Rudé mraky 03

Sasori vstoupil do svého pokoje. Místnost byla plná dodělaných i nedodělaných bojových loutek. Jejich otrávené hroty hrozivě trčely do prostoru, jakoby chtěly každou chvílí zaútočit. Kromě nich měl Sasori ještě postel a psací stůl. Ten byl pokryt schematickými nákresy a chemickými rovnicemi, které jistě souvisely s jedem na Loutkářových hračkách. Na kraji stolu ležela hromádka neotevřených dopisů, z nichž každý měl razítko Skryté Písečné. Sasori je neotevřel záměrně, aby si náhodou nevzpomněl na domov. Byl nyní člen Akatsuki, ale nějak se nedokázal přinutit dopisy jednoduše spálit.
Svůj promočený plášť hodil přes dveře, vzal si ručník a začal si utírat kapky vody, které uvízly na jeho lakovaném těle. Přemýšlel o vhodném oblečení na schůzi, která začala asi před půlhodinou.
„Půjdu v civilu,“ řekl si nakonec. Otevřel skříň a vytáhl loutkové tělo s obličejem, jako byl ten jeho. Tato loutka však byla jiná. Měla jen velmi málo skrýší pro zbraně a netrčely z ní žádné hroty ani čepele. Byla také opracovaná tak dokonale, že by nebyl problém ji zaměnit s živým tělem.
Položil ji na postel a sám si lehl vedle ní. Vztyčil dva prsty a zašeptal: „Tachisaru!“
Hned jak dořekl rozkaz k uvolnění, jeho loutkové tělo zavřelo víčka a sneslo se na postel. Pečetící svitek na jeho hrudi, který vázal Sasoriho osobnost se oddělil, malinkými nožkami doběhl ke druhé loutce a zavrtal se jí do hrudi. Loutka otevřela oči. Spokojeně si sedla a opuštěné tělo uklidila do skříně. Stoupla si před zrcadlo a zálibně se pozorovala.
„Slušný,“ řekla Sasoriho hlasem a uznale pokývala hlavou.
Loutkář jednoduše vyměnil své tělo za jiné, pohodlnější. Z šatníku vytáhl volné hnědé kalhoty, bílou košili a těžký hnědý plášť. Když se oblékl, obul pevné sandály a vydal se směrem ke konferenční místnosti.

Mezitím v místnosti vyhrazené pouze Vůdci se odehrávala milostná hra nadřízených Akatsuki. Na velké manželské posteli potažené hedvábím ležela mladá žena. S hlavou zabořenou do povlečení si vychutnávala jemné dotyky svého partnera. Rozpuštěné modré vlasy jí kryly tvář a znemožňovaly milenci vidět jakoukoliv její reakci. Měla ráda, když byl muž trochu vynalézavý. Černé krajkové kalhotky byl jediný kus oblečení, který kryl její nahotu a ani ten nesplňoval svůj účel správně, neboť byl téměř průhledný.
Modrovláska se trochu otřásla, když ji vysoký zrzavý muž přejel bříškem prstu po nahých zádech a se smíchem v hlase řekla: „Peine, nech toho, to lechtá!“
Muž se k ní přiblížil a něžně ji políbil na šíji. Musel si dát pozor, aby ji neškrábl některým ze svých mnohých piercingů, které měl na obličeji. Krátké zrzavé vlasy měl vyčesané nahoru a sepnuté čelenkou Skryté Deštné. Jeho plášť s červenými mráčky byl rozepnutý a odhaloval železem probodanou hruď. Peinova slabost pro piercingy zachvátila víc než jen tvář a uši.
Oči neměl ani při nejmenším lidské, zorničky úplně chyběly a bělmo mělo smrtelnou šedou barvu. Celé oči vypadaly, jako by do nich kdosi vyryl soustavu kružnic. Tento muž musel být vlastníkem, jednoho z Dědičných darů, který mu umožňoval mocné Dōjutsu.
„Konan, my už opravdu musíme jít,“ řekl hlasem, který rozhodně nenasvědčoval, že to myslí vážně. „Mně je s tebou tak dobře, nechci nikam chodit,“ řekla modrovláska roztouženým hlasem.
Pein se usmál, neboť právě v tuto odpověď doufal a přejel ji dlaní od krku až ke kalhotkám a naschvál zavadil o jejich lem. Konan se spokojeně zavrtěla. Milenec se sehnul a přiložil svou tvář na nahá záda modrovlásky. Vnímal její teplo a přitom jí rukou vískal ve vlasech.
Po chvíli se postavil a nechal svůj rozepnutý plášť sklouznout na zem. Konan pochopila a udělala mu na posteli trochu místa. Pein si lehl na bok a chvíli sledoval, jak se modrovláska netrpělivě vrtí, očekávaje další dotyky.
Po několika minutách, které se Konan zdály být jako věčnost, se zrzavý muž pomalu dotkl její ruky a naznačil jí, aby se otočila. Když tak učinila, mohl si jí konečně pořádně prohlédnout. Její tvář byla také na několika místech pokrytá železem, ale s jeho vlastní se vůbec nedala srovnat. Oči měla světle hnědé,obehnané temnými stíny, které jí přidávaly autoritu, a trochu zvednutý nosík. Pein se při pohledu na její nahou hruď neubránil úsměvu.
Modrovláska ho něžně pohladila po tváři. To se mu však nelíbilo a oddálil se, neboť se nechtěl vzdát iluze, že před ním leží jen obyčejná loutka. Nechtěl ustoupit z postu Vůdce a to ani při milování. Konan to jasně pochopila a provokativně otevřela ústa. S roztouženým výrazem vyplázla jazyk a odhalila lesklý piercing.
Pein to potěšeně pozoroval. Tenhle pocit dominance se mu líbil, chtěl mít za každou cenu navrch.
Modrovláska také nepociťovala potřebu oplácet mu jeho doteky. Milovala, když mohla sloužit svému pánu a když ji měl plně ve své moci. Ona milovala Peina i Vůdce. Nedokázala by si představit vztah bez posluhy. Byli dokonalý pár.
Vůdce se usmál a chystal se políbit modrovlásku na hrudník, když se ozvalo tiché zaklepání. „Zetsu!“ vykřikl přísným hlasem.
Zelený ninja se za dveřmi divoce zachvěl a jeho černá půlka řekla druhé: „Jak nás sakra vycítil, vždyť jsme použili tu nejlepší krycí techniku, jakou známe.“ Bílá polovina přivřela své žluté oko a řekla: „Nedělá nám Vůdce jenom z principu.“ Zetsu sepnul ruce a začal louskat jednotlivé klouby, což dělal vždy, když se něčeho velmi bál. Dveře Peinova pokoje se divoce rozletěly. Rostlina na ninjově hlavě se zaklapla ve snaze ubránit se prvnímu útoku. Nicméně polonahý Vůdce se nechystal bojovat. Jen stál se založenýma rukama a hleděl upřeně na zavřenou masožravku. Zetsu, který byl díky své rostlině asi o metr větší, se strachy třásl před neozbrojeným člověkem.
Po chvíli se za ním objevila již oblečená Konan s přísným výrazem a rukama složenýma do pečeti tygra. Pein bez změny výrazu řekl: „Tvá odměna za to drzé ukrývání Chakry.“ Modrovláska kývla a zašeptala: „Ninpou: Kami no mai.“ Zetsuova masožravá rostlina se otevřela a ninja sepnul ruce.
„Prosím vás poníženě, netrestejte nás, pane!“ křičela černá i bílá polovina, ale už bylo pozdě. Na Konanině tváři se objevil obrys papírku, který se ihned odpojil. Za ním následoval další a další a než se ninja vzpamatoval, tělo Modrovlásky se rozložilo v mrak poletujících papírů. Poletovaly pravidelně a organizovaně, jako by je někdo řídil a pomalu se blížily k zelenému ninjovi.
Pein měl stále stejný chladný výraz a jediné co řekl, bylo: „Nepřežeň to Konan.“ Hejno papírků se jako rozkaz ztuhlo a hranou se otočilo k Zetsuovi. Ten sepnul ruce ve snaze zabránit nejhoršímu a začal obrovskou rychlostí formovat pečetě.
Když skončil, rozpřáhl ruce a dvojhlasně zakřičel: „Ninpou: Tsuyoi tate!“
Rostlina na jeho těle se rozvinula a obrátila na ruby, čímž vytvořila efektivní ostnatý štít. Navíc se roztáhla a pokryla celé jeho tělo, aby nebylo možné ho zranit na nohou, kam by normálně rostlina nedosáhla. Jeho zelené vlasy se také protáhly a udělaly totéž s obličejem. Papírky, které se kolem jeho těla výhružně vznášely, vypadaly proti zelenému brnění směšně. Opak byl pravdou.
Z hejna papírků se ozvalo tiché: „Korosu!“ a všechny se naráz zabodaly do brnění.
Zetsu padl na kolena. Jeho zelený štít byl naprosto zničený a na těle měl tisíce drobných řezných ran. Jeho plášť byl úplně rozervaný a navíc potřísněný krví. Žádné zranění nebylo ani trochu vážné.
Pein se usmál a přišel ke klečícímu ninjovi. Ten se na něj otočil s nechápavým pohledem a jeho černá polovina se tiše zeptala: „Proč můj pane? Proč jste nás potrestal? Jak jsme se provinili?“
Vůdce se na něj z vrchu podíval a kopl ho do obličeje. Zelený ninja tvrdě narazil do stěny a vyplivl něco málo krve.
„Zetsu!“ začal Pein. „Byl jsi natolik drzý, že jsi mě přišel upozornit na začátek schůze. Tvé chování lze nazvat provokací.“
Zelený ninja se zatvářil nechápavě.
„Kdybys přišel a normálně zaklepal, tak bych to klasifikoval, jako omyl.“
Zetsu otevřel ústa ke své obhajobě, ale Vůdce ho přísně zastavil.
„Mlč! Ty jsi sem přišel se skrytou totožností, že? To je důkaz, že víš o mých pravidlech.“
Zelený ninja sklopil obě oči.
„Vědomě jsi je porušil a ještě ses mě snažil oklamat. Teď půjdeme na schůzi a ty tam půjdeš takhle,“ řekl Pein a ukázal na jeho rozervané oblečení.
„A užij si výsměch ostatních!“
Zetsu se postavil a poníženě sklopil hlavu. Vůdce se usmál a řekl: „Tak se mi to líbí,“ poté se otočil směrem k haldě papírků a křikl: „Konan! Plášť!“ Papírky se opět zvedly a odletěly do pokoje. Po několika vteřinách z něj vyšla modrovláska s dlouhým černým pláštěm na rukou.
Pein se oblékl a zapnul zip až úplně nahoru, čímž si zakryl ústa, aby nikdo neviděl jeho úsměv. Poté pokynul rukou a nechal se následovat oběma ninji do konferenční místnosti.