Vznešená: díl: 7: Jméno anděla

Chvíli se dívala na Kazurovy záda než úplně opustil pokoj. Popadl jí náhlý pocit sklíčenosti a stejný pohled věnovala i svému hostiteli.
Stál naproti její posteli a pozoroval její tvář. Byla tak bledá a unavená. I přesto působila jako vždy andělsky. Šedé vlasy jí splývaly kolem ramen až k pasu a rudé oči měla lehce přimhouřené.
„Chtěl jste se námi mluvit?“ pobídla ho tiše.
Stále očima pokukovala po dveřích pokoje. Nechtěla, aby Kazuro slyšel jediné slovo z jejich rozhovoru ať už byla kazekageho otázka jakákoliv.
„To je pravda,“ přikývl. „Nechci kolem toho zbytečně kroužit.“
Hlasitě si povzdechla. Trochu křečovitěji stiskla svou deku.
„Tak prosím.“ Její hlas byl velice tichý, ale přesto ho dobře slyšel.
Z nenadání se mu jakkoli odmítala podívat do očí. Těkala kolem sebe jakoby hledala něco, co by jí dokázalo pomoct. Ale pokoj byl až moc obyčejný na to, aby pomohl princezně.
„Když jste mi nedávno dala ten vzkaz,“ vytáhl z kapsy malý papírek a ukázal jí ho v dlani. „mělo to být nějaké vodítko že ano?“
Zabořila pohled do své peřiny a přemýšlela o odpovědi. Slíbila, že nic neprozradí, že neodstoupí od původního plánu. Bylo to ale tak lehké? Vůbec ne.
„Kdo ví,“ zamumlala vyhýbavě.
Kazekage se zamračil. „Znovu ty vaše odpovědi, které nic neznamenají.“
„Řekli jsme vám, abyste se na nic nevyptával a vy stejně máte otázky, na které nemůžeme odpovědět.“
„Nebo nechcete odpovědět,“ opravil ji rázně.
Zabodla do něj konečně svůj pohled a tentokrát nemínila uhnout. Nechtěla, aby si o ní myslel, že je zbabělá.
„Máte pravdu.“ Přikývla. „Nechceme odpovědět. Nemůžeme a nechceme.“
„Tak proč jste mi podsunula ten vzkaz?“ Znovu jí ukázal ten malý kus papírku s jednoduchou větou.
Překvapil jí tou otázkou, kterou mohla očekávat. Byla ale natolik obyčejná, že jí vůbec nenapadla.
„To nevím.“ Zase uhnula pohledem, aniž by si to doopravdy uvědomovala.
„Tak už mi řekněte co se tady k čertu děje.“ Gaara se nenechal odradit.
Po vyslechnutí jejich rozhovoru chtěl za každou cenu vědět pravdu.
„Já-,“ začala tiše, načež jen zakroutila hlavou.
Pomalu vstala z postele a zamířila k němu. Bolestně zatínala pěsti při každém kroku, který nepříjemně tlačil na její plíce. I přesto měla pořád vytříbený druh chůze. Ladný, jako tanec. Nabývala dojmu, že se skoro nedotýká země.
Kazekage stál na místě jako přikovaný. Sledoval jak se k němu pomalu blíží a nebyl schopný slova, aby jí zastavil. Došla až k němu a zastavila se jen několik málo centimetrů od něj.
Díval se do jejích rudých očí, které do nevědomky hypnotizovaly. A pak z nenadání promluvila.
„Vy nás milujete že ano?“ Řekla to tak jasně a sebevědomě. Byla si naprosto jistá, že tomu tak je.
Vyvalil na ní oči. Tohle byla poslední věc, kterou by čekal. Nebyl schopný odpovědět. Jen naprázdno otevíral a zase zavíral ústa. Její pohled stále dychtil po odpovědi. Nepřipadalo jí na tom nic špatného. Jen to potřebovala vědět, toužila to vědět.
„Jak jste-, to je přece-,“ Konečně ze sebe dostal pár slov.
Pochopil. Pochopil, že má pravdu. Dokonce, že v něm dokáže číst jako v otevřené knize. Nikdo jiný to nedokázal a možná ani ze začátku ona. Teď si ale připadal jako výloha, kde je všechno vystaveno a ona se jen dívá. S oblibou sleduje celou tu prosklenou skříň.
Nemohl odtrhnout tvář od jejích očí, které ho propalovaly. Jako rudé slunce, tolik pálily.
„Ano,“ vydechl nakonec.
Jeho samotného to překvapilo, ale hrdlo se mu konečně znovu svobodně roztáhlo. Zase se mohl volně nadechnout.
Zato výraz princezny nabyl sklíčeného dojmu. Sklopila pohled.
„Toho jsme se báli. To je špatně, kazekage-sama.“
Nechápal. Znovu jí nechápal. Co tedy chtěla? Co chtěla vědět a co chtěla slyšet?
„Zeptáte se na moje city a pak mi řeknete, že je to špatně. Ale bohužel, už to nedokážu vrátit zpět.“ Snažil se nasadit chladnější tón, ale pokus byl marný.
Hlas mu přeskakoval napětím. Nevěděl co v okamžiku přijde a co má očekávat.
„Ne,“ zavrtěla příkře hlavou. „Špatně jste mě pochopil. Zamiloval jste se do princezny Suzume-sacchi Norao, ale to ještě neznamená, že milujete mě!“
Její postoj se změnil. Působila tvrdě a charismaticky. Jako někdo, kdo vždy spoléhá sám na sebe. Stála před ním v sekundě téměř jiná osoba. Jen vzhled se nezměnil. Pořád byla stejně krásná a stejně křehká.
„Já nejsem ta, za kterou mě považujete. Ta osoba je úplně někde jinde, na úplně jiném místě na světě. Už to nemůžu vydržet pořád lhát.!“
„Kdo tedy jste?“ zeptal se opatrně.
Nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Stále měl pocit, že si z něj princezna střílí.
„Jmenuji se Shi.“