Od konce na začátek 09

Černovlasá žena kráčela před mužem stejné barvy vlasů, prudce a rychle, neměla vůbec náladu na něj čekat. Ani jeden nemluvil, nepokoušeli se o to. Kráčeli mlčky, stejně jako skoro celou cestu. Od chvíle, kdy bylo Mayoko řečeno, co je skutečným cílem mise, nechtěla s ním mít nic. Neodpovídala na jeho otázky. Zvedla se v ní hladina rozporu hodných pocitů, byla zmatena. Její pohled bloudil po okolí, ale její mysl byla zaneprázdněna úplně něčím jiným.
„Mayoko-chan, hodláte ještě někdy promluvit?“
Stejně tak jako na jeho předchozí otázky, zareagovala akorát mlčením. Jediná reakce bylo probodnutí očima, doslova se o něj nezajímala. Teda minimálně o to, co mluvil. Rychle pokračovali stejným směrem, směřovali k lesu, takhle to Yahiko určoval. Netušila sice, kam cesta vede, ale dvakrát se o to nezajímala. Byla jenom doprovod, ačkoli pro takovou misi je lepší větší počet zkušenějších lidí.
„Vysvětlete mi, Yahiko-san …“ začala pomalu.
S těmito slovy zastavila, natočila k němu hlavu, a upřela modré oči přímo na muže za ní. Jakoby snad žádala o vysvětlení, na něco se ptala. Byl to skutečně zvláštní prozíraví pohled, z něhož v některých chvílích mohlo mrazit i v zádech. Téměř jako, kdyby viděl přímo do duše člověka.

„ … proč jste účel mise nenahlásil? Tato mise rozhodně není pro jednoho člověka, pokud přijdeme do styku s Akatsuki, bude to těžký boj. Je nemožné, aby jeden Jounnín zvládl tolik lidí na úrovni S, zdali ne vyšší.“
„Právě proto.“
„Nerozumím Vám.“
„Chtěl jsem jenom Tebe, Mayoko-chan.“
„Neznáme se, tohle je blbá výmluva. Odpovězte, prosím, na mé otázky.“
„V tomhle čase se neznáme, ale byli doby, kdy ano!“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„O Suejutsu, přece!“
„Sue - … Cože?“
„Jednom Kekkei Genkai, jež máš ty ovládat! Jaktože, zrovna ty neovládáš ani jednu z těch technik, které jsi vymyslela!“
„Technik? O čem to sa*ra mluvíte, Yahiko-san?!“
„Ale jen o tom … Vlastně o ničem.“ Zamračil se.
Na poslední chvíli jako by si rozmyslel, co chtěl říct. Zarazil se. Málem řekl něco, co vůbec říct nechtěl. Nebyl pro to teď zatím správný čas ani místo, ale byl si jistý, že se to jednou stane. Už teď byl připravený jí všechno vysvětlit. Od začátku do úplného konce.
„Měli bychom jít dál, jsme blízko …“

„Jsme blízko?! Akatsuki?!“ podivila se.
„Ne.“
„Tak čemu?“
„Jste doprovod, to Vás nemusí zajímat.“
Žena se zamračila, stále se škubal. Jestli jí něco nechtěl říct, tak ať nenaznačoval. Takhle jí to totiž vcelku vadilo. Muž se rozešel dál, nakonec vešli do temného lesa, kde se světlo měnilo ve stín. Bylo to tajemné, přitom tak neuvěřitelně příjemné. Přesto tu však byla jedna zvláštnost … Chakra. Všude okolo bylo nadlidské množství této síly Shinobiho.
„Nepoužívejte tady chakru, Mayoko-chan.“ Utrousil k ní Yahiko.
Černovláska pomalu přikývla na to co říkal, na znak pochopení jeho slov. Ocitla se v jakémsi transu, vnímala jenom pár věcí, ale jako kdyby do ní vráželo něco, co už uvnitř jednou bylo. Hlasy, obrazy … Přicházelo to, a v mžiku to bylo zase pryč. Skutečně zvláštní pocit ji zahltil. Plný rozporu, vzteku … Ale i něčeho příjemného.

„Myslíš, že takhle to půjde?“
„Jo, s tímhle množstvím chakry je nemožné, aby to nefungovalo!“ odvětil pro ni známí hlas.

Její hlas … Mluvila s neznámou mužskou osobou, nevěděla, jak vypadá, ale jeho hlas byl neuvěřitelně příjemný. Srdce ji bušilo rychleji než kdy jindy. V hlavě se jí kmitali vzpomínky, jedna za druhou. Chaos, jež v ní nastal se nedal slovy popsat. Ten hlas sice znala, ale nevěděla odkud. Zavřela oči, její kroky pomalu zpomalovali. Tváře ji zalil ruměnec studu.

„Když takhle mluvíš připomínáš mi šíleného vědce.“ Povzdechl si neznámí hlas.
„A nejsem snad?“ zasmála se.
„Samozřejmě, že nejsi.“
„A co tím pádem jsem?“
„Ty … Jsi velmi silná kunoichi.“
„Jenom?“ protáhla důležitě.
„No dobře, a někdo, koho -…“ načl hlas.
„Koho co?“ přerušila jej.
„Koho miluji, ty hloupá.“
„Hej!“
„Ale no tak …“

Její prsty podvědomě přejeli po rudých rtech, v rychlosti si zakryla ústa. Už nekráčela. Silné bušení srdce, jež střídala slabost s neuvěřitelnou sílou. Podlomila se jí kolena, pomalu sjela k zemi. Objala sama sebe. Ten zvláštní pocit v ní vyvolával jakýsi stesk.
„Mayoko-chan?“
Yahiko zastavil, s čímž se ohlédl na svou společnici. Nechápal, co se děje. Jak někdo mohl zareagovat na takhle na toto místo? Něco mu to potvrzovalo, po tváři mu přejel lehký úsměv. Zamířil zpátky k ní. Rukou ji chytl za rameno, škubla s sebou. Vytrhla se mu.
„Nešahej na mě!“ křikla hystericky.

„Vypadni! Dělej!“
„Mayoko …“
„Vypadni!“

Překvapeně zamrkal, zkousl dolní ret, netušil jak ji z tohohle stavu dostat. Možná jen … V hlavě se mu kmitl nápad, v rychlosti vytvořil rukou pečeť, s čímž se ji z lehounka dotkl. Špitl k tomu:
„Kai.“
Tok její chakry se na okamžik přerušil, téměř jako kdyby se probrala z Genjutsu. Kdyby jí to však měl vysvětlovat, tak by rozhodně tento pojem nepoužil. Roztáhly se jí zorničky, zamžikala. Probrala se z jakéhosi spánku.
„Řekl jsem, abys nepoužívala žádnou chakru.“
„Gen … Jutsu?“
Zarazil se, nepředpokládal, že by se na něco takového mohla zeptat, ačkoli to vypadalo jinak … Sama si nebyla jistá svou dedukcí, protože jinak by na něj určitě teď tázavě nehleděla s jasnou otázkou v očích. Určitě by udělala něco jiného, už by se hloupě neptala. Matně se pousmál, nenáviděl takovéhle otázky, přesto se však musel usmát.

„Možná.“