Co dokáže láska?, V.: Podívej se z okna

Itachi jí držel ruce, ale nic neříkal, nic nedělal a nijak se netvářil, jen se usmíval.
"Víš, i když tu teď děláš scény, mám ten dojem, že se ti to líbilo. Hezky jsem si užil." Pustil jí ruce a odešel z místnosti.

Ležela tam s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Hlavou jí běhaly myšlenky jedna přes druhou, neměly žádný řád.
Jak si to mohl dovolit? Jak vůbec? Ani nevěděla jak, ale myšlenkami se dostala k sebevraždě. Posadila se na postel.
Sebevražda? Bože, jak mě to napadlo? Je to přece nesmysl. Nesmím to takhle rychle vzdát! Vjela si prstama do vlasů a usilovně přemýšlela. Byla vystresovaná, celá se třásla a nemohla tomu uvěřit. Naprázdno polkla.
Žádný normální člověk tohle přece nemůže udělat! Je to hrozné. Je to příšerné, je to deprimující. Rozplakala se. Bylo to na ni moc, všechny ty šoky, které zažila. Po všem, co jí udělal.
Už jsem toho vydržela dost. Nedávala jsem to vůbec najevo. Snažila jsem se mu dát poslední šanci, že ho napravím. Ne. Tohla už je moc. Vrávoravě vstala. Třásla se po celém těle a v obličeji byla bílá. Nohy se jí strachem podlamovaly a srdce měla v krku.
"Jdeme na to." zašeptala a vykročila.

Belhala se chodbami a vrávorala na každém kroku, ale nezastavila. Náhle si nebyla jistá, co vlastně chce udělat. Co mu chce? Zabít ho? Utéct od něj? Co vlastně chce?
Najednou nevěděla, co vůbec chce. Sedla si na zem a seděla tam, na chladné zemi, uprostřed chodby. Nic nechtěla, neměla žádné potřeby. Vůbec nic. Srdce už bušilo jen o své vůli a ... Co vlastně? Nic. Připadalo jí, jako by měla místo zdravého rozumu, citů, vzteku a emocí jedno velké NIC. Spaloval ji pouze smutek. Smutek z toho, co všechno se stalo za tu krátkou dobu, co tu byla. Smutek z toho, jak lehce sebou nechala manipulovat. Musí to zarazit.
Těžce se zvedla a šla přímo za nosem. Opatrně otevřela dveře do místnosti, kde v naprosté tmě a zatažených závěsích seděl Itachi na židli u okna, pozoroval děj venku škvírou mezi závěsem a oknem a měl nohu elegantně přes druhou.
"Co chceš?" zachraplal, aniž by odtrhnul pohled od okna.
"Mám toho dost," řekla Tatanari stejně neslyšným hlasem."Toho, jak se mnou zacházíš."
"Tak odejdi." Otočil hlavu k Tatanari. Ta překvapeně zamrkala.
"C-cože?" vyjekla.
"No ano. Můžeš utéct, jestli chceš, ale já tě stejně jednou najdu. A zabiju." Poslední věta jako by byla samozřejmostí. Tatanari vyschly rty. Ne. Nemůže jen tak odejít a žít s vědomím, že by byly její dny spočteny a zemřela by.
"Váháš?" promluvil. Tatanari mlčela.
"Vydržela jsem toho dost. Zůstanu. Prozatím."
"Bojíš se mě, že je to tak?" Stoupl si. Tatanari naprázdno polkla.
"Ne."
"Ale ano. Bojíš. Jinak by jsi se mi postavila." Přešel k ní. Tatanari polil studený pot. Natáhl k ní ruku..
"A-ano! B-bojím se tě!" vykřikla ve strachu. Když si uvědomila, co řekla, zakryla si pusu rukou. Itachi ji popadl za paži druhé ruky a dotáhl ji k oknu. Prudce roztáhl závěsy. Než si Tatanari zvykla na světlo, před očima se jí rýsovali vojáci. Spousta vojáků. Spousta vojáků z jejího království. Kolonie vojáků z jejího království se řítily přímo na hrad, ve kterém byla.
"Ne!" vykřikla, když jí ruka údivem od pusy odpadla.
"Ano!" usmál se Itachi. Koukal se na nepřátele tak triumfálně, že leckdo by raději utekl, než se mu postavil. Ale vojáci pochodovali dál.
"Proč, kdo, co, kde?" vydala ze sebe.
"Dozvíš se to v pravou chvíli." odbyl ji. Konečně už pustil její paži, teď už s rudými otisky od jeho prstů. Tatanari se do očí začaly nahrnovat slzy."A nebreč," Přistoupil k ní a otřel jí slzy. Přes jeho obličej přeběhlo něco jako soucit... Ale než to stihla identifikovat, otočil se a do tváře se vehnal ten stejný kamenný výraz, jaký viděla už tolikrát.
"C-co se tu děje? Proč tu jsou ti vojáci?" optala se mírně zaskočeně. Itachi se potměšile usmál.
"Začíná válka, Tatanari. Naše válka."