Potomek dvou klanů - 11 Shledání otce a syna

Tak je tu jedenáctí díl mojí kolekce všem se omlouvám za čekání, ale jelikož jsem stále školou povinná na potomka mírně nezbýval čas, ale teď už je vše v pořádku tak jsi ho užijte.

Začínal krásný letní den. Slunce právě vycházelo a jeho první paprsky dopadaly na stále spící Konohu. Sluneční paprsky začaly lechtat ty spáče, kteří své spaní měli velmi lehké a začalo je nemilosrdně budit ze snění.
Ve čtvrti Namikaze, ve své ložnici byl také jeden takový. Naruto byl roztažený přes celou postel a hlava mu visela přes okraj. Jeho však na rozdíl od ostatních nebudilo slunce, před kterým si preventivně zatáhl závěsy, které vrhaly příjemní stín. Jeho budíčkem byl všudy přítomný démon Kyuubi, kterého nebavilo čekat až se zbudí sám nebo mu zazvoní nařízený budík. On sám ve své zmenšené verzi spal u jeho nohou, ale když ho Naruto třikrát skopl dolů, už prostě znovu neusnul. A přestože už byl s Narutem za dobře, jeho povaha a myšlení démona se neztratilo. Sice už nebyl tak zlý, jako za starých časů, ale přesto v něm byla teď touha se pomstít za tu nedospanou noc.
Kyuubi ho ještě chvíli pozoroval, ale pak to dlouho nevydržel a vší silou stáhl deku na které Naruto spal. Ten se s velkou ránou zřítil přímo na hlavu a začal se rozespale rozhlížet kolem. Konečně se posadil a pořádně se rozhlédl kolem, jeho zrak padl na šklebícího se Kyuubiho, který mu seděl ve své malé verzi u nohou. V tu chvíli mu došlo, co dělá na zemi.
„Kyuubi!“ procedil skrz zatnuté zuby a hodil po něm pohled „Co to jako má znamenat?“ jeho pohled vůbec nebyl přátelský. Kyuubi se však jen ušklíbl a prohlásil.
„No, co na mě tak koukáš? Spadl jsi sám, já tě šel právě vzbudit, když jsi mi spadl k nohám.“ Lhal Kyuubi jako když tiskne. Naruto na něj sice ještě chvíli pouštěl hrůzu, pak ale pokrčil rameny, jeho tvář se vyjasnila a on se začal zvedat. Kyuubi se mezitím ztratil do jiného pokoje.
Naruto po menší rozcvičce vydal do koupelny na ranní hygienu. Cestou přemýšlel o včerejším zápase. Bylo to zvláštní, byl z něj jounin. Další krok k tomu, aby se splnil jeho sen. Sen stát se hokagem. Když se konečně vypotácel z koupelny, v jeho mysli vířily vzpomínky, jako právě narození motýli. Pak se mu vybavila ta krásná chvíle se Sakurou. Ona to nebyla vlastně chvíle. Seděli na hlavě čtvrtého skoro do půlnoci a pozorovali hvězdy. Sakura mu však nakonec usnula na rameni a on ji odnesl domů v náručí. Jak byla krásná, připadala mu jak porcelánová panenka, taková křehká. Když jí ukládal do postele, vypadala tak nádherně a kouzelně. Neodolal a lehce ji políbil na rty. Pak se z místnosti vytratil v podobě malých vodních kapiček.
Při té vzpomínce se mu opět ukázal usměv.
Stále myslíc na tu šťastnou chvíli, se vydal do kuchyně na snídani.
Jeho šťastné nálady si všiml i Kyuubi. Vyskočil na židli blízko Naruta a zadíval se mu upřeně do očí. Naruto měl právě plnou pusu ramenu, který si udělal, přesto si jeho pohledu všiml a musel spolknout obrovské množství nudlí ve své puse.
„Děje se něco Kyuubi?“ ptal se a znovu si strkal do úst ohromné sousto.
„No je docela brzo a ty se tváříš docela šťastně, což je u tebe po takovém probuzení dost nezvyklé. Co se včasně včera událo a můžeš k tomu přidat i to kde si včera byl tak dlouho.“ Prohlásil Kyuubi a zvědavě si ho prohlížel. Nutno dodat že celý den, co byl Naruto na cvičišti, spal ve své bývalé kleci. Avšak když šli s Kakashim oslavit jeho výhry, vyskočil, že jde domů. Když se Naruto vrátil kolem půlnoci, našel ho spát v klubíčku na své posteli. Musel se usmát, spolkl další sousto a odpověděl.
„Nemusíš vědět všechno, ale teď už pojď dáme si malý trénink tady na cvičišti.“ Prohlásil jakoby mimochodem a sledoval jek se Kyuubi bude tvářit. Sám mezitím dojedl ramen. Kyuubi byl ještě chvíli dost mimo pak si ale uvědomil Narutova slova a vyštěkl.
„Nejsi nemocný? Včera jsi porazil čtyři jouniny a Kage, to nebyl trénink?“ ptal se a v hlase mu přeskakoval údiv s rozčílením.
„Ne, proč? A pojď už, chci se ještě potom stavit u Tsunade. Jo kolik je to vlastně hodin?“ zeptal se, když už byl u dveří. Kyuubi, který šel za ním, mu podal velmi přesnou odpověď.
„Je šest hodin a patnáct minut.“ řekl a s povzdechem dodal: „v kolik chceš jít za hokage? Nemůžeme tam jít moc brzo pak je celý den nevrlá.“ Prohlásil a Naruto se zamyslel. Měl pravdu, pokud by jí vzbudili, ničemu to nepomůže a pak bude ještě celý den nevrlá. Rozhodl se pro jiné řešení.
Budou trénovat do devíti a pak teprve za ní půjdou. Otočil se, aby to řekl Kyuubimu, ale toho už neviděl. Místo toho se octl v místnosti, kde kdysi byl zavřený za zlatou klecí Kyuubi. Nechápavě se rozhlížel, nic nedávalo smysl. V hlavě se mu míhaly otázky typu. „Co se to tu děje?“ nebo „Proč tu jsem?“ Zlatá klec, která mírně zářila, dávala tomuto místu zvláštní děsivou atmosféru. Čím déle tam stál, tím víc mu přišlo, že se brána začíná víc a víc třpytit a vydával oslepující světlo. Jeho zrak padl na strženou pečeť. Jaké bylo jeho překvapení, když se vedle ní objevil miniaturní Kyuubi a také se zmateně rozhlížel. Jeho zrak padl nejdřív na bránu pak na Naruta. Váhavým krokem se vydal k němu.
„Naruto co se tu děje? Mluvil jsi a pak jsi omdlel, než jsem k tobě stačil dojít, ocitl jsem se tady. Co se to tu děje?“ ptal se a stále sledoval zářící bránu. Než mu však Naruto stačil odpovědět, celou místnost naplnilo zářivé světlo z brány, které chvíli přetrvávalo. Naruto si stačil jen zakrýt oči, aby neoslepl, když však ucítil něčí ruku na svém rameni, otevřel je. Místnost byla stále zaplněná jasným světlem, ale už ho nebylo tolik. Párkrát zamrkal, aby si jeho oči přivykly, pak se teprve podíval na osobu před sebou. Ve chvíli, kdy zaostřil a naplno spatřil osobu před sebou, všechny jeho myšlenky zmizely a v jeho srdci vybouchla spousta emocí najednou. Jediné slovo, které se mu vydralo z úst, bylo velmi tiché. Možná v něm bylo i trochu strachu, že se po vyslovení daná osoba rozpustí. To slovo bylo:
„Tati…“ Narutovy rty se chvěly při tom vyslovení, jeho oči se vpíjely do těch samých. Usměv jeho otce mu dodával klidu. V tu chvíli se mu vrhl do náruče jako by se bál, že mu zase zmizí, než mu stačí cokoliv říct. Nezmizel, jemně přivinul svého syna do náruče a pořádně objal. Byl tak rád že ho má v náručí, když se od něj po chvíli Naruto odtáhl, viděl v jeho očích jiskřičky štěstí. Znovu se usmál a promluvil.
„Naruto jsem tak rád, že tě můžu vidět.“ řekl to tiše, přesto mu bylo rozumět. Naruto který se při těch slovech ještě víc rozzářil, mu odpověděl.
„Co se to tu děje tati?“ Ptal se a postavil se před otce. Ten se na něj podíval a pak mu padl pohled na Kyuubiho který mu vyšplhal na záda a sedl si mu na rameno. Věnoval jeden usměv také jemu a začal.
„Jak vidím, stali se z vás přátelé. Jsem za to rád, protože úkol, který vám přináším, by jste jako jednotlivci nezvládli. Své síly musíte na toto zlo spojit, aby se plán zdařil.“ odmlčel se a prohlédl jsi svého syna a démona na jeho rameni. Před dvaceti lety si tak přál, aby se to stalo skutečností. Z jedné věštby věděl, že pokud se jeho syn nespojí s démonem ve svém nitru a nestanou se přáteli nebo aspoň spolubojovníky, svět ovládne temnota a vše živé na něm zanikne. Jak byl rád, že se jeho syn přátelil s králem démonů, kterého do něj musel zapečetit. Jak mu bylo líto, že s ním nebyl, když to neměl zrovna nejlepší. Chvíli bloumal v myšlenkách, ale pak začal znovu povídat.
„Kdysi dávno bylo předpovězeno, že se zrodí dítě, do kterého bude zapečetěn král démonů. To dítě bude mít zvláštní moc a démona v sobě porazí. Nebude s ním však moc žít, protože démonova zloba by ho proměnila v ještě strašnějšího démona. Bude jen na něm, jaké bude mít srdce, jestli temné, stane se démonem, jestli čisté, bude s démonem žít a zabrání zničení světa. To dítě jsi ty Naruto, vše, co bylo předpovězeno, se stalo a já jsem ti dnes přišel říct, že den kdy se tvůj nepřítel objeví, brzy nastane.
Když jsi byl na výcviku v žabí vesnici, vědma ti řekla, že poznáš den, kdy se tvůj nepřítel ukáže. Ten den nastane za příštího úplňku. U boha smrti jsem si vyprosil, abych tě směl vidět a tu zprávu ti předat. Ale můj čas se krátí, budeme na tebe s maminkou dávat pozor. A nezapomeň Naruto, oba v tebe věříme, osud všech, leží ve tvých rukách. Měj se dobře synu a v den všeho dávej pozor na směr větru.“ Než stačil Naruto něco odpovědět, znovu je oslepilo ono zářivé světlo a celá místnost zmizela.

V dalším okamžiku se Naruto probral na podlaze v předsíni, kam stačil dojít, než se octl u otce. Vedle něho se objevil Kyuubi a zkoumavě se na něj díval. Naruto se těžce zvedl a rozhlédl se kolem. Trochu ho mrzelo, že se nemohl otce zeptat na víc věcí, ale zase byl šťastný, že ho vůbec viděl. Jeho pohled padl na Kyuubiho a položil mu první otázku, která ho napadla.
„My jsme byly předpovězeni? A to i tahle situace? A pochopil jsi tu poslední větu otce?“ jedna otázka za druhou, se sypala z jeho úst, Kyuubi jsi jen povzdechl a odpověděl.
„Pojď si sednout do kuchyně, tam se o tom pobavíme.“ Pomalu se otočil a počkal, až se Naruto zvedne úplně a vyskočil mu na rameno.
V kuchyni letmo koukl na hodiny a zjistil, že je už po osmé hodině. Za hodinu měl jít za Tsunade, přesto se posadil a nechal si od Kyuubiho všechno vysvětlit.
„Naruto, všechno co řekl tvůj otec je pravda a tu poslední větu jsem ani já nepochopil, ale pokud jsem správně chápal jeho slova, o příštím úplňku zaútočí Madara se svou armádou a to je to varování, jak pravila žabí vědma. Myslím si, že bys měl jít za Tsunade, vše ji říct a požádat ji, aby ses mohl na týden vzdálit z vesnice. Pak se co nejrychleji vrátit sem a okamžitě vyrazit musíme dokončit „To“ jutsu vzpomínáš?“ prohlásil Kyuubi a seskočil. Naruto kývl, že rozumí a vydal se za hokage.
Běžel celou cestu, proto se před dveřmi zastavil a pomalu se vydýchal, pak teprve zaklepal. Chvíli počkal, ale nikdo mu neodpověděl zaklepal znovu a zase se nedočkal odpovědi, proto otevřel dveře. Vůbec ho nepřekvapil pohled na Tsunade, nataženou na stole se skleničkou saké v ruce. Kdyby měl čas, vychutnal by si ji, ale on dost pospíchal, proto s ní jenom zatřásl. Několik minut to sice trvalo než se mu to podařilo, ale přece jenom si nedal okružný let jako vždycky když jí budil. Hokage se rozespale rozhlížela kolem, když její zrak spočinul na Narutovi napřímila se v křesla a prohlédla si ho.
„Děje se něco že jsi mě zbudil takhle, normálně mi vždy něco vyvedeš, ale je to příjemná změna.“ Prohlásila a dál se na něj pronikavě koukala.
„Nesu špatné správy o příštím úplňku se dostaví můj soupeř a pokud dobře počítám, je to ode dneška za sedmnáct dní.“ Prohlásil Naruto a čekal její reakci. A jak čekal, okamžitě upoutal její pozornost.
„Naruto tím chceš říct, že se tu Madara objeví za sedmnáct dní?“ prohlásila a nevěřícně na něj koukla, jestli to není nějaký žert. Naruto však jen kývl a ještě vyslovil prosbu.
„Tsunade-sama ještě bych na vás měl prosbu. Potřebuji týdenní propustku z vesnice, musím si nacvičit svoje nejlepší jutsu, ale je dost nebezpečné a nechtěl bych, aby se něco stalo vesnici.“ Tsunade na něj chvíli koukala, ale pak svolila, než stačila něco namítnout zmizel ve víru kapiček. Jen si povzdechla a nechala si zavolat všechny ANBU a začala rozdávat rozkazy. Mezi tím se Naruto přenesl domů, zabalil všechny potřebné věci, Kyuubi mu sedl na rameno a vydal se k bráně. Cestou potkal ještě Sakuru. Která se nadmíru divila, kam jde.
„Naruto kam jdeš?“ křičela na něj přes celou ulici a snažil se ho dohonit.
„Sakura-chan, odcházím na týden, musím vymyslet nové a účinné jutsu a nechci, aby byla vesnice nebo hůř vy, ohroženi. Měla by si se připravit, bude zanedlouho tvrdý boj a nechtěl bych o tebe nebo někoho jiného přijít.“ Řekl, naklonil se k ní a políbil ji. Bylo mu jedno, co se stane, prostě to udělal. Než se Sakura vzpamatovala, zmizel. Bylo jí líto, že to udělal, chtěla mu říct, že i ona k němu něco cítí, ale nedal jí jinou možnost, než si to nechat zatím uzamčené v srdci než se opět uvidí. Smutně se otočila a šla domů.
Naruto právě mizel v nedalekém lese.