Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá devátá - Pravdy jednoho dne

Šest ninjů běželo v tichosti lesem, který se pomalu probouzel z nočního sevření. Obloha dostávala stále více světlejší barvu a na cestu bylo lépe vidět.
Sewa běžela někde uprostřed. Za sebou měla Sakona, před sebou červenovlasou kunoichi. Kousek před ní byl Sasuke, napravo Jiroubou a nalevo Kidoumaru.
Plavovláska už chvíli jen tiše hleděla na cestu. V tichosti sledovala Sasukeho myšlenky už od chvíle, kdy se setkali. Mohla nyní s jistotou tvrdit, že ona je jediným účastníkem Danzouovi infiltrovací akce. Tím více jí to pomyšlení ubližovalo. Snažila se mlčet několik hodin, teď už se jí to přestávalo dařit.
Hej...Sasuke?
Černovlasý ninja ji okázale ignoroval. V jeho myšlenkách ucítila záchvěv nejistoty. To ji však naopak povzbudilo k nevzdávání své snahy.
Vážně by jsi odešel bez rozloučení?
Vzpurně se zadívala na stranu. Cítila v zádech Sakonův zkoumavý pohled. Černovlásek situaci okolo nadále ignoroval, přesto ho tentokrát přiměla odpovědět.
Copak jsi neudělala to samé?
Lidské hlasy dokázaly znít bez jakéhokoliv zabarvení, bez známek strachu, opovržení, něhy, soucitu, čehokoliv lidského. Hlasy, které slyšela ona byly hlasy jejich duší. Všichni mohli sami žít v přesvědčení, že jsou stále chladní jako kámen, nikdy neřekla, že nejsou.
Proto ji ranilo, že z toho hlasu cítila nejen výčitky k ní, ale výčitky jeho samotného, které mířil sám na sebe.
Tys...tys mě opravdu hledal?
Černovlásek se málem zapomněl odrazit od další větve. Neušlo mu, že se Kidoumaru posměvačně zašklebil a vrhl po něm jeden ze svých oblíbených, vražedných pohledů.
Myslím, že jsem se v tomhle ohledu trochu zlepšila, povzdychla si v duchu. Jeho překvapení ji nutilo smát se, proto musela vkládat značnou část sebezapření jen do toho, aby se stále tvářila stejně chladně, jako doteď.
Já tě hledala. Ale nikde jsem tě nemohla najít.
Che...Sasukemu uniklo pobavené zašklebení. Docela jsme se mýjeli.
To ano.
Na chvíli se zahleděla na oblohu.
Jsme už celkem daleko od Konohy. Jsou asi čtyři ráno, nemyslíš?
Odpovědí jí bylo pouze ticho. A spousta vířících myšlenek v černovláskově hlavě, které se nepokoušela přebírat; v posledních dnech si všimla, že neměl zrovna dvakrát v lásce, když dodala kde co k něčemu, nad čím zrovna přemýšlel, proto se to tentokrát snažila ignorovat.
Budou nás sledovat.
Proč?
S podivením obrátila svůj pohled zase k cestě. Neměli by si všimnout naší nepřítomnosti...no, dokud bychom nedostali misi. Nejspíš.
Sakura ví, že jsem odešel. Snažila se mě zastavit, pochybuju, že by to nikomu neřekla.
Co?! Tak v tom případě...
V tu chvíli už se začala topit ve vlastních myšlenkách, které přestaly doléhat k těm Sasukeho.
Někoho pošlou, aby nás sledoval...jsem tu jen z rozkazu, ale...nejspíš se nesmím nechat odhalit, dokud Danzo neřekne.V tom případě, ať pošlou, koho chtějí, budu s nimi muset bojovat jako nepřítel, pokud nezjistím, že jim o tom Danzo neřekl? Ne, to ne...
Odrazila se od další větve poněkud prudčeji, než měla v úmyslu. Na tváři se jí ztračily obavy. Černovlásek to postřehl koutkem oka.
Co je?
Ta věta zněla nevrleji, než by byla čekala. Nějak automaticky si promnula místo, kde měla na kůžu prokletou pečeť.
Jen si tak říkám, koho pošlou. Snad to nebude nikdo, koho znám.
Doufala, že její hlas zněl dostatečně tvrdě. Ale sama to nevěděla.
Už jsi pár lidí zabila.
To zabolelo. Víc než rána. Vždyť to věděla, smířla se s tím proto, že to byli nepřátelé. Ale i tak.
Já vím. Nemusíš mi to pořád připomínat. Já nejsem ty.
Přeměřoval si ji opatrně pohledem.
To je úděl ninjů. Je nemožné nikoho nezabít.
To ale neznamená, že by mě to těšilo.
Zabíjení...netěší. I když to tak většinou musí vypadat.
Skoro se mi zdálo, že máš jiný názor.
Tentokrát se na ni obrátil on.
Tys přece viděla mou duši.

Zvuční ninjové jim nazačili letmým mávnutím rukou, aby s nimi zamířili dolů.
Co se děje?
V duchu během chvíle prolétla mysli jejich spojenců.
Druhý stupeň prokleté pečeti, ale nevím, co tím myslí. Všichni tím ale míní to samé.
Už na to nic neodpovídal. Spokojila se s jeho mlčenlivostí. A seskočila s ostatními ninji na zem. Zastavili se, všichni v neřečené shodě pozorovali dva ninji z Listové.
„Sasuke-sama, Sewa-sama...tohle bude myslím vhodné místo,“ promluvil bělovlasý ninja s modrými rty. „Už jsme dostatečn daleko od Konohy.“
„O co jde?“
„No, máme pro vás důležitý rozkaz od Orochimaru-sama...úplně poslední...“
Ninja vedle plavovlásky se nepatrně narovnal. Nedával na sobě znát, že ho kunoichino vyděšené zalapání po dechu rozrušilo.
„A já se ptám, o co sakra jde?!“
„Vy...musíte jednou zemřít.“
Na chvíli panovalo ohromené ticho.
„Říkáš mi, abych...zemřel? Jednou?“
„Proč bychom to měli dělat?“ Sewa se zatvářila nedůvěřivě. Nato bělovlásek vytáhl z kapsy zavázanou skleněnou lahvičku s černými kuličkami velikoti hrášku, se kterou nápadně zakýval ve vzduchu. Oba Listoví ninjové zpozorněli.
„Tohle. Seishingan.“
„Seishingam? Co to sakra má být?“
„Vaše prokleté pečeti jsou nyní v prvním stádiu. Ta pilulka vás donutí dostat se do druhého stádia.“
Tohle mysleli tím druhým stupněm, podotkla v duchu. Ale nemůžeš -
Nemůžu co?
Zarazila ji nazlobenost v jeho hlase. Nutně mu musela říct, co se právě dozvěděla z Kidoumarovy mysli.
Oni nechtějí -
„Jenže pečeť v druhém stádiu výrazně zvýší svou rychlost kontaminace organismu...a pokud s tím nic neuděláme, zemřete.
Jinými slovy, abyste mohli ovládat sílu druhé úrovně, vaše těla potřebují nějaký čas na to, aby si kletbě druhého stupně přizpůsobila. S pečetí v druhém stádiu...dosáhnete zřejmě stejné síly, jako máme my. Až se pečeť dostane do druhé úrovně, máme jen pár minut...než zemřete.“
Sewa na to nic neříkala. Byla pouze jediná věc, co ji nyní zajímala; myšlenky Kidoumara.
On si opravdu myslel...schránka?
„A co se stane poté, co zemřu?“
„Neměj obavy...kvůli tomu jsme tu.“ Bělovlasý ninja přišel těsně k Sasukemu a dal mu do rukou lahvičku. „Bariéra. Takže díky nám bude z vaší smrti jen dočasné kóma.“
„Vaše bariérové schopnosti...jak moc jsou spolehlivé?“
„Hej, Sasuke-sama, my čtyři obvykle sloužíme jako elitní garda Orochimaru-sama...protože jsme nejlepší ve vytváření pečetí a bariér.“
Plavovláska se podívala do tmavých očí ninji vedle ní. Bez hnutí hleděl na mladíka před ním, jeho uvažování se Sewě vůbec nezamlouvalo. Tohle všechno se dozvěděla během chvíle, kdy se to Sakon snažil říct, ale to, před čím se ho snažila varovat, byla myšlenka někoho jiného.
Sasuke, je nezajímá, že -
Sewo, nech mě.
Ale -
Řekl jsem ne!
To je mi jedno! Na tomhle jim vůbec nezáleží! Dělají to proto, že Orochimarovo tělo umírá! Hledají n -
Moje rozhodnutí to nezmění.
Černovlásek opatrně rozvázal provázek a odklopil víčko lahvičky s černými kuličkami.
„Odmítám.“
Všichni ninjové se zatvářili překvapeně, když plavovlasá kunoichi promluvila.
„Odmítám přijmout tenhle rozkaz.“
„Co si ku -“
„Klid, Tayuyo.“ Sakon se obrátil k červenovlasé kunoichi. Ta se musela hodně přemáhat, aby na Sewu nevyklopila polovinu svého obvyklého slovníku.
„Orochimaru-sama říkal, že tohle Sewa-sama řekne.“
Co?
Černovlásek se obrátil na plavovlasou kunoichi a okamžik si ji přeměřoval pohledem. Pak dřív, než si uvědomila, co se chystá udělat, spolkl jednu z pilulek z lahvičky.
V příští vteřině se zhroutil na zem.
„Sa -“
„Zmiz odtamtud!“ Tayuya na Listovou kunoichi vztekle zavolala. Jakmile si Sewa všimla Sakona, rychle uhnula stranou. Odteď mohla jen sledovat.
Ty blbče.

Ozvalo se pouhopouhé zaklepání na dveře. Po stěně přelátly stíny, když plameny svíček zastínil obrys přikyvujícího hadího ninji. Nemusel odpovídat nahlas, věděl kdo vchází do jeho pokoje.
„Orochimaru-sama...“ Dovnitř vešel šedovlasý ninja, jehož brýle ve světle svící podivně zablikaly. Na tácku nesl další z mnoha léků, které v posledních dnech zkoušel.
Tácek položil na stůl vedle Orochimarovy postele.
„Opravdu jste je měl posílat pro oba dva zároveň? Jako své budoucí tělo potřebujete pouze Sasukeho.“
Hadí ninja se na Kabuta zadíval obzvlášť zlověstným výrazem.
„Byla to vhodná doba. A navíc teď, s tím, jak je na tom Kimimaro...proč nevyužít příležitosti? Nevím přesně, jestli by odešla i tak, ale...ač si doteď namlouvala cokoliv, ať sem jde kvůli čemukoliv, jakože touha po síle to není...část z ní by ji sama přesvěčila. Ta část, která viděla opovržení a strach ostatních, poté, co získala moji pečeť.“
Kabuto mlčel. Ač se na to díval, jak chtěl, neviděl v tom jasnou odpověď. Orochimaru si všiml jeho pohledu.
„Je jediným ninjou v tomhle světe, co možná ovládá techniky, proti kterým je každá obrana bezcená. Svým způsobem je výjmečnější a přitom bezcenější než Kimimaro nebo Sasuke. Její schopnosti nemůžu získat tím, že bych použil její tělo.“
„Proč?“ Kabuto na chvíl zapomněl na všechnu svou obvyklou opatrnost.
„Ta síla jen v minimu závisí na těle...“ Oči hadího ninji se zlověstně zablýskaly. „Ti čtyři...“
„Nějak jim to trvá, ano.“

Šli v tichosti lesem. Od té chvíle jen šli.
Stále se k ninjovi uvnitř sudu snažila proniknout myšlenkami, ale jakékoliv spojení s okolím odmítal. Sklopila hlavu a zadívala se do země.
„Když se postupuje na druhý stupeň,“ promluvil za ní nečekaně Kidoumaru, který ji už chvíli sledoval, „je to něco podobného, jako získání prokleté pečetě. I když riziko smrti je podstatně nižší.“
Chvíli jen mlčela. Čekal na její reakci a ona mu nechtěla poskytnout tu radost, dokud si neuvědomila, že to nemyslí nijak škodolibě.
„To není všechno, cos tím myslel...“
„Ne, to ne.“ Pobaveně se zašklebil. Sakon si povzdychl nad náhlou výřečností svého společníka, pokoušel se to ale ignorovat. Sewa se k němu ale zvědavě naklonila.
„Ale to už ti asi ani nemusím říkat, co?“ Přeměřoval si ji až příliš důvtipným pohledem. „Čteš mi myšlenky.“
„Chtěla jsem to od tebe slyšet, tak jsem poslouchala jen slova,“ podotkla po chvíli. Šestiruký ninja se tentokrát neubránil opravdovému úšklebku.
„Takže, má to podobný systém. Pokud si pamatuješ, co se ti...hm, zdálo, když jsi byla pod kletbou prvního stupně, tak pod druhou je to prakticky to samé, až na to, že...nevím přesně, jak to popsat. Od té doby, co mám já svou pečeť, uvědomuju si sám v sobě malé, tmavé místo.“
Na chvíli málem zapomněla udělat krok.
Malé tmavé místo? V myšlenkách zalétla k tomu, co se tehdy stalo. V říši jejích nočních můr. Jestli to bylo to, co si myslela, že bylo, malé to nebylo ani zdaleka.
„A teď?“
V jeho očích na okamžik zahlédla stín nevyřčené obavy.
„Na druhém stupni pomalu pohlcuje všechno. A pokud máš přežít, musíš ho přijmout.“
„Vš -“ Zarazila se a zastavila. Čtyři ninjové se na ni obrátili.
„Co je?“ Červenovlasá kunoichi na ni vrhla jeden z nevraživých pohledů. Sewa ale jen zavrtěla hlavou a dál naslouchala.
„V okolí jsou čtyři ninjové...a daleko od nás dalších pět. Ti čtyři blíž nás nehledají, zřejmě o nás ani nevědí. O těch dál nic nevím, ale míří za námi.“ Podívala se zpříma na Sakona, jakožto na vůdce čtyř ninjů. Pochopil. V příštích pár vteřinách začal mluvit, zatímco mu Tayuya stálě něco podotýkala.
Proč jsem...proč jsem jim to řekla?
Opatrně rukou přejela po své pečeti. Ať už to bylo cokoliv, na chvíli opravdu chtěla...co to vlastně chtěla?
„To místo se stále zvětšuje už teď, že?“ Kidoumaru prošel okolo, zanechávajíc za sebou jemné, stříbřité linky jako pastičku k určení polohy.
Sewa v příští chvíli zavrtěla na jeho počínání hlavou.
„To nemusíš. Řeknu vám, kdyby se blížili.“ Naklonila hlavu nepatrně na stranu a zavřela oči.
„Myslím, že...asi zaslechli trochu z vaší hády, Tayuyo, Sakone...dva z nich míří sem prověřit hluk.“
„Co?!“
„No, právě tohle,“ povzdychla si plavovláska. Tuhle reakci druhé kunoichi očekávala. Přesto uznávala, jaké množství plánů zvučná kunoichi během té chvíle vymyslela.
„Fajn, takže...jdeme dál.“
Sewa slyšela Sakonovu odpověď dřív, ale přemohla nutkání ho přerušit.
„My čtyři půjdeme na zemi. Sewa-sama...“ ukázal neurčitě do korun stromů. Pochopila a okamžitě se vymrštila nahoru.
Slyšíš mé myšlenky?
Jo, slyším.
Hej, to je celkem dobrý...Á, nech mě hádat! Proto jste po sobě vy dva celou dobu pokukovali, vy jste se zakecali!
Zavrtěla nad Kidoumarovou domněnkou znaveně hlavou.
Nemělo by cenu lhát, podotkla tiše, s náznakem pobavení. Pak v myšlenkách zalétla za Sakonem.
Zřejmě vás mám...krýt?
Ah...můžeš se mnou i mluvit? Zajímavé...a velice užitečné.
Po chvíli si uvědomil, že se ho vlastně na něco ptala.
Ano. I když pochybuju, že to bude potřeba. Hlavně zůstaň skrytá.
Přikývla a vyskočila do vyšších řad větví.
Už tu skoro jsou.
„Takže, bando, slyšeli jste?“
Tři ninjové na Sakona kývli a pomalými kroky zamířili vpřed.
Po tom, co jsem o tobě slyšel bych neřekl, že budeš až takhle ochotná nám pomáhat.
V duchu se pousmála.
V tom případě by mě celkem zajímalo, co jsi slyšel.
Cítila v něm zároveň ostražitost, zároveň částečnou utvářející se důvěru.
Kabuto považoval za správné se o něčem zmínit.
Kabuto? Vlastně...no, vlastně to dává smysl...
Copak?
Ale nic. Jsou tu.

Ninjové bojovali, podivně měnili svou podobu a zase se vraceli zpátky do svých původních podob, zatímco se dva jouninové sotva stačili ubránit nejvážnějším zásahům.
Nechceš si taky šťouchnout?
Řekla bych, že už jsou i tak dost zřízení, povzdychla si Sewa v duchu. Jednoho z nich poznávala. Pamatovala si ho, byl to zkoušející. Teď se zaměřila na další dva o kus dál. Celou dobu zápasu přemýšlela, jak dvoum ninjům dole pomoci, aniž by se prozradila či ohrozila misi.
Shizune...ona je lékařský ninja...dobře.
Pohlédla dolů, kde se Zvučná čtyřka vrátila zpět do svých lidských podob, zatímco dva jouninové leželi bezvládně na zemi. Seskočila na zem k nim a k jednomu z nich se sklonila.
„Co děláš?“ Červenovlasá kunoichi se k ní rázně přiblížila, přesto z jejích slov už necítila takovou agresivitu vůči ní, jako minule. Možná za to mohl fakt, že plavovláska prozradila pozici „nepřátel“, možná za to mohlo rusovlásčino vyčerpání. Každopádně to nemyslela nijak špatně.
„Tohohle znám.“ Sklonila se až těsně k ninjovi. Červenovlasá kunoichi ji pozorně sledovala.
Vím, že nejsi v bezvědomí, ale stačí, když budeš dál předstírat.
Sewo Akikaze, co si myslíš, že děláš?
To, co mi Danzo přikázal, prohlásila. Ale celkem ráda bych věděla, proč o tom očividně neví ani jouninové, takže by bylo celkem dobré to zmínit Hokage.
„Už moc dlouho žít nebudou. Zbylí dva jsou čistě bojoví ninjové, tahle skupinka v sobě nemá medika. Než se dostanou do vesnice, bude po nich,“ podotkla Sewa když vstala. Neuniklo jí, že se na ni červenovlasá kunoichi na okamžik zašklebila, než zase nasadila masku nezaujatosti.
„Dobře...takže jdeme,“ Sakon prohnul krk a natáhnul ruce do vzduchu, než vyrazil v čele zase dál.
„Hej,“ Kidoumaru jí zaťukal na čelenku. „Proč to ještě pořád máš?“
Na chvíli se zatvářila nejistě. Jakmile si ale všimla, co si myslel, okamžitě rychlým pohybem rukou rozvázala uzlíky na čelence. Ta jemně sklouzla dolů a zůstala jí viset na tmavém pásku dolů.
„Proč...“ Chvíli sledovala odlesky na čelence. V tu chvíli i postřehla totožnosti pětice ninjů, která je pronásledovala.
Doufám, že tohle...by je mohlo zarazit.
Vyhodila svou čelenku do vzduchu a v tu samou chvíli toutéž rukou sekla vzduchem přesně ve směru, kterým čelenka letěla; slabá zlatavá čepel rozřízla čelenku za letu na dvě poloviny a udělala hluboký šrám do stromu.
Sewa se rozhodně otočila a zamířila k čtyřem ninjům, kteří sledovali její počínání. Nemohla si pomoct. Přestože se ruka na použití její druhé chakry téměř okamžitě ozvala, přestože ani její pečeť v tu chvíli nebyla klidná, přestože to, co udělala, udělala bez rozmyslu...usmívala se. Proč vlastně?

Poznámky: 

Takže...konečně, po dlouhé době, řekla bych xD Chtěla bych to napsat delší, ale...k jedné nedomyšlené věcičce jsem to potřebovala utnout trochu dřív, než mám ve zvyku xD Přesto doufám, že se trochu kratší díl líbil xD