Sourozenci 05

Sourozenci 05

„Ale to přece,“ nevěřil Sasuke. Prudce si stoupnul, rozhazoval rukama a vyrážel ze sebe: „Tak to přece vůbec nebylo. Byl jsem tam sám. To přece nejde.“
„Sasuke, uklidni se,“ přerušil ho ledovým hlasem Orochimaru a Sasuke okamžitě zmlkl. Moc dobře tenhle tón hlasu znal, byl to nebezpečný tón.
„Proč si to nepamatujeme,“ zeptala se Sakura a upřela nechápavý pohled na Tsunade.
„Druhý den po tomto incidentu,“ začal Třetí. „jsme zjistili, že nikdo ve vesnici si nepamatuje, že byste někdy měli starší sourozence. Veškeré informace o jejich narození, vystudování akademii neexistovali.“
„Cože,“ vykřikl Naruto.
„Všechno,“ přidala se Tsunade. „Dokumenty, vzpomínky zmizely.“
„Moment,“ zarazil se Sasuke. „Jak to, že vy si je pamatujete?“
Teď si pro změnu vzal slovo zpátky Třetí: „Tu noc jsme všichni, kromě Kakashiho, který byl přímo u toho, ucítili divnou sílu, která se nám snažila dostat do hlavy. Dokázali jsme proti ní obrnit, ale jak vidíte, byli jsme jenom čtyři, kteří to dokázali. Ostatní této technice podlehli a ztratili některé vzpomínky.“
„Technika,“ zopakovala Sakura.
„Jedna ze zakázaných technik,“ upřesnil Orochimaru, který s nimi měl mnoho zkušeností.
„Tak proto,“ sklonil hlavu Naruto a díval se do země. „Proto jsme si nic nepamatovali.“
„Proč,“ zašeptal Sasuke. „Proč to udělali?“
Třetí se podíval po sanninech, ale pak jenom bezmocně pokrčil rameny: „To nevíme.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Sasuke, Naruto i Sakura se schoulili do sebe a jejich pocity byly smíšené.
„Nechali nás tady,“ promluvil po chvíli Naruto. „Nechali nás si myslet, že neexistují. Nechali nás tady trpět samotou. Proč, proč to všechno.“
Jeho emoce se promítli do jeho zjevu. Oči mu zčervenaly, špičáky i nehty na rukou se mu zašpičatěly a prodloužily.
„Naruto, uklidni se,“ zkusil Jiraiya stejnou techniku jako Orochimaru na Sasukeho, ale řekněme, že moc nepochodil.
Sakura s temným výrazem vstala ze židle a praštila ho, až chytnul druhou o zem. Naruto se na ní ublíženě, teď už normální pohledem, podíval a zakňučel: „Za co to zase bylo?“
„Ty nevíš,“ sevřela Sakura ruku v pěst a dívala se na něho vražedným pohledem.

„Šli by ty vzpomínky vrátit,“ zeptal se Sasuke, když už bylo vidět, že se jak Naruto tak Sakura uklidnili.
Tsunade se na něho překvapeně podívala a zeptala se: „A to bys chtěl? Znovu to prožít?“
Sasuke zvednul hlavu, zadíval se jí do tváře a pevným hlasem, který všem kolem připomněl Itachiho, pronesl: „Jo, chci. Chci zpátky svoje vzpomínky, i když jsou tak strašné.“
„Nikdo nemá právo, hrabat se v něčích hlavách,“ přidala se Sakura.
„Možná, že ne všechno v minulosti bylo hrozné,“ promluvil Naruto. „Určitě se najdou i vzpomínky, které tuto zradu dokážou zastínit. Vzpomínky na lásku rodiny.“
Třetí se na ně díval a přemýšlel. Nakonec řekl: „Existuje technika, která by to napravila.“
To ovšem zděšeně vykřikl Orochimaru: „To snad nemyslíte vážně, sensei. Vždyť je to může zabít.“
„Ta volba je na nich,“ uklidňoval ho Jiraiya. I jemu se to moc nelíbilo, ale co mohl dělat, když ti tři si tak trvali na svém.
„To jutsu je moc nebezpečné,“ odporoval Orochimaru zaníceně. „Studoval jsem ho. Vím, co dokáže. A jaké dokáže napáchat škody. Kdyby se to zvrtlo, skončí jako hadrové panenky, jelikož se jim usmaží mozek.“
Naruto při těchto slovech blednul čím dál tím víc a ti dva další na tom nebyli o moc lépe. Ale i přesto všechno chtěl vědět. Chtěl znovu vidět svého bratra, který ho tady nechal. Zažít znovu ten pocit, když byl s ním.
„Chci to zkusit,“ řekl pevným hlasem a díval se přitom na svého učitele.
„Ale to riziko,“ namítl znovu Orochimaru.
„Je únosné,“ přerušil ho Sasuke a v jeho očích byla prosba, aby je přestal odrazovat od jejich úmyslů.
Orochimaru se na něho ještě chvíli díval, pak sklopil hlavu a s povzdechem řekl: „Je to vaše rozhodnutí. Dělejte, jak uznáte za vhodné.“
„Děkuji,“ zašeptal Sasuke jeho směrem.
Sakura se podívala na Tsunade, která celou dobu mlčela, a zeptala se: „A vy k tomu nic neřeknete?“
„Jsi mi až moc podobná,“ usmála se na ní. „A já bych to chtěla podstoupit, i kdyby mě to mělo zabít.“
„Kdy to provedeme,“ zeptal se Naruto.
Třetí se podíval po Orochimarovi a tázavě zvednul obočí. Ten se zamyslel a nakonec řekl: „Tak tři dny než nachystáme všechno potřebné.“
„Dobře,“ souhlasil Sasuke a vstal ze židle. Jeho příkladu okamžitě následovali Naruto i Sakura a všichni tři společně opustili místnost.
Jiraiya se za nimi díval smutným pohledem a řekl: „Už nám vyrostli.“

„Deset let,“ zašeptal Naruto.
Všichni tři seděli na tréninkové louce, ponoření ve vlastních myšlenkách. Snažili se, si sami vzpomenout, ale technika, která jejich vzpomínky blokovala, byla příliš silná.
„Taková doba,“ souhlasila Sakura.
„Že to snad není ani možné,“ udeřil Sasuke pěstí do jednoho ze tří sloupů, které tam stály.
Chvíli bylo ticho, ale přerušila ho Sakura: „Ale proč to všechno?“
„Můžeš se jich zeptat, až je najdeme,“ utrousil Naruto.
Sasuke překvapeně zvednul hlavu, zadíval se na Naruta a zeptal se: „Co si tím myslel?“
Naruto se ušklíbl a odpověděl: „Ještě mi řekni, že jsi nad tím neuvažoval. Najít je a zjistit, proč to všechno udělali. Proč nám to udělali.“
„Právě že ano,“ ušklíbl se Sasuke. „Ale nenapadlo mě, že nad tím přemýšlíš taky.“
„Samozřejmě,“ urazil se Naruto na oko. „Mám sto chutí se hned sbalit a vyrazit za nimi.“
„Nejdřív počkáme na ty vzpomínky,“ zarazil ho Sasuke.
„Dobře,“ souhlasil Naruto nakonec.
„Doufám, že neuvažujete,“ přerušil jejich debatu Sakuřin hlas. „Že utečete a mě tady necháte.“
Sasuke se na ní podíval a zeptal se: „A skutečně chceš jít s námi?“
Jediná holka v jejich týmu se postavila, udělala několik kroků směrem od nich, zadívala se do dálky a nakonec pronesla: „Vždycky jsme vším prošli společně. Tohle nebude jiné.“
Otočila se na ně zpátky a s úsměvem řekla: „Ne?“
„Jasně,“ souhlasil Naruto a Sasuke se jenom usmál. Už zase to byl zase jejich tým sedm.

„Nechcete si to ještě rozmyslet,“ snažil se je Orochimaru ještě zviklat na poslední chvíli.
„Ne,“ zavrčel Naruto při sundávání trika. Při tomto obřadu museli být do půl těla nazí, u Sakury to byl krapet problém, ale nakonec to nějak s Tsunade vyřešily. Dostala přes kulaté hrudní partie kousek látky. Kluci moc dobře věděli, že oplzlé poznámky by se jim teď vůbec nemuseli vyplatit, takže oba taktně mlčeli.
„Jak chcete,“ odsekl Orochimaru vztekle. Jiraiya se po něm podíval a moc dobře věděl, že není naštvaný, ale že má o ně spíše strach. Sám na tom nebyl o moc lépe. Naruta i ostatní bral jako svoje děti, i pro něho to bylo těžké.
„Tak jdeme na to,“ zafuněl Sasuke, když vyskakoval na vyvýšený stůl. Lehnul si na svoje místo, hlavou do místnosti, a čekal, až to začne. Byl krapet nervózní, jelikož nevěděl, co má čekat. Podle nervózního dechu vedle něho, poznal, že ani Naruto na tom nebude o moc lépe.
Orochimaru, Jiraiya a Tsunade si každý stoupli za hlavu svého žáka a začali pomalinku dělat pečetě. Když složili ruce do poslední, rychle položili celou dlaň na čelo žáka a vykřikli nějaká slova, která nešla pořádně rozeznat.
Těla všech tří se prohnula v návalu bolesti. Jejich těly procházely vlny bolesti, jak se do paměti vracely zapečetěné vzpomínky. Vzpomínky na sourozence.

„Itachi,“ křikl malý Sasuke a vrhl se bratrovi kolem krku. Šťastně se usmál a zamával Ibikimu a Izayoi, kteří stáli vedle jeho bratra.
„Sasuke,“ objal ho Itachi a na tváři měl velký úsměv, který měl jenom pro svého bratra.

„Jako chceš zmrzlinu, Naruto,“ zeptal se ho Ibiki.
„Nemůžeme spíš na rámen,“ zamumlal Naruto a upřel na bratra psí oči.
Ibiki se jenom zasmál a řekl: „V takovým vedru a ty chceš rámen, jsi neuvěřitelný.“

„Sakuro, neříkala jsem ti už mockrát, abys mi nešahala na oblečení,“ hudrovala dívka s růžovými vlasy až po zadek. V rukou držela bílé šaty, které byly zamatlané od čokolády.
Její mladší sestra se na ni dívala se strachem v očích: „Já… promin… ja nechtela.“
Izayoi se zarazila, když viděla slzy, které se začaly třpytit v očích holčičky. Klekla si k ní, vtáhla si jí do náruče a pohladila po vlasech.
„Já to tak nemyslela, pššš, neplač,“ omlouvala se starší dívka.

„Dost, už dost,“ vykřikl Naruto se slzami v očích, ale technika se nedala už zastavit. Jiraiya se, se strachem v očích podíval po Orochimarovi, který hlídal životní funkce Sasukeho.
„Nevím, musí se to ukončit samo,“ řekl hadí sannin stísněným hlasem.
„Izayoi,“ vykřikla Sakura.
„Itachi,“ přidal se Sasuke.
„Ibiki,“ zavrčel Naruto.

Dotyčný se prudce otočil a ve světle měsíce se zaleskla čepel pokrytá krví…… utřel si krev, která mu ulpěla na tváři…… v cestě jí leželo něčí tělo, ale ona přes něho v klidu přešla, aniž by nějak o něho projevila zájem…
…. „A kdo ochrání prcky?“…
….„O vše je postaráno.“…

Jedna vzpomínka za druhou vířila v podvědomí těch třech. Některé šťastné, některé zlé, by přímo děsivé. Vzpomínky na noc, kdy je jejich sourozenci opustili, aby se vydali cestou krve a je nechali za sebou.
Samotné.
Opuštěné.
Ale přesto všechno cítili lásku a touhu opět spatřit svoje starší bratry a sestru. Byli rodina. Jejich jediná rodina.

„Néééé,“ vykřikla Sakura a prudce se posadila. Oči vytřeštěné a zrychleně dýchala.
„Sakuro,“ chytla jí Tsunade do objetí a tiskla si jí k sobě. Dívka se o ni celou vahou opřela a zabořila obličej do jamky mezi krkem a ramenem. Z očí jí tekly slzy a hlasitě vzlykala.
„Pššt to bude dobrý,“ uklidňovala ji a hladila konejšivě po zádech.
„Ona.. mě … tady nechala,“ vzlykala Sakura. „Samotnou.“
„Určitě pro to měla dobrý důvod,“ snažila se Tsunade.
„To bych jí radila,“ vyprskla vztekle.
Na to se Tsunade usmála, jelikož věděla, že se dívka pomalinku vrací ke zdravému rozumu. Zvedla hlavu od své svěřenkyně a rozhlédla se po místnosti.
Naruto a Sasuke seděli stále na svých místech a dívali se do prázdna. S obavami v očích je sledovali jejich učitelé. Bylo očividné, že byli v šoku.
Jiraiya se povzdychl a přešel před Naruta, který seděl na kraji stolu s nohami ve vzduchu. Stoupl si přímo před něho, aby ho viděl. Ale mladík nejevil sebemenší zájem. Zvrhlý poustevník se nadechl a napřáhl se, aby Narutovi jednu vrazil. Doufaje, že se snad probere. Ale dřív než stačila jeho rána dopadnout, zastavila jí něčí ruka. Jiraiya zmateně zamrkal, když se díval do jemně rudých očí Naruta. Jeho ruku totiž nezastavil nikdo jiný než Uzumaki sám.
„Naruto,“ zkusil to.
„Jsem v pořádku,“ povzdechl si mladík. Pustil učitelovu ruku a jeho oči nabyly znovu modravé barvy. „Jenom jsem se snažil pochopit všechny ty vzpomínky.“
„Kyuubi,“ optal se Poustevník. Jelikož nevěřil, že jeho ruku zastavil Naruto sám.
„Ve stejném rozpoložení jako já,“ odvětil blonďáček a sklouzl ze stolu. „Je vzteky bez sebe, že mu někdo manipuloval s myslí.“
„Plně s ním souhlasím,“ přidal se do této debaty Sasuke, který už se taky probral a vzpamatoval ze šoku, kterým prošlo jeho tělo a mysl. „Až je dostanu do rukou, tak to klidně z nich i vymlátím, ale pravdu se dozvím.“
„Moje slova,“ ušklíbl se Naruto dívaje se na Sasukeho, jak se snaží udržet na nohou, potom čím prošlo jeho tělo. Trochu se zakomíhal. Orochimaru mu okamžitě nabídl pomocnou ruku, ale vysloužil si jenom ledový pohled, který ho od toho okamžitě odradil.
„A co teď,“ zajímala se Tsunade. Ona i Sakura mezitím přišli blíže k této čtveřici mužů a mladíků.
„Půjdeme najít svoje sourozence,“ řekla pevným hlasem Sakura.
„Chceme vědět, co je k tomu vedlo,“ přidal se Naruto.
„A nikdo nás nezastaví,“ ukončil to Sasuke.
Jako jeden muž se všichni tři otočili a opustili místnost, aby se utřídili myšlenky a vzpomínky.
Sannini se za nimi dívali se smutkem v očích.
„Už nám vyrostli,“ povzdychl si Orochimaru a druzí dva nemohli než souhlasit. Jejich děti, studenti vyrostli a bylo na čase je nechat jít vlastní cestou.

To be continue