The Writer 18

Trhla jsem hlavou a podívala se na osobu, která zapříčinila přerušení naší konverzace. Byla to vysoká postava v šedém plášti, stejném, v jakém si pro mě přišli ti dva muži na terasu.
Šedé pláště...dva muži...terasa...únos...
Vyvalila jsem oči a zalapala po dechu. Teprve teď mi pořádně došlo, že jsem se nejspíš vybavovala s jedním z těch lidí, kteří mě unesli. A zřejmě i způsobili i tu hnusnou nevolnost.
Přišoupla jsem se blíž ke stěně, u které byla postel umístěná, přitáhla si kolena těsně k bradě a rukama je objala.
Znovu jsem to pocítila.
Ten strach.
Ta bezmoc.
Kluk, který si se mnou doteď povídal, se s naštvaným výrazem obrátil k nově příchozímu.
,,Nevidíš, že tu momentálně vedu velice důležitou konverzaci?" obořil se a zabodl do postavy svůj upřený pohled.
,,Jistě, ale to může určitě počkat. Mám tu něco víc důležitého," zdůvodňoval podle hlasu muž, nejspíš jen nějaký poslíček. I přes to zněl strašidelně, tajemně. Po zádech mi přejel mráz, když se tón jeho hlasu odrazil od mých ušních bubínků.
Blonďák si hlasitě povzdechl, než otočil svůj pohled zpátky na mě.
,,Nic se neboj. Za chvilku se vrátím," snažil se mě uklidnit, zatímco vstával ze židle.
Přešel ke svému kolegovi a spolu s ním vešel do druhé místnosti, nechávající však dveře od mého vězení zavřené.
Upírala jsem na východ své vyděšené oči a stále křečovitě svírala ruce kolem svých kolen. Nechtěla jsem je pustit. Možná....možná bych se propadla do temnoty. Stejně jako předtím.
Proč se to dělo zrovna mně? Proč mě vlastně unesli? Proč mě tu věznili? Copak se je někdo prosil?
Hlavou mi kolovaly různé otázky, na které jsem potřebovala sehnat odpověď. Jenže...kde? Byla jsem si skoro jistá, že ten kluk mi na ně jen tak neodpoví. Řekne mi jen to, co považuje za důležité. Ale věci, které mě opravdu zajímají, si zřejmě nechá pro sebe.
Štvalo mě to. Hrozně moc. Jenže i přes tenhle vztek jsem se nemohla dostat z agónie, ve které jsem momentálně byla. Okolnosti byly silnější než touha po poznání, tudíž jsem pořád zůstala skrčená u šedivé stěny, držíc si obě svá kolena těsně u brady.
Chvíli jsem jen tak seděla a...nedělala nic. Jek zarytě koukala do čistě bílé přikrývky. Potom se ale vchodové dveře znovu otevřely a v nich se objevil on.
Pohlédla jsem do jeho hlubokých modrých očí. Připomínaly mi dvě studánky, tak tiché a klidné. Nebyla tam ani stopa po zlobě, která jeho krásná kukadla ještě před pár minutami zaplňovala.
Na tváři se mu objevil potěšený úsměv, když za sebou dveře zavřel a pomalými kroky se vydal směrem ke mně.
Já však po jeho přítomnosti nijak zvlášť netoužila. Byla jsem jako vyděšená myš.
Odtáhla jsem se na úplný kraj postele, se zády stále přitisknutými ke stěně, a dívala se všude jinde jen ne do jeho očí.
Slyšela jsem, jak jeho pohyb ztuhnul. Nešel dál, prostě se zastavil. A čekal.
,,Co se stalo?" zeptal se najednou. Myslela jsem si, že jeho hlas bude hrubý, naštvaný, nelítostný. Ale tón, jakým to řekl, byl...doslova až starostlivý. Připomínal mi maminčin hlásek, když jsem byla malá a rozbila si koleno.
Chtěl je mně přijít blíž, ale zase jsem se dál odtáhla. Tentokrát už mi ale prostor postele nestačil, tudíž jsem se přemístila do rohu celého pokoje. Schoulila jsem se do klubíčka a hlavu si dala mezi kolena.
Neříkal nic, jen stál u kraje lůžka a očima mě rentgenoval.
Připadala jsem si vážně hrozně. Úplně jako nějaká husa. Vždyť...jaký normální člověk by se takhle choval? Žádný. Nikdo by se nevybavoval se svým potenciálním únoscem a nechoval se k němu jako k dlouholetému kamarádovi. A i kdyby...určitě by tu potom nesehrál takové divadýlko, jaké jsem tu předváděla já.
,,Styď se, Nikito! Styď se!"
Jenže já si nemohla pomoct. Připadala jsem si jako rozdělená. Na dvě půlky. Jedna část chtěla ono a druhá zase tamto. Bylo to jako válka duší.
Zavřela jsem oči a začala pořádně zhluboka dýchat. Potřebovala jsem se uklidnit. Potřebovala jsem znovu racionálně přemýšlet, pokládat otázky a co bylo pro to všechno nejdůležitější - normálně komunikovat.
Najednou jsem uslyšela jeho kroky blíž, než když jsem jim věnovala pozornost naposled.
Byl přímo přede mnou.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. On mi svůj ustaraný pohled oplácel, přičemž si čupnul, aby měl svá kukadla ve stejné výšce, jako byla ta moje.
S úsměvem přiložil svoji ruku na moji tvář a jemným pohybem setřel kulatou slzu, která se mi vykoulila z oka.
Zalapala jsem po dechu.
To byla vážně ta poslední věc, kterou jsem čekala. Ostatně...já jsem vždycky čekala málo co.
,,Slzy jsou zbytečný. Hlavně v téhle situaci, nemyslíš? Copak ti nějak ubližuji, že máš důvod brečet?" zeptal se jemně a dal mi volný pramínek hnědých vlasů za ucho.
Neodpověděla jsem ani slovo. Možná, že bych i chtěla, ale úplně mi vyschlo v ústech. Nedokázala jsem ani polknout.
,,Jsi vystrašená. Ale tady se není čeho bát, Niki. Tady ti nikdo neublíží," šťastně přivřel oči a znovu vykouzlil na svých rtech příjemný úsměv.
,,Já...já...," chtěla jsem ze sebe vypravit něco smysluplného, ale tohle bylo jediné, co jsem dokázala.
,,Pojď, vezmu tě jinam," odbočil z ničeho nic od tématu.
Přiťapkal ke mně, jednu ruku mi dal pod kolena a tu druhou pod paži. Zvedl mě a vydal se se mnou směrem ke dveřím.
Jen jsem se mírně zachvěla, následně na to zavřela oči a hlavu si položila na jeho vypracovanou hruď.

,,Tak tady to máš," sehnul se ke mně a do rukou mi vložil teplý hrneček s ovocným čajem.
Ochranitelsky jsem kolem šálku sevřela ruce a děkovně se na blonďáčka usmála.
Zatímco jsem, sedící na měkké pohovce, usrkávala vařící tekutinu, on si sedl do křesla naproti mně a se zájmem mě pozoroval.
Napřed jsem tomu nevěnovala tolik pozornosti, ale po chvíli mi to začínalo lézt na mozek.
Odkašlala jsem si a své na něj upřené oči zúžila do úzkých štěrbinek.
,,Proč...proč se na mě tak díváš?" vyjela jsem trochu zostra. Možná víc, než jsem měla v plánu.
Neodpověděl, místo toho se znovu jen usmál. Začínalo mě to přivádět k šílenství.
,,Hm?" dožadovala jsem se odpovědi, přičemž jsem volnou rukou upevnila přes ramena přehozenou červenou deku.
,,Je zajímavé pozorovat všechno, co děláš. Ostatně....stejně jako všechny v tomhle městě. Jste jiní než jsme my. A právě to mě tak fascinuje," zasmál se a rukama si podložil bradu.
,,Fascinuje tě všechno, co dělám? Fascinuje tě to, že usrkávám z hrnečku? Jak se tohle proboha může lišit od tvého srkání?" nechápavě jsem nadzvedla obočí a výrazně krčila rameny, div se mi nepodařilo rozlít horký čaj.
,,Nikdy to asi nepochopíš. Už jen proto, že ty jsi ,,normální". Žiješ mezi svým druhem už od narození a zatím jsi moc lidí, kteří by se od tebe lišili, nepotkala," vysvětlil a ponořil se do měkkého křesla.
Párkrát jsem zamrkala, než jsem byla s to konečně vstřebat jeho slova.
,,Tak hele...," začala jsem naježeně. Možná až příliš moc na to, že jsem se ani ne před hodinou chovala jako roztřesený králík. ,,Nevím, o co ti jde. Nevím, proč mi tady tohle říkáš, ale..." chtěla jsem jeho poznámky k mé, podle něj normální, osobě uzemnit, ale jako minule jsme byli přerušeni.
,,Hiro, právě dorazili," ozval se ten hrůzný, strašidelný hlas, který mě tak vyděsil i naposledy.
Skrčila jsem hlavu mezi ramena a otočila se na muže stojícího pár metrů před gaučem.
Tentokrát na sobě už neměl ten plášť, tudíž jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.
Byl spíš menší. Štíhlý, ale jeho postava neoplývala nějakým závratným množstvím svalů jako můj blonďáček. Jeho vlasy byly stejné, jako čupřina starého dědečka, ovšem mnohonásobně delší. Na očích měl silné, kulaté brýle a tvářil se tak...tak...tak...slizky. Vážně....doslova se tvářil jako had. Tvar jeho očí byl sice úplně jiný, ale jeho panenky mi připadaly jako vylezlé z učebnice biologie v sedmé třídě.
,,Jistě, já vím," odpověděl blonďák a ještě víc se v křesle uvelebil.
,,Nepůjdeš si s nimi promluvit?" zaraženě se zeptal ten chlap. Byl mi příšerně nesympatický, proto mě mladíkův tón nesmírně potěšil.
,,Nevidíš, že tu momentálně mluvím s dámou?" nadzvedl jedno obočí a povýšeně se na muže podíval.
Slizoun se zatvářil hodně kysele, ale potom se jen tiše vzdálil.
Měla jsem radost z toho, jak dopadl, ale zároveň mě i hrozně zajímalo, koho měl jít blonďáček přivítat.
,,S kým sis měl jít promluvit?" otázala jsem se, znovu usrkávající z keramického hrnečku.
Chvíli mlčel, ale potom se jeho rty znovu roztáhly do širokého úsměvu.
,,To neřeš. Přijeli kamarádi z daleka, tudíž se ode mě čekalo, abych jim vysvětlil situaci. Ale já tu momentálně hovořím s tebou, takže nepřipadá žádné odcházení v úvahu," mrkl na mě.
Celá jsem zrudla. Musela jsem jisto jistě vypadat jako rajče. Pěkně přezrálé rajče.
,,Ehm ehm...," zakašlala jsem a odvrátila od něj hlavu. I přes to jsem však na sobě cítila jeho úšklebek.
,,Dobře....takže bychom snad konečně mohli přejít k věci, ne?" nahodila jsem po chvíli.
,,Jistě, jak si přeješ," kývl hlavou.
Hlasitě jsem si povzdechla a položila hrnek na nejbližší stůl.
,,Takže...říkal jsi, že o mě víš všechno. To, že i moje jméno, jsem si před hodinou ověřila. No...abychom to dál neprotahovali...potřebuji vědět, proč se mi všechny ty věci dějí. Proč mi Shina říkala něco o nějakém Yamatovi a něčem, jako je anime, proč mám pořád ty divné záblesky související právě s tímhle a proč jste mě ty i tvůj kolega unesli," vychrlila jsem na něj a bradu si podložila hřbety obou rukou.
Blonďáček se napřed zamyšleně díval na podlahu, ale potom obrátil svůj pohled na mě.
,,Dřív, než ti zodpovím všechny tvé otázky, potřebuješ vědět základní věc. Věc, která ti při pozdějším povídání všechno objasní, dobře?"
Němě jsem kývla, čekající na to, až se jeho ústa znovu otevřou.
,,Jsi někdo, kdo je přímo spjat s naším světem. Světem, ve kterém se nežije tak, jako tady. Se světem, který je daleko víc krutý, plný častých válek, soubojů na život a na smrt. Moc poklidného života si tam neužiješ.
No a....ty jediná máš možnost tohle všechno změnit."