Nejiho trable 04 - Lunchmeat, guláš nebo psychopat?

Takhle vztekle jsem klikoval asi hodinu a začalo mi kručet v břiše. Cestou do kuchyně jsem doufal, že nepotkám Mayako. Naštěstí se tak nestalo, ale po otevření lednice jsem zjistil, že je tam jídla k nasycení zakrslého trpaslíka.
Otočil jsem se na podpatku a skočil si pro peníze. Venku jsem chodil zmatené jak slepý bez hole, ale po pár zabočení a naražení do sloupu jsem našel, co jsem hledal.
Teda ne, že by cílem mé cesty měl být miniobchůdek se základními potravinami, přehnanými cenami a už od pohledu rozkládajícím se prodavačem, ale budiž.
Ihned po vkročení jsem očima přelétl přes vystavené zboží a měl jsem dilema, jestli si mám k obědu koupit lunchmeat nebo guláš v plechovce.
Ony to byly asi jediné dvě možnosti, které by mě po jejich požití neuvěznily na celý den na záchodě. Koupil jsem tedy obojí, však on bude večer taky hlad. Při placení jsem získal další výbornou zkušenost.
Když člověk stojící za pultem vypadá oplzle, tak taky takový je. Prodavač mi rádoby něžně a svůdně pohladil ruku a hrozně rajcovně na mě mrkl. Čapnul jsem nákup a upaloval pryč, sem mě už nikdo nedostane!
Jistým krokem jsem vyrazil k domovu a okamžitě jsem se ztratil, vyšlápl psí výkal a srazil cyklistu z kola. Když jsem procházel kolem partičky pokérovaných individuí, uznale mi ukázali zdvižený palec.
Nejdřív jsem to nepobral, ale po náhodném juknutí do jedné z výloh mi došlo, že nemám ninja čelenku. Tudíž bylo vidět mé krásné tetování na čele, které jsem si v mládí nechal udělat a které jsem doteď skoro úspěšně tajil. Problém potom byl, když to zjistil strejda. Za trest mi do čela implantoval čip, po jehož aktivaci mi dva dny pořádně nefungoval mozek.
Už mi z toho bloudění po městě začly rašit šediny, tak jsem stopnul prvního kolemjdoucího a zeptal se na cestu.
Konečně jsem dorazil domů, vyndal jsem guláš na kuchyňskou linku a po hodině marného hledání jsem získal další zkušenost k nezaplacení. Když si kupuju konzervy, měl bych se ujistit, že mám také otvírák. Teď jsem naštvaně koukal na nedobytnou plechovku a doufal, že se sama strachem otevře.
Neotevřela, omrkl jsem kuchyň a našel dva tousty, které zbyly od snídaně. Hodil jsem je do sebe a sedl si k televizi, u které jsem za chvíli usnul.
Probudilo mě až další kručení v břiše. Byla už noc, takže jsem se potichu vplížil do koupelny, osprchoval se a šel si najít něco k jídlu. Na sporáku stál hrnec se špagetami a u něj byl vzkaz.
„Promiň za to ráno. Dobrou chuť.“
Snad si ta holka nemyslí, že si mě udobří jídlem! Vnitřní hlas řikal, že radši umřu hlady, ale ruce už svíraly plný talíř a hůlky.

V pokoji jsem vyhrabal rozvrh, který jsme dostali, hodil jsem do tašky pár čistých sešitů a věci na cvičení a lehl si na postel. Ani za nic jsem nemohl zabrat, zíral jsem do stropu jak nebožtík a nakonec jsem usnul.

Ráno proběhlo podobně jako předchozí, jen s tím rozdílem, že jsem Mayako ignoroval. Cestou do školy bylo snad větší ticho než na Leninově pohřbu a ani ve třídě to nebylo lepší.
První hodina byle jen třídnická, vyplňovali jsem formuláře a preventivně jsem dostali vynadáno. Když jsem odevzdal svůj formulář, učitel ho přejel očima a na mé cestě zpět do levice mě zastavil.
„Pane Hyuugo, můžete mi říct, proč jste do kolonky „Jméno matky“ napsal čáp?“
Drze jsem pronesl, co je na tom divného a sedl jsem si. On mi odpověděl tím, že na tohle nemá náladu a že si po dnešním vyučování zajdu za ředitelem. Já měl myšlenky někde jinde, přemýšlel jsem, co tam asi napsal Sasan, aby neodhalil svou úspěšně utajenou identitu. Napadlo mě jen, že jako své rodiče označil Orochimara s Kabutem, ale kdo byl máma a kdo táta?
Zbytek hodiny jsem věnoval meditace a šťourání v nose. Konečně zazvonilo a celá třída se přesunula do šaten, neboť nás čekala trojhodinovka tělocviku.
S hrůzou jsem zjistil, že jsem si zapomněl přibalit tenisky, takže jsem si nechal boty na ven a modlil se, aby to nikdo nepoznal. Už tak mam rezervovanou návštěvu u ředitele.
V šatnach to všelijak zapáchalo, radši jsem se rychle převlékl a nastoupil do tělocvičny. Po chvíli se mi zdálo, že to smrdí všude stejně a ostatní to taky poznali. To už nebylo normální, ani na tuhle školu.
Učitel to hned začal vyšetřovat a velmi rychle přišel na to, kdo za to může. Samozřejmě já, protože sem takový baka, že sem si ani trochu neumyl podrážky od bot. Jestli si vzpomínáte, co jsem na jedné z nich měl, tak jistě víte, jak trapné to bylo.
Zul jsem se, odnesl si boty do šatny, opláchl je a bos jsme se vrátil dovnitř. Ostatní už trénovali tím stylem, že se rozdělili do dvojic a bojovali spolu, ale jen pomocí taijutsu. Na mě zas nikdo nezbyl, takže jsem šel trucovat na lavičku.
Jako naschvál za mnou přišla vtěrka Mayako a nabídla se, že si se mnou chvíli zatrénuje. Nechtěl jsem se prát s holkou, takže sem dál nevzrušeně zíral na ostatní. Pak se ale stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Popadla mě za ruku a škubla se mnou, abych vstal. Jak už jsem řekl, tohle mi má věštecká koule neprozradila, takže jsem hodil krásnou mařenu a opět jsem byl středem pozornosti.
Jedna holka ke mně přiběhla, pomohla mi na nohy a začala mě oprašovat. Byla při tom celá rudá a nervózní, ihned se mi vybavila sestřenka a zastesklo se mi po domově. Mezitím zas odběhla zpátky do davu a už si mě nikdo nevšímal.
Mayako mi zas chytla za ruku a tentokrát něžněji mi táhla trochu dál od laviček, abychom měli prostor.
Co vám mám povídat, z té země mě poprvé ani nemuseli zvedat, protože jsem zas ležel. Kdyby se to stalo jen jednou, ale ona měla fakt páru a já na ní nechtěl jít tvrdě. Pak by mě zas položila a neměl bych se na co vymlouvat, takže jsem si dál hrál na gentlemana.
Na konci první hodiny jsem už necítil zadek a záda, takže si představte, jak mi bylo po těch třech hodinách.
Naštěstí byla volná hodina na oběd, který jsem si v jídelně zapomněl objednat, takže jsem si šel sednout ven před školu na lavičku a snažil se trochu relaxovat. Za pár minut ke mně přišel Shika se slovy, že se ty blafy v jídelně nedají jíst a podal mi sušenku, kterou tam dostali.
Byl jsem rád, že alespoň jeden den v týdnu s ním mám ve stejnou dobu volnou hodinu. Pokecali jsme a z něj vypadlo, že viděl nějakou holku, jak se motala u mé skříňky. Uklidnil jsem se, protože jsem tam opravdu neměl nic, co by stálo za ukradení. Ale stejně jsme se tam šli ze zvědavosti mrknout.
Zámek byl v pořádku, tak jsem odemkl a otevřel dvířka. Na první pohled se nic nezměnilo, ale pak jsem si všiml růžové obálky.
„Aha, tak jen tajná ctitelka.“
Nevěřícně jsem se na Shikamara podíval a pomalu ten zázrak otevřel. Uvnitř byl kupodivu papír, na něm pár nakreslených srdíček a asi uprostřed vzkaz:

Šokovaně jsem si to četl pořád dokola, pak mi to vytrhl Shika z ruky a začal se řehtat jak blázen. Když se do sytosti vysmál, tak dal ruce k sobě, jak to dělá jen on, a nastalo ticho.
Čekal jsem a čekal, co zas vymyslí, a nakonec jsem se i dočkal.
„Je to jasné, je to stíhačka. Být tebou, tak po západu slunce nechodim sám ven, nebo radši i ve dne. Kdo ví, čeho jsou takovéhle ženské schopné. Jashin s tebou Neji.“
Soucitně mě poplácal po rameni a nechal mě o samotě. Tak tímhle mi moc nepomohl, nějaká psychopatická holka mě sleduje a já s tím nic neudělam.
To abych měl Byakugan nonstop v pohotovosti, jenže to je jaksi prakticky nemožné, to bych musel mít zásobu chakry jak tři démoni dohromady a kdo ví jaký bych měl ještě následky.
Z myšlenek mě probralo zvonění na hodinu, vzal jsem to do třídy sprintem a při tom sledoval každou holku.
Právě když jsem si sedal do lavice, vešla naše učitelka na Ninjutsu. Byla to dvouhodinovka, první hodina teorie a druhá praxe na hřišti za školou. Nejdřív nás rozdělila podle podstat chakry a pak nám rozdala instrukce k jedné technice, kterou jsme měli dnes alespoň pochopit.
Někteří si už začli nacvičovat pečetě, někteří se na papír dívali stejně jako já, s výrazem absolutního blba.
Druhou hodinu nám ta jutsu byla ukázána názorně, takže jsem využil tuto chvíli pro podvádění. Aktivoval jsem své zázračné oči a mimo to, že jsem viděl, jaké má učitelka spodní prádlo, tak jsem i konečně pochopil, jak na to.
Pak nás vyzvala, abychom to zkusili my. Soustředil jsem chakru přesně jak ona, složil jsem pečetě, vykřikl:
„Fuuton: Reppushou (Živel vítr: Vzdušný vír)“
Světe div se, já to dokázal! Konečně se mi něco povedlo! Ostatní jen udiveně zírali a holky ječely, když jsem jim tim vírem zvedal sukně. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem zapomněl ovládat své jutsu a skončilo to tím, že jsem před mým vlastním vírem utíkal do neznáma a pískal jak ty holky.