Historky z podsvětí- III. Kyanid Draselný

Na dveře mýho bytu někdo surově zabušil. Zrovinka jsem odpočíval a ještě pořád se tak nějak dával dohromady.
„Otevři Kakashi!“ ozvalo se hlasitě.
Gaiův hlas jsem nemohl nepoznat. Byl otravný jak hejno komárů, kterého se nemůžete zbavit. Vysápal jsem se z gauče a neochotně mu šel otevřít.
Jeho obličej spočinul naproti mýmu až se mi z toho udělalo lehce šoufl. Jenže jeho vítězoslavný výraz ve tváři nesvědčil nic dobrýho.
„Půjdeš s námi Kakashi.“ Kývnul hlavou směrem k dvou svým poslíčkům.
Jeden z nich mu byl až nápadně podobnej.
„Říká kdo?“ opáčil jsem rozmrzele. Ne, že bych měl dvakrát náladu se zrovna s ním dohadovat.
„Jestli nepůjdeš dobrovolně, opatřím si na tebe zatykač,“ utrousil s úšklebkem.
„Dobrá, dobrá,“ povzdechl jsem si a sáhl za dveře pro sako.
Chtěl jsem jet vlastním autem, ale ten zelenáč to rychle zatrhl. Naložili mě k sobě a spokojeně si to zamířili na stanici.

„Mám na tebe pár otázek, Kakashi.“ Gai se ke mně naklonil, když mě posadili ke stolu ve vyslýchací místnosti.
Zapálil jsem si cigaretu a neochotně na něj pohlédl.
Gai se popuzeně zašklebil nad mojí neochotou a nenápadně mrknul na ceduli zákaz kouření.
„Tady se nesmí kouřit,“ napomenul mě jako malé děcko.
Vyfouknul jsem mu dávku dýmu do obličeje a nasadil jsem milý úsměv.
„Co je mi po tom.“ Provokovat ho mě vždycky bavilo.
Svraštil svoje bujné obočí a znovu na mě hleděl. Po chvíli se mu ale na tváři rozlil znovu ten potěšený výraz.
„Tak kde jsi byl včera večer?“ zeptal se mě. Znal odpověď stejně dobře jako já.
„Proč mi dáváš tak stupidní otázky, když znáš odpověď.“
„Neremcej Kakashi nebo si jen přitížíš,“ opáčil sladce.
Povzdechl jsem si.
„Kdy přesně večer to mělo bejt?“
Gai zavrčel. Mělo to bejt něco, co mě nejspíš mělo zastrašit, ale spíše jsem se mi chtělo opravdu smát. Snažil jsem se udržet si stále stejnou vážnou tvář.
„Byl jsem v klubu Ichiraku,“ odpověděl jsem.
„Ááááá,“ ukázal na mě energicky prstem. „Tak přece!“
„A co zavražděná? V jakém jsi s ním byl vztahu?“
„Hele, nebyl jsem s ní v žádným, blbým vztahu. Seznámili jsme se ten večer. Kolem druhý jsem odešel domů a ona šla do svýho pokoje. Kdybys nebyl idiot, pořádně bys vyslechl barmana v tom pajzlu.“
Gai našpulil otráveně rty. Napřímil se a chytil se zamyšleně za bradu.
„Hmm,“ zamručel.
„Jestli je to všechno pane ‚prvotřídní detektive‘ rád bych šel domů a vyspal se. Mám totiž jeden důležitej případ, kterej musím rychle vyřešit.“ Vstal jsem ze židle a zamířil ke dveřím.
Otevřel pusu, aby něco namítl, ale ne že bych si toho nějak všímal.
Kráčel jsem stanicí a několik jeho chrabrých přívrženců se za mnou otočilo. Setkal jsem se s několika obdivnými a nenávistnými pohledy.
Měl jsem v hlavě jen jedinej nápad. Dostat se nenápadně k Tsunade, k ženský, která mi vždycky pomohla bez ohledu na tuhle bandu břídilů.
Její laboratoř sídlila v prvním patře téhle budovy
Na dlouhý chodbě jsem našel kumbál pro uklízeče. K mýmu nikdy nehynoucímu štěstí něbyl zamčenej. Jako by přímo čekal až do něj vstoupím a využiju ho.
Nebylo těžký na sebe natáhnout uklízečskej mundůr a vozík. Sotva jsem v tom oblečku vyšel ven, stal se ze mě neviditelnej člověk. Nikdo už o mě ani pohledem nezavadil Cestou jsem vysypal několik košů, abych svému převleku dodal důvěryhodnosti.
Bez problémů se mi podařilo dostat až do prvního patra. Jediní lidé, kteří tady sídlili byl Tsunadin tým. Na nejbližším záchodě jsem to ze sebe zase shodil a zamířil k jejímu pracovišti.
Už přes průhledný sklo jsem viděl jak se se zamyšleným výrazem sklání nad tělem.
Lehce jsem ťuknul a ona jen překvapeně zvedla hlavu. Soudě podle jejího výrazu mě čekala.
„Obleč si ten plášť Kakashi,“ přikázala okamžitě sotva jsem vstoupil dovnitř. „Buď tak laskavý a na nic nesahej.“
„Jako by mě to lákalo,“ opáčil jsem.
Pohled mi spočinul na tom andělsky krásným těle, které leželo na pitevním stole.Bílá pleť jasně svítila a její černé vlasy byly pořád stejně sametové. Pořád vypadala jako když spí, ne jako dívka, která už dávno opustila tenhle svět.
„Ááá..dobrý den, Kakashi-san.“
Otočil jsem se za povědomým hlasem, protože jsem si ani za mák nemohl vzpomenout komu patří. Mladá dívka se na mě mile usmívala. Trochu si popostrčila brýle na nose a na stůl položila nějaké papíry.
Svraštil jsem obočí. Znal jsem jí, ale její jméno mi už dávno vypadlo. Dříve to bývala Tsunadina svěřenkyně, teď už plnohodnotný člen jejího týmu.
„Sakura,“ připomněla mi okamžitě, když poznala, že si její jméno nemůžu vybavit.
„Jo, no jasně,“ přitakal jsem okamžitě. „Dlouho jsme se neviděli.“
Věnovala mi další ze svých pozitivních úsměvů a otočila se k Tsunade.
„Tsunade-sama donesla jsem vám tu zprávu, Shizune už dokončila rozbor žaludku v laborce.“
Její nadřízená zamyšleně přikývla. Neodtrhla pohled od Hinatiných prstů, které právě důkladně prozkoumávala.
„Takže,“ promluvila konečně, když pinzetou vytáhla nějakou neviditelnou věc a položila jí do malé mističky. „proč jsi vlastně přišel?“
Založil jsem si ruce na prsou. „Není to jasné?“ Chtěl jsem si vytáhnout cigaretu, ale hned mě Tsunade sjela nevraživým pohledem.
„Ani to nezkoušej nebo na tom stole budeš příště ležet ty,“
„No jo pořád,“ mávnul jsem rukou. „Takže našla jsi něco zajímavého?“
„Nevím jestli je to zrovna zajímavé, ale mám tady rozbor,“ odpověděla a vzala do ruky papíry, které přinesla Sakura. Chvíli hleděla do zprávy než se jí na tváři rozlil podivný výraz.
„No nakonec by to přece jen mohlo být zajímavé.“
Nechápavě jsem zamrkal.
„Příčinou smrti nebyly bodné rány, ale otrava kyanidem draselným.“