtěl říct. Tedy vlastně až po jednom člověku, ale u toho jsem si aspoň byl jistý, že mi hned nedá do zubů.
Těžce jsem se zvedl zase na nohy a rozběhl se, jak nejrychleji to šlo, k Dorovi. Ten si zrovna četl papír. Zarazil mě přesně mířený zásah pěstí do obličeje. Nohy předběhly moje tělo a já se skácel pozadu k zemi. Ani jsem si nestihl dát pod sebe ruce a upadl jsem na záda. Chvilku jsem si vážně myslel, že mi vyrazil oko. Pak jsem si byl jistý, že na to oko ještě týden neuvidím. A taky mi něco křuplo v zádech a bolela mě teď celá páteř. Hrozně to bolelo.
Pak jsem zase cítil, jak mě někdo zvedá a pevně drží, zatímco někdo jiný se pochechtává. Otevřel jsem jedno oko a pokusil se srovnat si zbytky mozku, které mi nevypadly při té ráně ven. Než jsem opravdu zareagoval, Hitode mi držel nějaký papír před nosem.
„Teď nám tady hezky všem přečteš, co jsi sem napsal a nakreslil, a my tě možná necháme jít.“
Ještě pořád jsem si byl jistý, že se mi to zdá, ale když jsem konečně zaostřil na písmo na papíře, zjistil jsem, že je to moje písmo a ty malůvky a texty jsou taky moje. Zvedl jsem ruku a zkusil mu papír vyrvat, ale Hitode bleskově rukou škubl nahoru.
„Máš ještě jeden pokus. Pak dostaneš nakládačku.“
Koutkem úst jsem ucedil: „Myslel… Uh, myslel jsem, že ta už teď… že ta už teď byla.“
Každé slovo mi dávalo velkou námahu dostat ven, protože Akuma mě opět svíral ocelovým stiskem, který mi dovoloval se maximálně nadechnout. A kromě toho jsem zjistil, že mám pravděpodobně nateklou celou levou půlku obličeje.
„Tak jo. Do něj.“ rozzuřil se Akuma. „Dali jsme ti příležitost, jak se tomu vyhnout.“
Strašně mě stiskl, ještě víc než předtím, až se mu na kůži vypjaly kosti a šlachy, a já jsem ucítil, jak mě něco silně praštilo do břicha. Byl to Doro, který se rozhodl natrénovat si kopy. Hekl jsem a pokusil se uhnout další ráně, která na mě šla ze strany od Hitoda, ale neměl jsem šanci. Po první minutě jsem cítil, jak mi z nosu teče krev a bolelo mě celé tělo.
Akuma mě znovu pustil, takže jsem se zapotácel a vletěl do náruče Dorovi. „Ukažte, chci si taky kopnout.“ zavrčel a nachystal se ke kopu.

„NECHTE HO BÝT!“ zaslechl jsem kohosi zaječet. Byl to jek, který signalizoval, že se v blízké době stane něco strašného, pokud ho neposlechnou, protože je naprosto zoufalý a zoufalí lidé dělají strašné věci. Už jsem nebyl schopný pravého vnímání, takže jsem jen zamžoural zpod zraněného oka.
A spatřil jsem dlouhé zlaté vlasy a smaragdově zelené oči.
„Proč.“ vyštěkl Akuma. Ani to nebyla otázka.
„Protože jinak ukážu všem ve škole fotky, které teď držím v ruce. Vidíš?“
Pokusil jsem se zaostřit na to, co Tenshi drží, ale skoro nic jsem neviděl. Jen tři lesklé čtverce, které držela mezi prsty a mávala s nimi před trojicí.
Najednou jsem cítil, jak mě Doro pustil a všichni tři se s vzteklým mumláním vydali domů.
Napůl poslepu jsem začal tápat po svých učebnicích, přičemž jsem měl dojem, že všechno uvnitř mě krvácí.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se celkem zbytečně Tenshi. Něco jsem zamumlal, myslím, že jsem ani nic neříkal.
„Ukaž. Dei! Ukaž mi to oko.“ řekla Tenshi najednou hrozně vážně. Zvedl jsem k ní automaticky hlavu. Krátké světlé vlasy jsem měl celé rozcuchané a špinavé, stejně tak oblečení i obličej. A všude jsem byl ošklivě pomlácený.
„Můj bratr je idiot. A ti dva kluci taky. Doro i Hitoda. Ukaž…“ natáhla ruku a jedním prstem se zkusmo dotkla velkého monoklu na levém oku. Zasyčel jsem bolestí.
„Promiň!“ zrudla Tenshi. „Tohle se bude muset ošetřit. Nebo by se ti tam mohl udělat nějaký zánět.“
„To je dobrý…“ zamumlal jsem.
„Deidaro! Tohle je vážný!“ Tenshi si dala ruce v bok a vzala mi knížky. „Pojď, tohle ti odnesu a u nás doma ti to všechno ošetřím. Budeš můj první pacient.“ Zahihňala se. Ten zvuk byl, jako kdyby najednou zazpíval malý ptáček.
„Ne, to je vážně dobrý…“ řekl jsem, i když jsem dobře věděl, že to dobrý není. „Na tohle jsem zvyklý. To vážně nic není, zítra už budu v pořádku.“
Neřekl jsem, že zítra v pořádku nebudu, protože zítra mě zase zmlátí někdo jiný.
„Chceš říct, že ti tohle dělali už předtím?“ podivila se Tenshi. Pak řekla pevným hlasem: „Zítra půjdeme za učitelem. Nemůže tu přece tolerovat takovou šikanu! A to oko ti ošetřím, ať se ti to líbí, nebo ne.“
Vzdal jsem to. Neměl jsem to srdce jí říct, že nás oba dva učitel pošle do háje. Myslela si snad, že jsem to už miliónkrát nezkoušel? I kdyby se mnou šla premiantka třídy, myslel by si jen, že jsem jí něco nakukal. Kdo by přece věřil někomu, jako jsem já?
„A proč tě vlastně tak mučí? Ty jsi jim co provedl?“ zajímala se Tenshi. Dělal jsem, že ji neslyším. Jestli to neví, bude lepší, když jí to neřeknu.
„Proč se se mnou bavíš? A co jsi jim to ukázala za fotky?“ zamumlal jsem, když mě najednou rukou chytila za paži a táhla k nim domů. Tenshi dělala, že mě neslyší.

Asi o půl hodiny později už jsem viděl na pravé oko docela dobře, i když levé sem ještě pořád nemohl ani otevřít. Seděl jsem na židli u nich doma v Tenshiině koupelně. Byla krásně provoněná vanilkou, na poličkách stály vysoké tenké svíčky a před vanou, sprchou a umyvadlem ležely huňaté koberečky s dlouhými třásněmi. Celá koupelna byla laděná do žlutých a krémových odstínů. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl, ale snažil jsem se nevypadat nezdvořile, zvlášť v přítomnosti Tenshi, takže jsem všechno sledoval jen zpod přivřených víček.
Kolem nás ležely na koberečku Tenshiiny běžné lékařské nástroje – zrcátko, špachtle, baterka, nějaké olejíčky, kapesníky, mastičky, tampóny, špejle s kousky obyčejné vaty na koncích, náplasti, obvazy a skalpel. Tenký a ostrý jako břitva. Když jsem ho viděl, něco uvnitř mě se sevřelo.
Tenshi se odběhla převléknout do domácího úboru, kdy si vzala obyčejné zelené tričko, černé šortky a vlasy si stáhla do uzlu. Vypadala jako opravdový anděl, který spadl z nebe. Zrovna mi opatrně čistila mokrým tampónem ránu kolem oka. „To bude dobrý.“ řekla, ale z tónu a zabarvení jejího hlasu jsem cítil, že si tím vůbec není jistá.
Otevřel jsem pravé oko. „Co to děláš?“ zeptal jsem se.
„Neboj se, jenom se podívám na ty tvoje ostatní rány. Až příště uvidím někoho z těch tří, tak mu rozbiju hubu. Ještě uvidí, syčáci!“
Překvapeně jsem zalapal po dechu. Tenshi nikdy neřekla horší slovo než „blbec“. Vždycky se to nějak snažila obejít, a teď tady otevřeně nadává!
Tenshi se nad mým překvapením sladce usmála. „Snad sis nemyslel, že jsem vážně takový svatoušek, nebo ne?“
„No… Vlastně jo.“ Usmál jsem se a okamžitě toho zalitoval, protože se ozvala malá řezná ranka nad horním rtem, kterou jsem utrpěl včera, a ještě nestačila pořádně srůst. Ani jsem nesykl.
„Sundej si tričko.“ rozkázala mi Tenshi.
„P-proč?“ vytřeštil jsem na ni oči.
„Potřebuju se podívat, jak to vypadá… No prostě si ho sundej! Slibuju, že v tom není nic špatného.“ Tenshi se kousla do rtu a počkala, než jsem si trochu váhavě přetáhl tričko přes hlavu. Po celém břiše jsem měl velké i malé modřiny a škrábance. Některé jsem si zkusil neúspěšně zalepit náplastí, ale většinou se mi to nepovedlo.
„Idioti.“ ucedila Tenshi skrz zuby. „Tohle se nemůže nechat jen tak, slyšíš?! Tohle se musí oznámit!“
Pak mi opatrně odlepila náplasti, vzala si svoje a zalepila mi všechny škrábance, které mohla. Některé nechala na vzduchu, protože prý potřebovaly trochu kyslíku, ale většina zůstala polepená.
„A teď si sundej ty obvazy. Smrdí jak mrtvá krysa v kanále. Vyměním ti je za čisté.“
Vyděsil jsem se. Obvazy si nesmím sundat ani za nic. „Ne!“ vyjekl jsem jednoduše. „To ne!“
„Tak ti je přestřihnu.“ Tenshi se sehnula pro nůžky a pokusila se mi chytit ruku. Ucukl jsem tak rychle, jak jen to šlo.
„Ne!“ opakoval jsem, tentokrát s mnohem větším důrazem, a pokusil se zvednout ze židle. Nikdy bych nečekal, že Tenshi mě přitlačí zpátky stejně ocelovým stiskem jako její bratr.
„Proč ne?“ nechápala.
„Protože… Prostě ne!“ zaprotestoval jsem chabě.
„Podívej se, jestli se ti na rukou ty obvazy líbí, tak ti tam dám nové, ale tyhle už jsou staré a potrhané…“ Tenshi vzdychla a než jsem si toho stačil všimnout, jedním pohybem mi nadzvedla obvaz na levé ruce a plynule ho přestřihla nůžkami.
Obvaz spadl dolů.
Přibližně deset vteřin jsem ho bez dechu pozoroval, než jsem byl schopný něco udělat. Nešťastně jsem vzdychl, sevřel ruku v pěst a otočil se na Tenshi, která v úžasu zírala na mou ruku.
„Tak teď už víš, proč jsem to nechtěl…“ řekl jsem. Byl jsem nešťastný. Ona byla nejspíš poslední člověk, který se mnou ještě kdy jednal hezky. A teď je to pryč, protože to o mých rukou ví taky.
Tenshin výraz se postupně měnil – z překvapení přešel v úraz a pak se v něm najednou zračil strašlivý vztek. Celá se roztřásla, pěsti měla sevřené, až si zarývala nehty do dlaně, a dýchala jako rozzuřený býk.
Takovou reakci jsem ještě nezažil – už tu byl úžas, zděšení, útěk, smích, ironická nabídka k cirkusu, pomluvy, nenávistné pohledy… Ale tohle jsem ještě nezažil.
„Ti… Ti idioti…“ vyprskla.
„Cože?“ zamumlal jsem a snažil se vypadat, jako že tam nejsem.
„Tohle už vážně přehnali!“
„Ale… Tohle mám od narození…“ namítl jsem zmateně.
„Ale houby! Já mluvím o tom… O těch… Tvoje ruce!“ vybafla nakonec. Pak mi rychle odvázala i druhou ruku a já jen zmateně přihlížel. Byl jsem nějak paralyzovaný a strašně nešťastný zároveň a všechno se to ve mně tak nějak mísilo. Nebyl jsem schopný vůbec nic udělat.
Tenshiiny oči by se daly označit za červené a plápolaly v nich zuřivé požáry. Oheň je slabé slovo. Celá se třásla vzteky a vypadala dost děsivě.
„Víš, že máš pod kůží sklo? Tady…“ ukázala na fialovou oteklinu na ruce, kterou už jsem si několikrát předtím zkoumal, ale nikdy jsem nedošel k výsledku. Nemohl jsem si ani za nic vzpomenout, jak jsem k tomu přišel, a navíc nebyla žádná krev a obvazy byly neporušené, pokud vím. „A tady.“ Ukázala na druhou, o něco menší oteklinu.
„Počkej… Ty sis nevšimla… No, těch… Dlaní?“
„Jo. Všimla. Máš na nich ústa. Je to zajímavý. Ale… Kdo ti tak ublížil? Ty si necháš líbit, že tě řežou jako psa? To,sklo´ znamená, že tě tam někdo opakovaně mlátil. Mlátí tě do rukou?“
„No… jo? Ale co ty ruce, tobě to… nevadí?“
„Ne. Mělo by?“ Tenshi zcela očividně ještě pořád nedošlo, že se právě dívala na důvod mojí šikany. Chvilku jsem na ni beze slova zíral. Tenshi mě přiměla si napřed umýt ruce v umyvadle. Pak se teprve sklonila pro čisté obvazy a bez dalšího slova mi obvázala ruce, prohlédla modřiny a ostatní věci a nakonec mi věnovala dva balíčky čistých obvazů, abych si je mohl měnit každý den.
Ten den jsme se rozloučili skoro beze slova, ale myslím, že jsme nějak vnitřně cítili, že jsme teď kamarádi.
Já jsem tedy aspoň cítil, že na světě existuje člověk, který mne nenenávidí.