Jedno srdce, jedna duše: kapitola 6: Bolest srdce

„Sousuke,“ zašeptala jsem a položila jeho hlavu na svůj klín.
Byl zraněný a tolik těžce oddechoval. Podíval se na mě s přivřenýma očima. Stáhlo se mi hrdlo zoufalstvím. Co bych měla udělat? Ne, co mám udělat? Moc to bolelo. Třásly se mi ruce strachem o jeho život.
„Nene-sama,“ zachroptěl tiše. Zakuckal se a z úst tak vyšplíchla dávka krve.
Vyvalila jsem oči. Rty se mi třásly. Nemohla jsem promluvit. Bylo to horší než to, co jsem zažila před chvílí. Ne, tohle se s tím nemohlo vůbec rovnat. Raději bych zůstala napořád v obležení těch nestvůr než zažívat ten pocit, který se mě teď zmocňoval.
„Nemluv, Sousuke,“ vysoukala jsem ze sebe těžce.
Chtěla jsem být statečná. Ukázat, jak moc jsem dospěla. Chtěla jsem sama sebe přesvědčit, že nejsem dítě, ale už skoro dospělá žena. Ale pochybovala jsem. Pochybovat sama o sobě. To je to nejhorší co člověk může udělat.
Oči se mi zalily slzami. Čím více jsem chtěla být silná, tím více jsem se cítila slabší.
„Bu-budeš v pořádku,“ zavzlykala jsem. „Určitě se z toho dostaneš.“
„Omlouvám se.“ Mluvil tak těžce a sípavě. „Omlouvám se, že jsem vás nedokázal ochránit a postarat se o vás tak, jak si přáli vaši rodiče.“
Hystericky jsem se dusila slzami. Netušila jsem co mám říct, abych utišila svůj i jeho žal.
„T-to není pravda. Já-,“ utřela jsem si slzy a snažila se uklidnit, abych mohla říct něco smysluplného. „Děkuji, děkuji ti za všechno Sousuke.“
Otevřel ústa, aby ještě něco řekl, ale zastavil se uprostřed pohybu a hlava mu lehce spadla na bok. Zůstal nehybně ležet s očima přivřenýma.
„Ne,“ zašeptala jsem chroptivě. Nepoznávala jsem svůj vlastní hlas.
„Sousukééééééééééééé!“ Slyšela jsem křičet sama sebe, ale moje mysl si to jen těžko uvědomovala.
Tiskla jsem ho k sobě. Chladl, pomalu ale jistě jsem cítila jak ho pohlcuje ten chlad.
Přece nemohl být mrtvý. Nemohla to být pravda. Nechtěla jsem tomu věřit a pořád to popírala.
Naruto mě lehce chytl za zápěstí. Chtěl mě uklidnit, ale zuřivě jsem se mu vysmekla.
„Nech mě být!“ zaječela jsem.
„Nene,“ zašeptal smutně Naruto.
Nechtěla jsem ho odhánět, ale nešlo to. Potřebovala jsem se vzpamatovat, vrátit se do reality, která pro mě byla teď tak krutá. Nevěděla jsem co se děje kolem mě. Jen těžko jsem si vzpomněla, že je to Dante, kdo kolem nás zlikvidoval útočníky.
Plakala jsem, hystericky a nezastavitelně. Někdo mě popadl a podle vůně jsem poznala, že je to Naruto. Znovu jsem se chtěla vysmeknout, ale nedovolil to.
„Pusť mě!“ křičela jsem. „Pusť mě, musím mu pomoct!“
„Je konec,“ ozval se jeho tichý hlas někde u mého ucha.
Pevně mě držel a odmítal pustit, i když jsem se vzpouzela. Nakonec jsem to vzdala a zabořila hlavu do jeho hrudi.
„Já-, to nemůže být pravda.“
„Bude to v pořádku, Nene,“ uklidňoval mě, ale stejně se třásl. „Už bude dobře.“
Byla jsem tak vyčerpaná. Opuchlé oči mě bolely a štípaly. Tělo jsem měla slabé, sotva jsem byla schopna se pohnout. A pak, pak to utichlo. Všechny zvuky, randál a řev utichl a zbyl jen klid.
„Hej chlapče,“ promluvil Dante k Narutovi.
Ten k němu zvedl hlavu s tázavým pohledem.
„Vezmi tu holku pryč. Vypadá, že se brzo sesype.“
„Ne,“ zaprotestovala jsem okamžitě a pokusila se vyskočit na nohy, ale podařilo se mi jen zavrávorat.
Naruto mě znovu zachytil. Spadla jsem zpátky. Oči se mi únavou a bolestí zavíraly samy a já se snažila proti tomu bojovat. Nešlo to. Nemohla jsem odolat a jen na chvíli dovolila, aby se moje víčka zavřela.

Pomalu jsem otevřela oči. Stále ještě byly tolik těžké. Pár sekund mi trvalo, než jsem si uvědomila co se stalo a že je to všechno vlastně pravda. Že Sousuke už není a nikdy nebude. Zabolelo mě to u srdce. Jakoby mi ho někdo surově sevřel a odmítal pustit. Chytila jsem se na místě, kde se nacházelo a těžce oddechovala. Civěla jsem otupěle na strop pokoje a odmítala se rozhlédnout kolem. Měla jsem strach z toho co uvidím, ale netušila jsem proč. Zmocňoval se mě nepopsatelný pocit.
„Nene!“ Někdo rozrazil hlasitě dveře pokoje. „Už je ti dobře? Jsi v pořádku?“
Zabloudila jsem očima k Narutovi, který křečovitě stál uprostřed pokoje.
„Je mi fajn,“ odpověděla jsem mu nějakým cizím hlasem. Rozhodně to nemohl být ten můj. Tak hrubý a chroptivý. Podíval se na mě pohledem plným smutku a porozumění. Nechtěla jsem to. Nechtěla jsem, aby mě litoval. Nechtěla jsem znovu slyšet, že to bude v pořádku. Už by to bylo moc. Už bych to nevydržela a byla jsem ráda, že to z mého výrazu poznal.
Jenže v pokoji se objevila další postava. Taková, kterou bych v životě nečekala.
„Co ten tady dělá.“ Až příliš rychle jsem se zvedla až to zabolelo.