Minato a Kushina Láska na první pohled - Nenechte se vysmát II

Čas jí velice rychle uběhl, knihy od Tsunade byly velice zajímavé a hodně se z nich naučila o teorii lékařských justu a dokonce z nich odvodila i dvě justu, které tam popisovali. Ishidate splnil slovo, na jeho příchod jí upozornil hluk na chodbě.
„Jste normální? Tolik vás tam pustit nemůžu, smíte tam nejvýš čtyři a jestli bude spát, tak jí nebudete budit a okamžitě odejdete.“
Do dveří nakoukl Ishidate. „Ahoj Kushino-chan, jsem tu, jak jsem slíbil a vedu ti pár kamarádů.“ Dovnitř za ním vpluli tři kluci, zbytek asi sestra poslala pryč. Omyl. Jeden z nich rychle otevřel okno a dovnitř se vsoukalo ještě pár chlapců.
„Je vás tu požehnaně, kdo jste?“ Zeptala se Kushina, tolik návštěv nemocnici nikdy neměla.
Představování se ujal Ishidate. „To jsou ti kamarádi, o kterých jsem ti říkal, tihle,“ ukázal na trojici, co vešla s ním, „jsou z jednoho týmu, jediný celo chlapecký tým v Konoze… Nara Shikaku…“ ukázal na celkem pohledného kluka s culíkem, „Akimichi Chouza,“ tentokrát ukázal na tlouštíka s červenými pruhy na tváři, „Yamanaka Inoichi,“ tentokrát ukázal na blonďáka, který měl taky culík, ale vlasy mu na rozdíl od Shikaka netrčely nahoru, ale splývaly dolů na záda.
Kývla hlavou na pozdrav.
„Tihle dva, s očima bez zorniček, jsou Hyuuga Hiashi a Hyuuga Hizashi, dvojčata jednoho z nejsilnějších klanů v listové,“ rovněž chlapcům kývla, ale na pozdrav jí odpověděl jen Hizashi. „A jako poslední v představování a poslední, kdo se sem vešel je Uchiha Fugaku. Všichni, až na mě, jsou tu vlasně z velice silných klanů, máš tu pánský privilegovaný uvítací výbor.“ Usmál se Ishidate na Kushinu.
„Moc mě těší, že vás poznávám, jak už asi, víte jsem Uzumaki Kushina… jsem tu nová.“ Zamyslela se. „Myslím, že už jsem o některých klanech, ze kterých jste slyšela od svého senseie před chunninskou zkouškou, klan Hyuuga … aha vy máte velice silnou oční techniku, byakugan apoň myslím…“ Oba přikývli, zřejmě překvapení, že zná i jméno té techniky.
Mrkla na ně. „Uchicha klan… ano, vy máte také oční techniku, jen o něco málo slabší sharingan.“ Fugaku také přikývl. Kushina, ale neskončila. „Klan Nara… vy používáte stíny že?“ Shikaku byl zřejmě šokován, že zná i jeho klan, a tak mlčel. „Klan Akimichi, vy se umíte zvětšit celí i jen části těla, že?“ Chlapci už vyloženě zírali.
„Promiň Inoichi, ale tvůj klan neznám, jméno jsem sice slyšela, ale nezapamatovala jsem sice vaši specifickou vlastnost.“
Inoichi se jen usmál. „Naši techniku zná málokdo, umíme převzít kontrolu nad cizím tělem, pomocí mysli.“
Kushina se ďábelsky usmála. „Aha, ale to vám nemůže u mě vyjít. Tohle justu, či schopnost jestli chceš, nebo lépe řečeno vaše klanové justu, platí jen tehdy, jeli protivníkova mysl nesoustředěná a nebo slabší.“ Inoichi se začal smát.
„Proč by to zrovna na tebe nemělo fungovat?“ Kushina se sladce usmála.
„Zkus to, jsem už dost zotavená abych ti ukázala, špatně se to vysvětluje.“ Všichni čekali, natěšení, že uvidí švandu, jak Kushina bude dělat cokoli jí Inoichi přikáže. Inoichi se smál taky, provedl příslušné pečetě, zašeptal jméno techniky, a sesunul se na lůžko, které bylo prázdné. Ocitl se ve zvláštním prostoru, takovouhle mysl ještě neviděl, zkusil zatlačit jejího majitele do pozadí, ale ucítil bolest hlavy.
V hlavě se mu rozlehl Kushinin hlas. “Půjdeš dobrovolně pryč, nebo tě budu muset dostat ven násilím, můžu ti zpálit mozkové spoje a udělat z tebe slintajícího b*b*čka. Rozhodni se rychle.“
Inoichi se rychle vypařil. Probudil se na lůžku a otřel si pot z čela… „Co to bylo Kushino-chan?“
Ta se záhadně usmála. „Moje mysl, jsem ráda, že se ti při tom víletu nic nestalo, občas neodhadnu svou sílu.“ Přeběhl mu mráz po zádech. Ostatní nic nechápali. Inoichimu se to nechtělo vysvětlovat, tak jako jí, tak jen řekl.
„Měla pravdu na tenhle typ mysli moje justu neplatí.“ Všichni byli překvapeni.
„Ty jsi asi hodně silná co?“ zeptal se Fugaku.
„Ani ne, jen mám tuhle unikátní vlastnost.“ Usmála se. „Vážně by mě, ale zajímalo proč jste všichni přišli. Seznámení s mou maličkostí nebude přece hlavní důvod?“ Zeptala se zamyšleně.
„Pleteš se,“ řekl až do té doby němý Hiashi, „zajímalo nás, co si zač, jediná holka odolná proti Minatovu šarmu, to se hned tak nevidí, nejen odolná, dokonce jsi ho urazila. To neudělala nikdy žádná a to nemyslím jen děvčata z Konohy…“
„Děláte si ze mě legraci?“ Zeptala se překvapeně Kushina. „Tohle jsem Ischidatemu nevěřila, takže promiň Ishidate. Jak je to, ale možné. Minato, když jsem ho viděla poprvé mi nepřišel nijak zvláštní a při zkoušce jsem poznala, že je to namyšlený tro*ba. To tu žádná holka nepoužívá hlavu,“ svorně zakroutili hlavou. „No nechme Minata Minatem a bavme se raději o něčem jiném, o vás už toho vím dost, ale s Ishidatem jsem sice bojovala, vím jak používal taijustu a ninjustu, ale o jeho klanu nevím nic. Jak je možné, že je jen jeden čistě chlapecký tým v Konoze, jak vypadají ostatní týmy? Vím je to spousta otázek, ale ráda bych znala odpovědi.“ Ishidate to čekal, teď navěky ztratí možnost být něco víc než jen kamarád nebo být i jen kamarád.
„Já nepocházím z žádného klanu v listové, můj otec je prodavač, ale má matka byla kunoichi z vodopádové.“
Kuhina se na okamžik zarazila. „Vodopádová,“ rty se jí sevřely v nenávistném úšklebku. Rychle to ale překonala. „To jsem nevěděla, ale být synem kunoichi, která kvůli tvému otci opustila svou vesnici je také úžasné. Máš být proč hrdý. Velice ráda ji jednou poznám.“ Také to vyvolalo vlnu překvapení.
„Vážně?“ Zeptal se Ishidate.
„Jistě, neříkám nic, co nemyslím vážně, pokud se jedná o takovéto věci.“ Její instinktivní odpor k vodopádové a vším, co se s ní pojilo, se přece nemůže vztahovat na matku jednoho kluka, co opustila vodopádovou a nemá tudíž s tím jak dopadla její země nic společného a její syn také ne.
„Na tvou druhou otázku ti odpovím já…“ Řekl Chouza. „Do týmů se rozřazuje podle několika hledisek, za prvé výsledky na akademii, za druhé specifické vlastnosti. To, že je v každém týmu kromě našeho znamená, že týmy musí být vyvážené.“
Teď si vzal slovo Shikaku a neomaleně Chouzu přerušil. „Ženy jsou jemné a slabé, proto když už jsou zařazeny do týmů, tak musí být ve smíšeném, aby to nebylo tak poznat. Vyloženě ženský tým by byl slabý.“
To ji naštvalo. Shikaku seděl blízko, tak nakumulovala čakru do ruky a dala mu facku, zůstal mu tam rudý otisk. „Ženy nejsou vždy slabší, než muži, Shikaku, někdy to být pravda může, ale někdy je to naopak. Je to individuální věc, ty spátečníku.“ Vytkla mu Kushina. Shikaku jen pokrčil rameny a promnul si tvář. Všechni se tomu zasmáli.
„Tak teď si to slíznul, Shiko…“ Pronesl Chouza. Tomu se zasmáli všichni znovu z plna hrdla.
Smích přilákal sestru.
„Tady je nějak veselo!“ V rychlosti je spočítala. „Tak to ne pánové, nejen že je už po návštěvách, ale je vás tu dvakrát tolik, než kolik je povoleno! To si vypijete.“ Vypadala, že bude sršet blesky. Kluci se trochu otřásli, ale s něčím podobným zřejmě počítali a stálo jim to za trest.
Kushina je v tom, ale nechtěla nechat. „Prosím za prominutí, Čijo-sama, oni mi jen přišli přivítat do Listové, nezlobte se na ně…“ A vykouzlila andělský úsměv. Sestřička Čijo neměla šanci, tenhle úsměv by obměkčil i skálu.
„No dobře, Kushino, pro tentokrát, ale běžte rychle pryč, ještě dnes sem přijde Tsunade-sama, a ta by Vás tu chytit neměla, jasné?“ Místo souhlasu mladí ninjové vyskákali z okna. Sestra ho za nimi zavřela.
„Ach jo, ti jsou ale zbrklí. No jo, mladí… Síla mládí vítězí vždy a všude.“ Sama nebyla nijak stará, tak to znělo trochu zvláštně. Jen co sestra trochu poklidila, oběvila se ve dveřích Tsunade-sama. Usmála se, sama nevěděla proč, ale na tuhle mladou kunoichi se nemohla mračit.
„Tsunade- sama.“ Řekla Kushina, souzvučně se setrou Čijo.
„Čijo-niichan, Kushino-chan.“ Pozdravila a sestřička se velice rychle vypařila.
„Zítra tě propustím, Kushino, ale až odpoledne. Ráno se za tebou příjde podívat tvůj nový sensei a asi i zbytek tvého týmu.“ Při sousloví “nový sensei“ Kushina nepatrně svěsila hlavu. Tsunade ji chtěla trochu rozveselit. „Nebudeš, ale ještě trénovat, oni se tu zastaví cestou na trénink, ty ale budeš mít jiný program.“ Pokračovala Tsunade.
Kushina nepatrně zvedla obočí a narovnala se, čekala, až se doví zbytek. Nevypadala rezignovaně, ani nedočkavě jen napjatě. Přímo vybízela Tsunade, aby pokračovala,
Tsunade výzvu přijala. „Zítřek strávíme spolu, naučím tě pár lékařských justu, jen těch lehčích, ale to až později, nejdříve ti ukáži tvůj byt a půjdeme nakupovat…“
„Nakupovat?“ Zeptala se udiveně Kushina…
„Ano, nakupovat, musíš si opatřit něco na sebe, protože to, v čem si přišla, je už neopravitelné a také ti chybí nija vybavení. Hokage-sama mi na to dal dosti velký obnos, chce, aby ses tady cítila dobře, než ti něco koupíme, taky ti půjčím jedny mé staré šaty, ale přece jenom máme každá jinou postavu, kdyby záleželo na mě, tak bych ti je nechala, ale nebudou ti padnout zrovna jako ulité.“
Kushina posmutněla. Tak moje oblečení už není, to mi koupil můj sensei, stejně jako vybavení. Najednou ji něco napadlo. „Děkuji, Tsunade-sama, ale co čelenka?“
Tsunade se usmála. „Hokage-sama ti posílá tuhle černou čelenku se znakem listové, tvoje oblečení bylo tmavé, tak předpokládal, že tentokrát bude zase, chtěl, aby se to k tomu hodilo.“ To těžko, to byl asi její nápad.
„Ale jestli chceš, můžeš dostat jinou barvu.“ Řekla Tsunade, když si všimla dívčina výrazu.
„Ne, Tsunade-sama, mě nejde o barvu čelenky, má otázka byla myšlena v jiném smyslu. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo s mou čelenkou, co jsem měla na sobě, s čelenkou Země vodních vírů.“
Tsunade, už pochopila, byla jen ráda, že ji nevyhodila, tak nějak nemohla. Ona by svou vyhodit nedokázala, ať by se stalo cokoli, a tak s vyhozením té její počkala.
„Říkala jsem si, že by jsi si ji asi ráda nechala.“ Vytáhla něco z kapsy, dvě černé ochrané čelenky. „Tady ji máš, ale musíš teď nosit tu listovou, aby bylo jasné, že patříš do listové.“ Řekla ještě. Kushina měla v očích slzy. Poslední věc, co ji zbyla.
„Děkuji, Tsunade-sama, moc to pro mě znamená.“ Chtěla zadržet slzy, než bude sama.
„Tak se uvidíme zítra, tvůj nový tým sem přijde ráno, tak udělej dobrý první dojem. Dobrou noc.“ Věděla, že to děvče nebude mít dobrou noc, ale nic pro ni nemohla udělat a to ji mrzelo ze všeho nejvíce. Potichu odešla, zaslechla jen tiché “dobrou noc Tsunade-sama“ a pak už jen tichý pláč. Zavřela za sebou dveře. Bylo jí z osudu té malé Kushiny smutno, ta holka měla velikou smůlu, rodiče, sensei, země, ztratila všechno, vše se jí zhroutilo jako domeček z karet.
„Můžeme jít? Tsunade? Posloucháš mě?“ Zvedla hlavu.
„Ano jistě pojďme Dane, musím pryč, a na zítra se dobře vyspat.“
„Udělám proto co budu moci.“ Usmál se lišácky Dan a a vzal ji kolem pasu.

Už byla vzhůru, v noci usnula vysílena pláčem. Teď už ale nesmí plakat, přijde tým, a navíc její sensei by nechtěl aby plakala. Uvázala si obě čelenky, konožskou na pravý rukáv a čelenku vodních víru na stranu srdce na levý rukáv nemocniční košile. Učesala si aspoň trochu vlasy, kvůli dobrému dojmu. Už jen čekala

„Budete slušní pánové, rozumíte!“ Ozval se hlas na chodbě. Slyšela ještě nabroušenou odpověď.
„To bude zase nějaký nemehlo, když si pro ni musíme do nemocnice, při první misi se zabije, slíbil jste nám kluka sensei, holky jsou na obtíž. Zase nějaká konožská husa. Jako by nestačily mimo tým.“ Ten nafoukaný hlas jí přišel povědomý. „Ze kterého týmu ji vlatně vykoply, že jí máme my?“Pokračoval nadutě. Jeho sensei to ignoroval a vešel bez zaklepání dovnitř pokoje.
„Vstupte.“ Poznamenala drze Kushina, aby upozornila, že porušili pravidla slušného chování. Prohlédla si ninju, který měl být jejím velitelem, měl statnou postavu, byl mladý, ale měl bílé vlasy. Za ním šli dva chlapci jejího věku. Hned jí došlo, odkud zná hlas toho brbrala. Minato se vůbec nezměnil. Je jen trochu vyšší a má delší vlasy. Slova se ujal Jiraiya.
„Tak pánové, tohle je Uzumaki Kushina, nová členka našeho týmu. Kushino,“ Kývl hlavou. „O mě už jsi asi slyšela, jsem jeden z legendárních schaninů, úžasný Jiraiya.“
„Těší mi, Jiraiyo-sama.“ Sensei mu říkat nebudu. Proběhlo hlavou Kushině. Jiraiya pokračoval.
„Tohle je Haruno Mizore.“ Ukázal na chlapce se světle fialovými vlasy a zelenýma očima. Byla by přísahala, že tam vidí až růžové záblesky. Mizore se na ni mile usmál.
Jiraiya pokračoval. „Tohle je Namikaze Minato.“
Chlapec se vzdorovitě podíval na Kushinu. Jakoby ho musel představovat nějaké slepici z listové, jen co se ale podíval zkoprněl. Tahle holka není z listové, asi ji už viděl, ale kdy a kde… Dívka se na něj neusmála. Ačkoli on ji obdařil svým zářivým úsměvem, pod kterým by každá omdlela.
„My se s Mintem-kun se známe, Jiraiyo- sama.“
Jiraiya se usmál, takže ona si to pamatuje, ale Minato zaručeně ne. To bude ještě zábava.
Tak přece ji znám, ale odkud a proč se neusměje.. Říkal jsi Minato.
„Podle toho, co jsem slyšela, jsi se vůbec nezměnil Minato-kun.“ Udiveně na ní pohlédl. Ona však pokračovala, jako by byl vzduch. „ Jsi namyšlený, sobeckej a odpornej bl*ec.“
To mu vyrazilo dech. Co si to sakra ta holka dovoluje, ví vůbec kdo já jsem! No, asi ví, ale kde jsem jí mohl takhle naštvat. Chtěl jí za její urážku pěkně praštit, ale jeho sensei ho odtáhl z pokoje i s jeho smějícím se kolegou.
„Uvidíme se zítra, Kushino-chan.“ Zavolal ještě Jiraiya přes rameno, snažil se co nejdříve odejít, protože udržet Minatovi zacpanou pusu, udržet ho a táhnout, pryč oba svoje studenty, to byl opravdu úkol hodný sannina.