Ještě nezmizela ze světa láska - 22. kapitola - V pasti

Hinata zavrávorala a padla přímo na Naruta. „Už nemůžu dál,“ vypravila ze sebe ztěžka. Uzumaki mlčel. Vůbec ho nenapadalo, co by měl v takové situaci říkat. Kankurou a Shino se zastavili. Loutkář krátce pohlédl na broučího mistra a vzdychl. „Tady se nemůžeme utábořit! Budeme příliš snadno na ráně! Musí to ještě vydržet.“ Stačil ale jediný pohled, aby zjistil, že je na pokraji vyčerpání. Vzdychl podruhé a přehodil si batoh jen přes jedno rameno. Shino mu pomohl vysadit modrovlásku na záda.
„Hej! Já jí ponesu!“ zlobil se Naruto, jelikož už s ním zase jednali, jako by neexistoval.
„Tak to teda ne, Naruto! Ještě bys ji někde vytrousil a to si ta holka rozhodně nezaslouží!“ usadil ho Kankurou a blonďáček zmlkl.

Hinata otevřela oči, byla už hluboká noc. Napravo od ní spal Kankurou s jednou rukou pod hlavou, nalevo chrápal Naruto. Opatrně se zvedla, ucítila vůni vody.
Měsíc nádherně svítil. V té čiré tekutině se cítila tak strašně svobodná a hlavně šťastná. Její otec pro to neměl pochopení, nechával ji sledovat a pak se s pláčem vracela domů. Hanabi se jí kvůli tomu často pošklebovala.
„Doma si lázeň nedopřeješ a venku by ses nejraději promenádovala přede všema úplně nahá!“ posmívala se jí mladší sestra, a aby svým slovům dodala větší důraz, ještě před ní vysekla úklonu.
„Tak to není, Hanabi,“ zamumlala Hinata, jak se hrozně styděla. „Je… je to nádhera, voda tě chladí, slyšíš zpěv ptáků a můžeš být sama.“
„Ale když se zamkneš v koupelně, jsi sama taky!“ namítla dívka, která byla pýchou klanu Hyuuga.
„To není totéž!“ ohradila se Hinata. „Tady stále cítíš, že někdo je v domě. Ale tam venku… je to ji… jiné.“ Celá zrudla v obličeji.
„Tak se teda nech šmírovat, když jinak nedáš!“ odsekla vztekle Hanabi a zmizela z pokoje.
Modrovlasá dívka si nejprve v říčce smočila své dlouhé rovné vlasy, než se začala svlékat. Voda krásně chladila, zaslechla ve své blízkosti cikády. To noční ticho bylo neuvěřitelně fascinující.
Ani si nevšimla, že se někdo blíží. Zvedla hlavu teprve ve chvíli, kdy pod něčí nohou zapraskala větévka. Rychle se ponořila pod hladinu, ale jen tak, aby zakryla to nejnutnější. Bála se, že se přestane ovládat a začne křičet.
„Odpusť, nevěděl jsem, že se koupeš. Ale zmizela jsi z tábořiště, tak jsem chtěl vědět, jestli se něco nestalo.“ Stál k ní otočený zády, ale předtím si ji dostatečně prohlédl, a věděl tedy, s kým hovoří.
„Vše v pořádku v… veliteli,“ pípla.
„Jsem Kankurou. To jméno není těžké na zapamatování,“ zabručel a odešel.

Hinata se ještě klepala, když si lehala vedle Naruta. Hnědovlasý mladík z Písečné ji musel vidět, když ve vodě zkoušela tančit. Znovu se zachvěla. Nechtěla, aby její největší tajemství bylo prozrazeno.
Naruto byl za svítání opravdu udiven, když nahmatal kolem svého trupu teplou ženskou ruku. Nevzpomínal si, že by vedle něho spala Hinata. Zaškaredil se. Takhle přece nemůže vstát, vždyť by ji vzbudil. Zakoulel očima a pronikavě zívl. Ozvalo se hlasité plesknutí, jak se Shino Aburame lekl a praštil Uzumakiho přes nos, až táhle zaskučel. Rázem byli vzhůru všichni.
Když se kolem sebe blonďáček pořádně rozhlédl, všiml si, že jejich tábořiště je jen několik trsů křoví, z nichž několik rostlo tak přijatelně, že se mezi nimi utvořil průchod, jinak kolem nich vytvořily kruh, takže museli spát blízko sebe. Hinata se probudila, vypískla, omdlela a svalila se na zem. Naruto se posadil a začal si ohmatávat nos. Shino zabručel něco o tom, že něco takového vidí poprvé, a Kankurou už mezitím zkoumal mapu a odhadoval další směr jejich cesty. „Pokud se moc nemýlím, tak stopa končí támhle za tím kopcem!“ Zvedl se a ukázal jim rukou směr. Najedli se a vyrazili.

To místo bylo pusté, opuštěné, jako město duchů. Okenice zatlučené, dveře vyražené, vítr rozséval po cestách písek. Opatrně prošli několika ulicemi. Zvědavé pohledy je pozorovaly, ale byly tak dobře skryty, že ani Shino nedokázal přesně určit, odkud mohou očekávat útok. Hinata se přidržovala Naruta za ruku a byla celá vystrašená. Loutkář v rukou pevně třímal svitky. Shino za černými brýlemi bedlivě odhadoval situaci.

Odněkud přiletěl světelný paprsek, něčí jutsu. „Tam!“ zavelel mladík v bundě a vrhl se do dveří nejbližšího lokálu, jedněch z mála, které nebyly vyražené. Ostatní ho rychle následovali. „Do rohu, honem!“
Sotva se stačili pořádně skrýt, vtrhla dovnitř nějaká osoba jako uragán, rychlostí blesku zatarasila dveře a sesunula se na zem. „Idioti! Když už se mezi sebou musí pozabíjet, nemuseli by u toho nadělat tolik nepořádku,“ zabručela a zhluboka odfukovala. Nepřestávala se ale dívat do nejvzdálenějšího rohu místnosti, i když její hlas zněl uvolněně. Cítila, že její chakra není v místnosti jediná, přesto je nechtěla vyplašit. Zamrkala a opatrně se zvedala. Čtveřice si všimla, že u dveří stojí dívka s vlasy tak špinavými, že se nedala určitě jejich původní barva. Na sobě měla cizinka tmavé triko s krátkými rukávy, zato s rukávníky. Kratší černá sukně byla lemována po stranách stříbrnými pruhy. Obuv měla lehkou, vhodnou k rychlému zmizení. Chyběla jí čelenka, ale zcela nepochybně byla bojovnice. Opřela se rukama o dveře, zády ke skrytému nebezpečí. Opatrně přešla k oknu, prudce ho otevřela a nadechla se: „Katon! Housenka no Jutsu!“
Naruto se zachvěl, když dívka vypustila z pusy mnoho malých ohnivých koulí. Neklidně se zavrtěl a pak vykřikl: „Sasuke!“
Cizinka se skryla po straně okenního rámu, teď už ale se zbraní v ruce. „Vylezte ven! Tak honem!“

Ukázali se jí. Shino s loutkářem považovali tuto taktiku za nejpřijatelnější, protože stejně potřebovali zjistit, do jaké situace se to dostali. „Jsme přátelé. Neútoč!“ Kankurou vyšel z úkrytu první. Dívka na něho upřela zkoumavý pohled. „Mohla bys nám říct, co se tu vlastně děje?“
Cizinka mu hned neodpověděla, prohlížela si jeho společníky. Vysokého kluka v bundě, roztřesenou dívku a udiveného blonďáka. „Ty jsi holka?“ vydechl.
Nevšímala si ho, obrátila se k mladíkovi, který ji oslovil. „Nemohli jste si vybrat lepší dobu na návštěvu než dnešek, který si místní zločinecké bandy vybraly k vyřizování účtů. Radím vám, abyste se schovali, než se to celé přežene. Neušetří nikoho, koho najdou.“ Až doteď měla tvář hladkou, bez poskvrnky. Jakmile se však naštvala, začalo se jí na pravé tváři rýsovat tetování.
„Pěknej obrázek!“ vyhrkl Naruto.
Letmo si přejela rukou přes tvář a pak řekla: „Doopravdy netuším, proč s sebou taháte takového idiota! Musí vám určitě překážet!“ Svá slova doprovodila úšklebkem plným ironie.
Na něco takového blonďáček slyšel. Vyskočil, namířil na mladou ženu prstem a rozkřikl se: „Já jsem Uzumaki Naruto a za to, cos teď řekla, tě…“ Byl však přerušen Hinatou, která ho s pláčem objela kolem pasu a stále dokola opakovala: „Ne, Naruto… prosím, ne!“ Pak ho však pustila a blonďatý ninja se svalil na zem, sražen Shinovou pěstí. Dívka na to zírala bez emocí. Ostatní si uvědomili, co znamená to tetování, symbol pro zlodějku nebo psance.
Kankurou ji znovu oslovil. „Potřebujeme poradit. Neznáš náhodou nějakého Takkiru?“
Ten záblesk v jejích očích trval pouhých pár vteřin. Pak se dívka rozmáchla, odhodila loutkáře stranou a rozběhla se pryč, uličkou mezi stoly.
„Musí tu být zadní východ!“ vyhrkl Shino a oba chlapci spěchali za ní.