Dcera Jashinova - 18. kapitola - Kdo jsi?

„Ohýnek! Ohýnek!“ výskala Prtě a ukazovala prstem na Deidaru.
„Ale no tak, malá, dyť víš, že žádnej bordel v baráku už dělat nesmím,“ domlouval jí blonďatý umělec.
„Ohýnek!“ dupla si holčička vztekle a ninja kapituloval.
„Fajn, tak ustup!“ poručil jí a vytvaroval z jílu zvířátko. „Ták…“ Zhluboka se nadechl, vyhodil figurku do vzduchu, a když byla dostatečně vysoko, vydechl: „Katsu!“ Jíl se rozlétl na mnoho drobných kousíčků a k tomu se ozvalo trochu hlasitější bouchnutí. Dívenka výbuch sledovala s rozzářenýma očima.
„Dobrý, tak já už radši jdu!“ Blonďáček pár kroků couvnul, zavrávoral a nechtěně dopadl do Hidanova náručí. Letmo se ohlédl. „Promiň, kámo, mamka už má dneska dost,“ zamumlal.
Nesmrtelný nasál vzduch. „Cejtím spáleninu! Že tys zase dělal ohňostroj?“
„Ále, ty s tím naděláš. Copak by tý naší kočičce mohl někdo odolat?“ Prtě se na ně zaculila.
„No jo, je to krásná holka,“ připustil Hidan. „Její máma musela bejt kus!“
„Anebo její taťka,“ uchechtl se Deidara, ale pak zjistil, že si to měl odpustit, protože Hidan ho pustil na zem.

Sasori seděl na vlhké zemi, oči zavřené, byl hluboce zamyšlen. Nesedělo se mu právě pohodlně, ale vzhledem ke svému tělesnému složení mohl být rád, že ho nic nebolí. Jen… nebylo právě nejpříjemnější mít po celý den ruce zdvižené. I když… Deidara si to náramně pochvaloval.
„Hola, hola! Večeře už se nese!“ Deidara komicky přitančil do tmavé cely a málem se zakopl.
„Nemusíš se předvádět, Deidaro. Nikdo tu není,“ zavrčel loutkář a tvářil se nevrle.
„Ale no tak, Mistře Sasori! Kdypak se vám zas poštěstí, že vás bude někdo krmit?“ zahihňal se. Celou tu dobu, co u něho byl, trousil ty své připitomělé narážky a Sasori to musel mlčky snášet. Proto si oddychl, když mohl být zas sám.
Krom Deidary za ním dvakrát přišla Konan a jednou ho navštívil Itachi, párkrát se tu stavil i Zetsu. Měl dost času na přemýšlení, ale většina jeho myšlenek se točila kolem zážitku před těmi několika málo dny. Ano, pochopil to až moc rychle. Když matka naposledy odcházela z domu, musela už být těhotná. Býval by měl sestru a všechno by bylo jiné! Nikdy by se nepřidal k Akatsuki a možná… by právě teď stál na opačné straně bojiště.

Z jeho tichého pofňukávání ho vyrušily téměř neznatelné krůčky. Zpozorněl a vztekle zaskřípal zuby. „Dali ti klíč, aby ses za mnou mohla přijít podívat?“ zabručel a hleděl na drobnou bělovlasou dívenku, která se na něho povzbudivě usmívala.
„Přišla jsem sama,“ přiznala po chvíli naprostého ticha. Přiklekla si k němu, její sytě zelené oči se do něho vpíjely. „Jsi silný Shinobi a byl bys dobrým bratrem. Ale věci, se kterými si zahráváš, jsou příliš nebezpečné pro tebe i pro ostatní. Pamatuj na to, Sasori!“
V těch slovech ji mladík nepoznával. Kam se poděla ta sotva dvouletá holčička? Měl pocit, že právě mluví s bytostí z jiného světa.
„Kdo jsi?“ vypravil ze sebe ztěžka.
„To nepotřebuješ vědět,“ odbyla ho Prtě. „Ale věř tomu, že tobě ani tvým přátelům nehrozí žádné nebezpečí, dokud jsem tady a šťastná.“
S hrůzou v očích na ni pohlédl. „Odpovíš mi na otázku?“
„Vím, na co se chceš zeptat a odpovím ti raději činem.“ Vyskočila a dotkla se svými malými prsty okovů. Roztekly se, jako by byly z másla.
Promnul si zápěstí. „Tohle jsi neměla dělat.“ Loutkář pomalu zavrtěl hlavou.
„Slib mi mlčení a udělám ještě mnohem víc,“ řekla mu.
„Asi mi ani nic jiného nezbyde, nemyslíš?“
Prtě přikývla a políbila ho na čelo. Před očima se mu udělalo černo, svalil se na zem a zůstal ležet. Dívenka se usmála. Podařilo se jí všechno, co chtěla. Teď by jim ale o tom měla podat zprávu.