Zkáza Zelené lilie 01 - Nečekaná návštěva

Pomalu jsem procházela lesem. Byla krásná vlahá noc a já se nedokázala přinutit ke spěchu. Věděla jsem, že záleží na každém dni, na každé hodině, ale v tu chvíli mi na tom nesešlo. Nezáleželo mi už na ničem. Zastavila jsem se a pohlédla na nebe. Měsíc byl vysoko na nebi a kolem něj jako by tančily malinké jiskřičky. Vždycky jsem milovala noční oblohu a snila o tom, že jednoho dne se stanu hvězdou. Ach, to už je dávno… Sklopila jsem oči a přinutila se k chůzi. Čeká mě ještě dlouhá cesta a už jsem se dost zpozdila. Musím dorazit nejpozději za svítání. Zrychlila jsem.
Les začal řídnout a mezi stromy probleskovaly první paprsky slunce. Už jsem tak blízko, ale s každým krokem jako by mi těžkly nohy. Naposledy jsem se zastavila, abych nasála teplý lesní vzduch. Cítila jsem, jak si vítr pohrává s mými dlouhými rudými vlasy. Bylo to tak osvěžující a nespoutané. Na kratičký okamžik jsem zadoufala, že se nic nestalo. Představila jsem si, že sedím v lesíku kousek za naší vesnicí a otec mi ukazuje hvězdy. Bylo mi pět a otec mi připadal jako hrdina. Byl to silný, obávaný a nelítostný shinobi, ale já ho znala jako laskavého muže, který miloval svou dceru nebo jsem v to aspoň věřila. Ano, tenkrát před třinácti lety byl svět nádherné místo a já si nedokázala představit, že budu kdy šťastnější. Měla jsem pravdu, ta noc byla posledním šťastným okamžikem v mém pochmurném životě. Ale to už je pryč a nic to nemůže vrátit. Lehce jsem se otřásla. Teď už je skutečně čas jít. Svázala jsem si dlouhé prameny do uzlu a schovala je pod kápi svého černého pláště. Ano, je čas jít vstříc svému osudu, svému vězení, své smrti.
Vyšla jsem z lesa a zamířila k velké bráně. I když bylo tak časně, byla již otevřena a seděli u ní dva strážci. Byli zabráni do vášnivého rozhovoru o sirupu. V duchu jsem se pousmála a lehce zakašlala. Oba sebou trhli. Bylo vidět, že si vůbec nevšimli mé přítomnosti. Za normálních okolností bych nepozorovaně prošla ve stínech, ale nyní jsem potřebovala, aby se o mé přítomnosti vědělo. Musel se dozvědět, že jsem skutečně dorazila.
„Přejete si?“ zeptal se muž s páskou přes nos.
Chtěla jsem sice, aby se vědělo, že jsem zde, ale nepotřebovala jsem zbytečné otázky. Můj popis bude stačit, nač uvádět víc než je nutné?
„Ano, chtěla bych se chvíli zdržet ve vaší vesnici, je to možné?“ pohlédla jsem mu přímo do očí.
V tu chvíli byl ztracen, bylo mi ho až trochu líto. Začal ze sebe koktat něco nesrozumitelného. Ale z jeho nesouvislého breptání jsem pochopila, že jsem velmi vítaný host. Pomalu jsem se dala k odchodu. V dálce jsem slyšela, jak se ho ten druhý muž ptá, co se to s ním děje a proč se mě nezeptal na jméno nebo jinou identifikaci a nechal mě jen tak vejít. Muž s páskou přes nos něco jen neslyšně zamumlal. Ano, bylo mi ho skutečně líto, ale posloužil svému účelu a za pár hodin se stejně vzpamatuje. Konečně jsem byla ve vesnici.
Zamířila jsem k vyhlášeným kamenným monumentům. Slyšela jsem o nich mnoho, ale ve skutečnosti vypadaly ještě větší a majestátnější. A i když jsem o žádném z těch mužů, jejichž tváře zde byly vytesány, mnoho nevěděla, pocítila jsem k nim úctu. Zrak mi spočinul na poslední tváři - Godaime Hokage, jediná žena mezi těmi velikány. Krásná ale strašlivá dohromady. Nadlidsky silná ale přitom zranitelná a křehká. Ještě chvíli jsem pozorovala její tvář a pak jsem se vydala ke kruhové stavbě pod horou.
Stanula jsem před budovou, jejíž znak ohně byl zcela nepřehlédnutelný. Sídlo Hokage, ano, už jsem velice blízko. Vstoupila jsem dovnitř a držela se ve stínech, nyní bylo naopak smrtelně důležité, aby mě nikdo neviděl vejít. Nesměla jsem způsobit rozruch, tedy zatím ne. Stoupala jsem po schodech a myslela na tu ženu z monumentu. Již brzy, již brzy se nám oběma změní život. Zahnula jsem do chodby a došla ke dveřím pracovny. Přestože bylo tak časně, cítila jsem tam její přítomnost. Byla sama, jak příhodné. Zaklepala jsem.
„Kdo je to?“ ozvalo se zevnitř.
„To jsem já, Shizune, Tsunade-sama,“ zalhala jsem.
„No tak pojď dál!“ křikla.
Vstoupila jsem. Tsunade seděla skloněná u velkého stolu plného vysokých komínů dokumentů a všemožných svitků. Mnoho se jich válelo i po zemi. Nadechla se a chtěla něco říct, ale jakmile zvedla oči, zarazila se.
„Kdo jsi?!“ řekla výhružně a pomalu se postavila.
„To jsem já, Tsunade,“ odpověděla jsem klidně a sejmula si kápi. Zatřásla jsem hlavou a rozpustila si vlasy. Rudé prameny mi stékaly po zádech jako žhavá láva.
„Ty… Ty…“ vykoktala ze sebe Tsunade.
„Ano, já,“ řekla jsem smutně a vykročila směrem k ní.
Mlčky na mě hleděla a v očích se jí objevily slzy. Objala mě.
„Mirai, tak ráda tě vidím! Ani nevíš jak moc.“ Tiskla mě k sobě.
Mírně jsem ji odstrčila. Bylo pro mě už tak dost bolestné, co jsem ji přišla říct, a její objetí mě bodalo přímo do srdce.
„Ty víš proč jsem tady, že?“
„Tuším to.“ Pustila mě a posadila se zpět ke stolu. Pokynula mi, abych si sedla naproti a mlčky na mě hleděla. Její obrovské hnědé oči byly stále zality slzami.
„Tsunade,“ nadechla jsem se, „přišla jsem zničit Konohu…“