Chladná...

Frozen

Když slunce zapadlo a nastala chladná, sametově černá noc, nebyl snad nikdo, kdo by byl touhle dobou venku.
Snad...ale co když přece?
Dívala se na domeček v samém zákoutí malé vesničky. Bylo tam jen jedno okénko. Jen jedno. Skrze něj byla schopna vidět mladého muže sedícího u stolu s olejovou lampičkou čtoucího jí napsaný dopis.
Už několikrát to chtěla udělat. Jen si sednout s papírem a perem a naškrábat tam ty srdce trhající slova. Jenže tenkrát to ještě nedokázala. Nemohla mu říct pravdu. Tehdy ne.
Jeden by řekl, že nyní odhodila svoji masku a začala se chovat tak, jako se chovala dávno před tím. Ale jen ona věděla, že ta maska zůstala dál na její tváři. Byla promočená slzami, jejími slzami. Kapaly jí z očí jako padající hvězdy.
Moc ji bolelo, že to musela napsat. Nic jiného se ovšem dělat nedalo. Ona byla zabiják, on poctivý ninja. Copak s ním může žít? Když muž, kterého miluje, ani neví, že je jeho milovaná nukenin?
Srdce jí zachvátil smutek. Co by teď dala za to, aby mohla vzít svá slova zpět? Aby se nikdy nerozhodla zavítat sem, potkat ho. Nebyl by teď smutný z toho, že ho opustila. A ona by tak aspoň nemusela lhát.
Lhát...lhala celý svůj život. Její umění bylo vraždit...a lhát. Pořád dokola.
Už ji nezajímalo kolik nepravdy jí přes den vypadlo z úst. Nemusela se kontrolovat, protože se tím živila.
Jenže teď se rozhodla zastavit ty srdce hladící ale mysl škádlící slova. Musela. Aby on mohl začít znovu žít tak, jak si přál. Mít normální ženu a kupu dětí, dívat se jak rostou, učí se svá první jutsu, nastupují do akademie a následně i jako genini do týmu.
On to vždy považoval za svoji budoucnost. Jenže ona mu ji nedokázala splnit.
Obrátila se zády k domečku, kterému tři měsíce říkala domov, a pomalými šouravými kroky se vydala pryč.
Vše jí připadalo tak...šedivé. Bez něj, bez jeho slov, úsměvů, dotyků. Byla to jen černá a bílá smíchaná v sobě. Už nic jí nedokázalo vrátit do očí jiskru. Protože zahodila paletu. A déšť slz z ní všechny barvy smyl.

Jedna větev za druhou. Skákala z nich jako dítě přeskakuje z pařezu na pařez. Jenže ona se tím nebavila. Na její tváři nehrál radostný úsměv, červeň se jí nerozlívala po lících.
Proč vlastně brečela? Lidi jako ona nebrečí nikdy. Tak proč zrovna teď? Znamenal pro ni snad víc, než si byla ochotna připustit?
Ano...znamenal. A proto utekla.
Často zakopávala o výčnělky na rukách starých dubů. Nárazy na zem, do krve rozdrásané ruce a kolena ale nevnímala. Potřebovala se dostat pryč. Potřebovala utéct. Od něj.

Zastavila se.
Nebyla sama.
Pomalu se otočila, stojíc v právě propukávajícím dešti tváří v tvář svému pronásledovateli.
,,Proč jsi to udělala!"
Pozvedla hlavu a zadívala se mu do očí.
,,Proč?" zasmála se. Každý by poznal, že její smích byl falešný. Plný zášti a smutku. Jenže on...v tom rozhořčení její pocity ignoroval. ,,Protože jsem si potřebovala s někým pohrát. To je všechno," pokrčila rameny.
,,Jsi...ty jsi..."
,,Co? Co jsem?"
,,Jsi mrcha! Potvora, která nezná žádné city! To jsi!"

Jeho slzy padaly z narudlých očí stejně jako před chvílí ty její.
Nesnažil se před ní skrývat své pocity. Protože on ji miloval.
Miloval...byla to minulost. To, co mu teď řekla, to, co udělala, mu zatemnilo duši spoustou myšlenek věnujících se pomstě. Jen proto, aby trpěla stejně jako trpěl on.
,,Je to všechno? Už nic dalších mi nechceš říct?" otočila se k němu zády. Snažila se hrát tvrďáka, ale tady, teď...nedařilo se jí to. Její hlas byl roztřesený, ať už vlivem její zášti či snad po rtech kapajících slaných slz.
Dokázala si představit jak teď asi trpí. Ona taky kdysi někoho ztratila. I teď se jí ty hrozné vzpomínky neustále míhají před očima.
Možná proto je taková. Možná proto mu teď dělá věci, které by normálně neudělala.
,,Ne...tobě už ne. Byla by to ztráta času plýtvat slovy na někoho, jako jsi ty."

Rozešla se po dlouhé hlinité cestě dopředu, ale jeho hlas ji znovu zastavil.
,,Přece jen...jednu větu ti řeknu..."
Zadrkotala zuby. Bála se toho, co řekne. Toho, co by říct mohl.
,,Už se nikdy nevracej, ty proradná dě*ko!"

Bytelné dřevěné dveře se otevřely, přinášejíc do domu závan čerstvého vzduchu.
Cupitavé krůčky se ozývaly po celé vstupní hale, jak se dvě malé děti snažily najít oba rodiče.
,,Mamí!" zapísklo děvčátko a vrhlo se ženě do náručí.
,,Ahoj, broučku," zašeptala její matka a políbila ji do vlasů.
,,Tatí!" rozzářil se klučina stojící zatím na zemi.
,,Ahoj," usmál se už dospělý muž s mírně rozčepýřenými hnědými vlasy, klečící na jednom koleně a čerchající chlapcovu čupřinu.
,,My jsme něco našli!" zavýskla holčička.
,,A copak, zlatíčko?" ptala se s úsměvem žena, opírající se o rameno svého manžela.
,,Tohle!" vybafli oba a s jiskřičkami v očích podali dopis svému tatínkovi.

Stála na malém výběžku a stejně jako před několika lety pozorovala malý dům na kraji vísky.
,,Splnilo se ti tvé přáni..."
Smutně se usmála a pohodila hlavou. Snažila se tak odehnat neposedné pramínky vlasů pryč z jejího výhledu.
Mohla být matkou jeho dětí jako ta žena nyní se opírající o jeho rameno. Jenže její osobnost jí to nedovolovala.
Zatnula pěsti.
Proč? Proč sakra musela před lety udělat tolik špatných věcí?

I když o tom nevěděl, stále ho pozorovala. Od doby, co se vytratila z jeho života. Den co den seděla na stejném místě, upírající oči na celý jeho život.
Někdy za to byla ráda, někdy se proklínala.
Proč?
Protože ač věděla, že ji nikdy neodpustí, zamrzelo ji vždy, když při pohledu na jí napsaný dopis začal plivat nepěkná slova.
,,Jenže ty sis to zasloužila, jsi...vlastně jsi byla semetrika. Tak co jsi sakra čekala?"

Otočila se, když za sebou z ničeho nic uslyšela kroky.
,,Už jednou jsem ti řekl, aby ses víckrát nevracela. Teď už ale druhou šanci nedostaneš."