Hyuuga Naoki - 7.Otravný stereotyp

V Naoki to vřelo. Tohle snad ani nebylo možné!
Po třech letech se vrátila do vesnice a jako hodná holčička běžela za svým strýcem, aby mu to oznámila. Protože kdyby to neudělala, tak by to narušilo její plány. A tak za ním šla. A on na ni vybalil něco o tom, jestli trénovala taijutsu. Ona odsekla, že ne, protože neměla moc času a on se naštval.
Od té doby musela povinně cvičit taijutsu každý týden, spolu s ‚tou protivnou malou Hanabi‘, co ji věčně sarkasticky urážela. A Naoki se nemohla bránit. Protože jinak by se to dozvěděl Hiashi a neudělal by jí nic hezkého.
Pak tam byl ten protivný úkol od Godaime… Naoki nestíhala sledovat všechny Shinobi z vesnice a Hokage toho po ní chtěla stále víc a víc. Někdy měla Naoki náladu s tou její slavnou misí skoncovat a vydat se klidně na cestu po Zemi ohně, aby mohla sbírat zkušenosti. Jenže to nemohla udělat… zatím ne.
Dalším důvodem byl její bratr. Ten ji štval nejvíc. Nechápala, jak se mohl stát tím, kým se stal… vždyť to oba dřív tak odsuzovali! A on se teď klidně baví s Hiashim jako by se nechumelilo a je u toho naprosto klidný. Dokonce obdivuje jeho schopnosti. To bylo prostě neslýchané!
Naoki stále nenáviděla svůj klan. Hlavně proto, že ji jako malou poslali pryč. Dokonce až do Suny… jak jí to mohli udělat?!

V Konoze už byla půl roku. A každý týden se opakovalo to samé…

Naoki se ráno probrala, šla se vysprchovat, spáchala ranní hygienu, a pak se šla rozloučit se svým bratrem (pokud nebyl na misi). Od jisté doby nesnídala.
Následně se vydala do dílny, kde pracovala na svých loutkách. A když se blížila doba oběda, tak si zašla na oběd.
Zrovna mířila do Ichiraku ramen. A rozhodně ji neudivilo, když tam uviděla sedět blonďáka v oranžovo-černém oblečení. Jako každý jiný třetí den.
„Ahoj, Naruto-kun,“ usmála se Naoki na Naruta a posadila se vedle něj. Objednala si ramen, stejně jako on.
„Naoki-neechan… tak jak to jde s loutkama?“ opáčil Naruto. Naoki se v duchu ušklíbla. Mladý Uzumaki se zajímal o loutky celkem dost na to, že s nimi absolutně neuměl zacházet.
„Celkem dobře… možná jsem přišla na pár nových zbraní, ale ještě to nemám prozkoušené,“ odvětila Naoki.
„Jsem ti k dispozici se zkouškami,“ bouchl se do hrudi Naruto. Naoki se krátce zasmála.
„Však uvidíme,“uchechtla se Naoki.
„Už budu muset jít… Sakura-chan mi slíbila, že si se mnou zatrénuje. Ahoj,“ rozloučil se s ní Naruto.
„Pá, uvidíme se večer na přednášce,“ mávla za ním Naoki. Pak odešel. A ona se ponořila do svých myšlenek.
Nevěděla, jestli má Naruta ráda nebo ne. Někdy ji udivovaly jeho názory – proč se tak stavěl za lidi, kteří si ho neváží nebo ho nenávidí? Za to se mu uvnitř posmívala… ale přitom někdy chtěla být jako on. Přímo po tom toužila. Jenže v osobnosti člověka hraje největší roli výchova… a když se k tomu přidá i životní cíl, tak je to ještě silnější. Proto se nemohla změnit. Bylo příliš pozdě.
Uzumaki Naruto… Kyuubi no Jinchuuriki. Dost o něm slyšela. Hlavně o jeho schopnostech. A taky o jeho rodině. Zajímalo ji, co všechno o nich věděl… ona sama se to dozvěděla pouhou náhodou.
Večerní přednáška… další. Přednáška byla každý měsíc. Vždy na jiné téma. Dnes večer to mělo být o případném útoku Akatsuki na Konohu. Ta přednáška se Naoki hodila. Měla být dlouhá a ona si byla jistá, že alespoň pojme podezření o tom, kdo je ten špion ve vesnici. Zatím totiž na žádnou stopu nenarazila.
Po obědě se Naoki vydala do archivu v budově Hokage, kde přepisovala složky Shinobi. Nebavilo ji to, ale co měla dělat.
„Naoki?!“ ozvalo se ode dveří, když byla černovláska uprostřed seřazování složek. Zvědavě zvedla hlavu. Nikdo za ní nikdy nechodil až sem.
„Ano?! Jsem vzadu,“ odvětila Naoki a vydala se nově příchozímu naproti.
„Ahoj, Naoki, musím s tebou něco probrat ohledně té večerní otravné přednášky,“ řekl Shikamaru a ukázal jí pár papírů s plánem boje a evakuace, který už měli připravený. Co chtěl probírat, když nad tím seděli celé tři dny?
„Zajdeme do kanclu,“ kývla na něj Naoki a vydala se na druhý konec archivu. Šel za ní a po cestě se zvědavě rozhlížel po archivu. Přece jen neměl normální Shinobi moc možností se tam podívat, protože to bylo zakázané. Dovnitř mohli jen archivář (Naoki), strážci archivu (vždy nějací dva ANBU) a Hokage (Tsunade).
Z archivu vedly jedny dveře do kanceláře Hokage (něco jako hlavní vchod), zatímco druhé dveře vedly do kanceláře Shikamara a Naoki, kde si ti dva vždycky promýšleli přednášky. Ten druhý vchod byl chytře zapečetěný nějakým jutsu, které uměla otevírat jenom Naoki. Nikdo jiný. Ani Hokage. A už vůbec ne Shikamaru.
„Tak co se ti na našem plánu nelíbí, když už jsi porušil můj zaběhnutý stereotyp?“ pousmála se na něj Naoki. Vytáhl z kapsy cigaretu a zapálil ji. Pak z ní slastně popotáhl a naklonil se nad listy, které rozložili po stole.
„Plán evakuace. Pokud nás odříznou od hory Kage, tak jsme někde,“ odvětil Shika a ukázal jí nedopalkem cigarety na jedno místo na jejich papírech. Naoki znechuceně zvedla obočí, ale pak zavrtěla hlavou a přečetla si poznámky, které u toho ti dva měli. Následně se nad tím taky zamyslela.
„Vedou tam přece podzemní chodby,“ namítla Naoki a vytáhla z kartotéky vedle stolu plán Konohy, kde byly přiblíženy její únikové východy. Pak mu ukázala na chodby, které myslela.
„A co kdyby použili nějaké obrovské explozivní jutsu, aby to odpálili?“ odsekl Shikamaru.
„Neví, kde přesně to je. Mimoto by se ty chodby daly zpevnit… jen by to zabralo spoustu času,“ pokrčila rameny Naoki.
„Ten ale máme,“ namítl vítězně Shikamaru.
Naoki sklopila oči. Pak zvedla hlavu a podívala se ven z okna. Nevěděla, co mu na tohle má říct. Nikdo nebyl v bezpečí. To bylo to jediné, co věděla jistě. Ale přesto… mohla to někomu říct?! Odpověď byla jasná. Ne. Pro dobro Konohy. I Suny.
„Řeknu ti jediné, Shikamaru… je to právě čas, co nám schází,“ prozradila Naoki. Shikamaru na ni zděšeně vytřeštil oči.
„Jak to myslíš?“ nechápal Shikamaru.
„Tam… venku… se děje něco, co překonává bojové schopnosti celé Konohy. Proto jsou tu ty přednášky. Proto je vedeš ty. Abychom byli aspoň trochu připravení,“ opáčila Naoki. Pak se na něj podívala. Ale to už se v jejím obličeji zase zračil úsměv.
„Tak pojď, Shikamaru, je čas. Jdeme informovat Hokage o plánu přednášky,“ pobídla ho Naoki. Opět pokračoval zaběhnutý stereotyp.
Přešli přes archiv a dostali se přímo do kanceláře Godaime, kde na ně už čekala blonďatá hlava vesnice skrytá za stolem, který byl obsypaný papíry.
„Tak o čem to bude dnes?“ optala se jich s úsměvem Tsunade. Naoki se taky usmála, ale Shikamaru si Hokage pozorně prohlédl. Za jejím úsměvem se skrývalo něco víc… začal si být jistý tím, že před ním Hokage něco tají. Nejenom Hokage.
„O Akatsuki,“ pokrčila rameny Naoki. Pak tasila svitek, který byl menší, než ostatní, které měla u pasu a byl označen znakem ohně.
„Kai!“ sykla Naoki a přitiskla dlaň na znak ve svitku. Kolem nich se objevil kouř a když zmizel, tak odhalil, že Naoki přivolala poměrně velkou tabuli s nejrůznějšími popisky, grafy, příklady a nevím čím ještě, který s Shikamarem tak pracně promýšleli.
„Probrali jsme spolu veškeré možné alternativy,“ začala Naoki a povytáhla nejvrchnější list papíru, aby Godaime ukázala ostatní, které byly pod tím. Každý byl jiný. Byly seřazeny podle vážnosti jednotlivých možností.
„A vzali v úvahu i přítomnost všech osob z Akatsuki najednou,“ dodal Shikamaru a přivolal ze svého svitku to samé co Naoki, až na to, že on to měl seřazené podle schopností těch lidí z Akatsuki, kteří připadli v úvahu. Nahoře byla možnost s celou organizací. A ta rozhodně nedopadla pro Konohu dobře. Vždy totiž vzali v úvahu její současnou připravenost. A ta stála za nic.
„To je samozřejmě nejhorší možná varianta. A právě na tu se zaměříme na přednášce,“ vytasila Naoki úplně novou tabuli z dalšího svitku, kde byla popsána celá strategie a každý krok, který měli Shinobi z Konohy udělat, aby je porazili.
„Přičemž samozřejmě použijeme poznatky o členech Akatsuki z toho zbytku tabulí,“ poukázal Shikamaru na zbylé dvě tabule.
„Jaká by byla úmrtnost, kdybychom vyhráli?“ zeptala se jich narovinu Hokage.
Naoki se podívala na Shikamara, který i otráveně povzdechl.
„Zemřela by určitě víc jak polovina našich Shinobi a zbytek by skončil ve nemocnici s vážnými zraněními,“ řekl Shikamaru.
„To není moc dobrá vyhlídka,“ povzdechla si Godaime.
„Ještě něco…“ podívala se na ni Naoki.
„Ano?“ pozvedla Tsunade obočí.
„Počítali jsme se všemi ninji. Úplně. Sice bez spojenců, ale přesto se všemi. Kdyby byli v té době ninjové na misích a měli hlídky, tak se naše vyhlídky zmenšují,“ pokrčila Naoki rameny.
„Cože?! Myslím si, že bych měla omezit mise a možná i hlídky…“ zamyslela se Tsunade.
„To nejde,“ odsekl Shikamaru. Godaime se na něj tázavě podívala. „Konoha musí mít nějaké příjmy. Bez příjmů neuživíte všechny lidi ve vesnici.“
„A pak, kdyby byly oslabeny hranice, tak jsme ještě ve větším nebezpečí, protože nás klidně může napadnout i někdo jiný!“ dodala Naoki.
„Ještě si to promyslím… běžte si to tam připravit,“ vyzvala je Hokage. Kývli na srozuměnou hlavami, sbalili své tabule (nyní si je ale jen vzali pod paže, protože se jim je nechtělo znovu pečetit do svitků) a odešli do Akademie, kde zamířili do přednáškového sálu, kde se jejich přednášky konaly. Roztáhli tam tabule a začali si probírat časový plán.
Během půl hodiny se tam dostavili všichni jouninové a chuuninové, co byli v té době ve vesnici a Shikamaru s Naoki pak začali vysvětlovat celý plán, do nejmenších detailů.
Samotný popis plánu jim zabral dvě hodiny. Pak další dvě hodiny diskutovali s ostatními o různých podrobnostech, protože měli všichni připomínky. Ale nakonec to stejně zůstalo nezměněno. Naoki a Shikamaru byli v plánování velice dobří.
Večer se všichni rozloučili a začali se trousit ven a Naoki je unuděně pozorovala. Pak šla podat hlášení Hokage, kde jí musela dopodrobna popisovat reakce ninjů, u nichž měla podezření, že jsou špehové. Do postele se dostala asi tak o půlnoci. Jako každý jiný den.
Jindy místo přednášky měla trénink s Hanabi (ale to jen ve středu) nebo domlouvala další plány se Shikamarem (většinou čtvrtek, pátek), jindy chodila za svými přáteli (pondělí, úterý, sobota) a právě v neděli byly vždy přednášky. Pokud nebyly, tak Naoki trčela v archivu a probírala se jím.